Veřejnost nemůže mít důvěru v právní stát, pokud budou selhávat nejen jednotliví soudci, ale i samotný kontrolní a očistný systém uvnitř justice. Tuto souvislost připomněla i volba dvou hlavních témat dalšího Kolokvia Sítě předsedů nejvyšších soudů EU, které se tentokrát uskutečnilo v Brně. Šéfové vrcholných soudů se obvykle scházejí dvakrát ročně v různých evropských zemích, tentokrát bylo místo konání zvoleno zejména kvůli předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a zúčastnilo se jej na půl stovky předních osobností evropské justice.
Diskuse o těchto tématech přitom potěšila samotného hostitele, tedy předsedu Nejvyššího soudu ČR Petra Angyalossyho. Právě on je výboru kolokvia pro brněnské setkání navrhl. Etika soudce je mu totiž blízká – stál v čele více než dvacetičlenné pracovní skupiny soudců napříč soudní soustavou, která vypracovala a před dvěma roky zveřejnila Etický kodex soudce ČR. „Není pochyb o tom, že soudci mají jít ostatním příkladem – pokud mají soudit, co je dobré a co špatné, musí jasně prokázat, že jsou sami nezpochybnitelnými mravními autoritami. Měli by se přitom řídit myšlenkou amerického literárního kritika Williama Cuppyho: Etika znamená, že se chováme o něco lépe, než je absolutně nutné. Etický kodex je zveřejněn na webových stránkách všech soudů a nemáme žádnou negativní odezvu, že by někdo ze soudců měl k němu výhrady. Jde totiž o souhrn základních pravidel, která by měl mít každý soudce ve svém vlastním srdci a já věřím, že jej tam skutečně má“.
Přínos kodexu vidí Angyalossy i v tom, že v posledních letech ubylo prohřešků postihovaných kárnými žalobami, byť samotné porušení kodexu nemůže být podkladem pro kárné řízení – je totiž formulován poněkud šířeji než zákon o soudech a soudcích.
Kárná odpovědnost, morálka a etika soudce jsou podle předsedkyně Sítě předsedů nejvyšších soudů EU Bettiny Limperg (předsedkyně Spolkového soudního dvora SRN) velmi dobrým tématem pro podobná setkávání – jednotlivé evropské země je totiž řeší dosti rozdílně, byť se snaží dosáhnout stejného cíle. Za jeden z velkých nedostatků české právní úpravy označil Angyalossy jednostupňovost kárného řízení: „Osobně to považuji za dlouhodobý dluh současné legislativy vůči soudcům, že jediným opravným prostředkem – navíc mimořádným – je návrh na obnovu řízení, nebo ústavní stížnost. Já jsem jednoznačným zastáncem klasického dvojinstančního kárného řízení a Nejvyšší soud ČR je připraven vytvořit odvolací senát v těchto věcech pro kárná řízení soudců, státních zástupců a exekutorů.“
Univerzální kárný žalobce
Předseda Nejvyššího soudu je rovněž univerzálním kárným žalobcem, může tedy podat kárný návrh na kteréhokoliv soudce v soustavě obecných soudů, Petr Angyalossy však během dvou let ve funkci využil této pravomoci pouze dvakrát a hodlá s ní šetřit i nadále: „Kárná provinění soudců by nejprve se vší odpovědnosti měli řešit předsedové příslušných soudů, a pokud je podezření, že své soudce kryjí nebo jsou nedůslední, pak předsedové soudů bezprostředně nadřízených. Ti totiž nejlépe znají podmínky a okolnosti, za nichž mělo ke kárnému provinění dojít. Sám se své odpovědnosti nezříkám, ale vidím zde určitou logickou hierarchii, kterou je potřeba daný kárný prohřešek správně vyhodnotit,“ uvedl.
Samoočista justice je přitom jedním z důležitých prvků druhého hlavního tématu, kde si předsedové nejvyšších soudů EU v Brně vyměňovali své zkušenosti a způsoby řešení – totiž důvěry veřejnosti v soudnictví. Ta aktuálně prochází značnou zátěžovou zkouškou i v těch zemích, kde se justice těší dlouhodobě vysoké vážnosti, například v Německu, potvrdila předsedkyně Sítě předsedů nejvyšších soudů EU Bettina Limperg: „Důvody přitom nemusí být v samotné justici, vidíme, že lidé dnes obecně méně důvěřují státním institucím, což souvisí s celkovou situací ve světě a v jednotlivých zemích. Justice tomu musí aktivně čelit, i když si při tom musí zachovat svou integritu a nepodléhat politickým a jiným vlivům. Mnohem více než v minulých desetiletích nyní musíme vysvětlovat veřejnosti, co děláme a proč, hledat nové formy komunikace s veřejností. Každá země si ovšem musí hledat svou vlastní cestu, protože jsou zde velké historické rozdíly, výměna zkušenosti je ovšem i v této oblasti velmi užitečná,“ řekla.
Deficit v nezávislosti justice
V této věci má přitom Česká republika dlouhodobě značný deficit, připustil předseda Nejvyššího soudu ČR Petr Angyalossy. V celoevropském žebříčku vnímání nezávislosti justice stojí zhruba v polovině a to, že míru nezávislosti vnímá jako velmi dobrou jen asi 5 % občanů, rozhodně není dobrou vizitkou, byť například ze zemí V4 jsme na tom nejlépe. Jedním z limitujících faktorů přitom zůstává, že většina lidí vlastně o práci soudů přiliš neví a nechápe principy jejich fungování. Náprava je během na dlouhou trať, zejména pokud jde o zlepšení znalostí v rámci běžné školní výuky.
Sami soudci proto navštěvují školy, soudy organizují exkurze i účast menších skupin studentů při soudních jednáních, oslovují veřejnost prostřednictvím internetu a sociálních sítí. „Máme snahu tyto znalosti co nejvíce prohlubovat. V České republice je to skutečně problém, ale nejen u nás – od kolegů z podobných setkání vím, že obecně je poměrně špatná znalost obyvatelstva o tom, jak soudy pracují. Zajímavý je třeba přístup Slovinska, kde prostřednictvím série kratší videí ukazují, jak vlastně soudy pracují, co se stane s konkrétním podáním, jak putuje po soudu a jak se zpracovává.“ První vlaštovkou se přitom mohl pochlubit i sám Nejvyšší soud, který pro účastníky kolokvia připravil video o fungování této instituce – zatím jen v aglické verzi a spíše pro odborníky, podle mluvčího soudu Petra Tomíčka ale počítají s několika kratšími snímky v češtině pro veřejnost.
Ivan Holas
