Web není knihovna a zavěšením knihy na internet ji neziskovka bez souhlasu zpřístupnila celosvětovému publiku. Ani z bohulibých důvodů však nesmí být nikdo zbaven majetku mimo zákon, bez svolení a bez náhrady. Státy se zavázaly chránit vlastnická práva a poskytovat prostředky nápravy včetně náhrady škod v souvislosti s utrpěnou ztrátou. Autor knihy zavěšené na web se u Evropského soudu pro lidská práva domohl pěti tisíc euro za majetkovou i nemajetkovou újmu.
Na porušení Článku 1, Protokolu 1 – Ochrana vlastnictví Úmluvy o ochraně práv a základních svobod neoprávněným šířením své knihy na webu si stěžoval ázerbajdžánský autor a uspěl. Dnes třiašedesátiletý Rafig Firuz oglu Safarov podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva už v roce 2011. Rozhodnutí, že se Ázerbajdžán dopustil porušení Úmluvy o lidských právech a základních svobodách vynesl Soud 1. září 2022.
Úplný rozsudek v případu Safarov v. Ázerbajdžán je zde.
Neziskovka umožnila stahování díla
Oč v příběhu jde? Safarov je autorem knihy „Změny etnického složení lidu jerevanského governorátu v devatenáctém a dvacátém století“, která vyšla v roce 2009. V roce 2010 zjistil, že jeho knihu zavěsila na webovou stránku nevládní organizace Irali Public Union: „Mládežnická nevládní organizace zveřejnila elektronickou verzi knihy na webových stránkách jednoho ze svých projektů www.history.az v sekci „knihovna“.Informace na webu uváděly, že kniha byla stažena 417krát,“ uvádí se ve faktech případu.
Safarov požádal o stažení knihy z webu, čemuž organizace Irali vyhověla. Dne 3. října 2010 podal autor knihy občanskoprávní žalobu za neoprávněné publikování knihy na webu bez zaplacení. poukázal přitom na autorský zákon. Žalobou žádal 50 067 ázerbájdžánských manatů (přibližně 47 460 eur v rozhodné době) z titulu majetkové újmy a 28 800 manatů (přibližně 27 300 eur v rozhodné době) z titulu nemajetkové újmy, popisuje fakta případu dále Soud.
Soud: Cílem neoprávněného šíření bylo šířit historii
Hned v říjnu okresní soud Safarovovu žalobu zamítl s tím, že organizace knihu z webu stáhla a že žalobce neprokázal majetkovou a nemajetkovou újmu. Odvolací soud v Baku dne 24. ledna 2011 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zopakoval jeho odůvodnění.
Také Nejvyšší soud v roce 2011 kasační žalobu stěžovatele zamítl. Kromě odůvodnění poskytnutého soudy nižšího stupně rovněž odkazoval na konkrétní ustanovení autorského zákona. „Soud uvedl, že stěžovatel vydáním své knihy a zpřístupněním jejích výtisků v prodeji umožnil právo komunikovat dílo. Dále uvedl, že cílem vydání knihy žalovanou organizací na jejích webových stránkách v sekci knihovna bylo poskytnout informace o historii Ázerbájdžánu,“ uzavírá popis faktů Soud.
Jak dále vyplývá z rozsudku, klíčem k případu bylo slovo „knihovna“.
Bernská úmluva z roku 1886 a ochrana majetku
Evropský soud pro lidská práva poté cituje autorské právo, jak bylo schváleno v Ázerbajdžánu i mezinárodní úmluvy o duševním vlastnictví, které Ázerbajdžán v devadesátých letech minulého století do svého zákona zakotvil: Bernskou úmluvu o ochraně literárních a uměleckých děl z roku 1886 nebo úmluvu o copyrightu WIPO z roku 1996, což je dodatek Bernské úmluvy.
Autor si u Evropského soudu stěžuje na porušení Článku 1, Protokolu 1, shrnul poté Evropský soud pro lidská práva a citoval předmětný článek. Soud rovněž konstatoval, že stížnost je přijatelná.
Článek 1 Ochrana vlastnictví
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Vláda: Nešlo o komerci, ale o osvětu
Stěžovatel pak před Soudem znovu zopakoval, že organizace Irali zveřejněním jeho knihy online umožnila její stažení neomezenému počtu osob. V odpovědi na vyjádření vlády (viz odstavec níže) uvedl, že i když žalovaný neměl žádný obchodní zájem, jeho jednání porušilo jeho autorská práva. Dále tvrdil, že vnitrostátní rozhodnutí postrádala dostatečné odůvodnění a nebyla v souladu s vnitrostátním právem.
Vláda ve svém stanovisku Soudu uvedla, že žalovaná organizace umístila stěžovatelovu knihu online proto, aby umožnila „laické veřejnosti se s ní seznámit“, a nikoli pro „komerční účely“. Argumentovala rovněž tím, že závěry vnitrostátních soudů byly založeny na důkladném přezkoumání stěžovatelových podání a že nedoložil údajnou škodu způsobenou neoprávněným vydáním jeho knihy.
Evropský soud pro lidská práva však na začátku svého rozhodování upozornil na pozitivní závazek států zajistit, aby v jejich právních řádech byla vlastnická práva chráněna a byly „poskytovány prostředky nápravy včetně nárokování náhrady škod v souvislosti s jakoukoli utrpěnou ztrátou, je-li to možné“. Podle Soudu „reprodukce stěžovatelovy knihy bez jeho souhlasu ovlivnila jeho právo na pokojné užívání majetku.
Kniha nebyla použita pro osobní účely
Pokud jde o fakta případu, Soud poté poznamenal, že stěžovatel netvrdil, že práva autorů nebyla dostatečně chráněna ázerbájdžánským právem, ale že použití stávajícího práva soudy v jeho případě bylo nezákonné a svévolné. „Podle vnitrostátního práva bylo k užití jeho díla zpravidla vyžadováno povolení autora a zaplacení licenčních poplatků,“ vysvětlil Soud.
Poté stanovisko upřesnil ve vztahu k autorskému právu: „Ustanovení § 17 odst. 1 zákona o autorském právu stanovilo, že rozmnožování oprávněně zveřejněného díla fyzickou osobou v jednom exempláři je povoleno bez souhlasu autora nebo zaplacení licenčních poplatků výhradně pro osobní účely. Žalovaná organizace v projednávané věci však byla právnickou osobou a jak vyplývá ze spisu, knihu nepoužila pro ,výhradně osobní účely´, ale zpřístupnila ji online neomezenému počtu čtenářů. Navíc podle § 17 odst. 2 zákona o autorském právu se výše uvedené ustanovení nevztahuje na rozmnožování knih jako celku. Vnitrostátní soudy v žádné fázi řízení neprokázaly, že by kniha stěžovatele nebyla reprodukována celá,“ uvedl doslova Soud.
Zákon neodůvodňuje reprodukci bez svolení
Jak dále Soud rozvedl, podle § 18 zákona o autorském právu mohly knihovny, archivy a vzdělávací instituce ve specifických případech rozmnožovat díla bez povolení. Stěžovatel ve svém odvolání k vnitrostátním soudům tvrdil, že žalovaná organizace nepatří do žádné z těchto kategorií. I když Nejvyšší soud Ázerbajdžánu tuto argumentaci výslovně nerozvedl, poznamenal, že kniha stěžovatele byla zveřejněna v sekci knihovny na webových stránkách organizace a že jejím účelem bylo poskytnout informace o historii Ázerbájdžánu. Obdobnou argumentaci předložila vláda, která tvrdila, že na straně žalované nebyl žádný komerční účel.
„Soud poznamenává, že i když neexistence jakéhokoli obchodního účelu byla relevantní při použití článku 18 zákona o autorském právu, nebyla jediným prvkem, který měl být vzat v úvahu. I za předpokladu, že on-line služby nabízené organizací by mohly být považovány za spadající pod pojem ,knihovny´, přičemž jakýkoli takový výklad příslušného ustanovení přísluší vnitrostátním soudům, soudy neuvedly, který konkrétní případ uvedený v pododstavcích (a ) a b) článku 18 zákona o autorském právu mohl odůvodnit reprodukci knihy žadatele bez jeho svolení,“ uvedl poté Evropský soud pro lidská práva.
Web není budova knihovny, nýbrž celý svět
Poté soud uzavřel: „Soud má za to, žalovaná organizace zpřístupnila knihu stěžovatele volně online, a tudíž – prakticky celosvětovému publiku, nikoli návštěvníkům budovy knihovny.“
Závěrem soud poukázal na fakt, že autor nedal svolení k šíření v digitální podobě a nebyla dodržena ani úmluva WIPO o autorském právu.
„Žalovaný stát proto nesplnil svůj pozitivní závazek podle článku 1 Protokolu č. 1 chránit duševní vlastnictví zejména prostřednictvím účinných nápravných opatření. Došlo tedy k porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, uzavřel Evropský soud pro lidská práva s tím, že stěžovatel Ázerbajdžán zaplatí částku 5 000 euro za majetkovou a nemajetkovou újmu.
Irena Válová
