Soud: Janoušek se bránil a žádal o přerušení trestu, proto nemá nárok na podmíněné propuštění

Podnikatel Roman Janoušek své polepšení pouze předstírá a trest nepřijal, pro což svědčí jeho „úporná snaha se trestu vyhnout“ a „využívání všech procesních prostředků ke zvrácení odsuzujícího rozhodnutí“, včetně podání ústavní stížnosti. Takový závěr vyplývá z písemného odůvodnění senátu Obvodního soudu pro Prahu 6 (OS), který na začátku srpna zamítl žádost Romana Janouška o jeho podmíněné propuštění.

Jedním z hlavních důvodů, proč Roman Janoušek neuspěl se svojí žádostí o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody bylo to, že soud neuvěřil jeho vnitřní přeměně a přijetí uloženého trestu. Soud také neuvěřil, že by na svobodě vedl řádný život. „Nebyla prokázána žádná skutečná změna v přístupu odsouzeného, že by akceptoval smysl a účel výkonu uloženého trestu, naopak vše svědčí o jeho odmítavém přístupu, o jeho úporné snaze se výkonu trestu vyhnout a deklarované polepšení je tak ryze formální a nedává záruku jeho dalšího řádného života,“ konstatuje se v písemném odůvodnění rozhodnutí z 2. srpna.

Janoušek přitom splnil všechny zákonné předpoklady a k návrhu se připojil i ředitel Vazební věznice v Ruzyni, podle něhož má Janoušek „příkladný přístup k plnění svých povinností“. Obdržel několik kázeňských odměn, spolupracuje s personálem a podle vězeňského kaplana pozitivně motivuje ostatní odsouzené. Během výkonu trestu či při návratu do výkonu nebyly shledány problémy s užíváním drog či alkoholu. Z odůvodnění soudu také vyplývá, že si zajistil v případě propuštění péči psychoterapeuta, aby eliminoval negativa spojená s užíváním alkoholu v minulosti. Janoušek se již v minulosti vyrovnal s poškozenou. Má rodinné zázemí, zajištěný příjem a na svobodě jej čeká nezletilá dcera, která se mu narodila během výkonu trestu.

Tendenční znalecké posudky

Podle státního zástupce však ani všechny tyto splněné zákonné podmínky nepostačují, neboť proti Janouškovi svědčí především to, že „všemi možnými prostředky snaží dosáhnout toho, aby ve výkonu trestu se nenacházel, a to jednak nenastoupením do výkonu trestu odnětí svobody, jednak posléze dlouhodobým přerušení jeho výkonu.“
Podle státního zástupce měl také Janoušek předkládat pro své propuštění „tendenční znalecké posudky“ a údajně měl snahu ovlivnit rozhodování Vrchního soudu v Praze tím, že jeho rodinný lékař, neurolog, se osobním dopisem obrátil na předsedu tohoto soudu, v němž upozornil na Janouškův vážný zdravotní stav.

Faktem ovšem je, že žádný z lékařských posudků, které posuzovaly Janouškův zdravotní stav, nebyl zpochybněn, ani nebyl podán podnět či trestní oznámení ohledně nepravdivého znaleckého posudku. A jediný revizní znalecký posudek, který nechal vyhotovit Městský soud v Praze (MS) u Fakultní nemocnice v Olomouci, naopak přisvědčil závažnosti Janouškova stavu.

Státní zástupce také zpochybnil dobrovolnost posledního nástupu Janouška do výkonu trestu poté, co tak rozhodl minulý rok v březnu Vrchní soud v Olomouci. Janoušek si totiž nevyzvedl rozhodnutí soudu a vyčkával do posledního dne tzv. úložní doby, která měla uplynout 23. července minulého roku. Podle státního zástupce jej však k nástupu mělo přimět až zveřejnění informace, že po něm bylo vyhlášeno policejní pátrání den před uplynutím této lhůty. Teprve pak se prý Janoušek nedobrovolně rozhodl výkon trestu nastoupit. „Z uvedeného vyplývá, že odsouzený o vydání rozhodnutí a své povinnosti věděl, o své vůli mařil jeho doručení a zcela bezdůvodně vyčkával. Odsouzený se proto včasnému nástupu trestu bezpochyby vyhýbal a urychleně nastoupil až pod reálnou hrozbou svého zatčení,“ popisuje argumentaci státního zástupce odůvodnění rozhodnutí soudu. To ovšem již minulý rok zpochybnil Janouškův obhájce, který uvedl, že příslušná věznice byla o záměru Janouška výkon trestu nastoupit řádně informována dopředu. Navíc zákonná lhůta uplynula až onoho 23. července.

Mohlo by vás zajímat

Ondřej Círek: Nezávislost či pokora jsou hodnoty klíčové pro soudce Nejvyššího soudu

Plnění povinností není nic výjimečného

Podle státního zástupce nelze přihlížet ani k tomu, že Janoušek si ve věznici řádně plní své povinnosti a dostává pochvaly, neboť „plnění povinností ve výkonu trestu odnětí svobody je obecně povinností všech osob, nacházejících se ve výkonu trestu odnětí svobody, čehož si je odsouzený při své inteligenci dostatečně vědom“.

Senát OS pro Prahu 6 v čele se soudcem Lubomírem Janouškem se v podstatě plně ztotožnil s argumenty státního zástupce, jak vyplývá z písemného odůvodnění jeho rozhodnutí. A překvapivě – s ohledem na nálezy Ústavního soudu z poslední doby – postavil své rozhodnutí na reflexi jednání Janouška před pravomocným rozhodnutím soudu.
K tíži mu přičetl využívání procesních práv při vedení obhajoby a také jeho návrhy na přerušení výkonu trestu. Nijak nepřihlédl a nezkoumal stanoviska Vězeňské služby, ani v odůvodnění neuvedl, co by měl Janoušek dělat jinak, aby měl „právo na naději“ tak, jak předpokládá judikatura ESLP i českého Ústavního soudu.

„Při zhodnocení všeho, co vyšlo v řízení najevo, však nelze dospět k jinému závěru, než že odsouzený své polepšení dokladuje pouze formálně (vyjádření poškozené, děkovný dopis ředitele Nadace policistů a hasičů) a kladné hodnocení chování odsouzeného ve výkonu trestu tak ukazuje pouze na adaptaci na prostředí věznice. Nelze tak hovořit o skutečné vnitřní proměně osobnosti žalovaného, neboť tato z žádného z provedených důkazů nevyplývá. Naopak byl prokázán odmítavý přístup odsouzeného od samotného počátku trestního řízení, kdy odsouzený negoval a zpochybňoval postup policejních orgánů a státního zastupitelství, sporoval prokázaný skutkový stav, zpochybňoval výsledky dokazování, včetně znaleckého zkoumání, neváhal na svoji podporu předložit nepravdivý znalecký posudek, s uloženým trestem soudu prvního stupně nesouhlasil, nepřijal ho, odvolal se proti němu, využíval všech procesních prostředků ke zvrácení odsuzujících rozhodnutí. I po nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, odsouzený brojil (bezvýsledně) ústavní stížností, návrhem na povolení obnovy, tedy využil všech mimořádných opravných prostředků. Poté, co nastoupil do výkonu trestu, po cca 2 měsících se opakovaně a vytrvale snažil o přerušení výkonu trestu. Poté, co byl ve svém snažení úspěšný, strávil na svobodě nepoměrně větší část doby, než ve výkonu trestu (1979 dní na svobodě oproti 821 dní ve výkonu trestu). Opětovnému nástupu do výkonu trestu se snažil zabránit všemi dostupnými prostředky, kdy argumentoval závažným zdravotním stavem takového charakteru, který ostře kontrastoval se skutečným chování odsouzeného na svobodě, a to do té míry, že vzbuzuje důvodné pochybnosti o skutečné míře závažnosti zdravotních obtíží odsouzeného. Opětovný druhý nástup do výkonu trestu, k němuž odsouzený přikročil až po delší době, poté, co mu skončilo přerušení výkonu, se ve světle skutečností uváděných státním zástupcem, nejeví jako zcela dobrovolný, ale vynucený okolnostmi,“ shrnuje se v odůvodnění rozhodnutí senátu Lubomíra Janouška.

Proti rozhodnutí OS byla podána stížnost, kterou v těchto dnech doplnili Janouškovi právní zástupci. Rozhodovat o ní bude Městský soud v Praze.

Janoušek, jenž byl v minulosti označovaný za šedou eminenci pražské politiky, je ve vězení na 4,5 roku za dopravní nehodu, kterou spáchal pod vlivem alkoholu. Z trestu si zatím odpykal přes polovinu. Do věznice nastoupil v listopadu 2014, od března 2016 byl ale ze zdravotních důvodů na svobodě a za mříže se vrátil až loni v červenci.

Petr Dimun