Netušil jsem, že se něčeho takového dožiju, komentuje veřejný ochránce práv Stanislav Křeček výroky soudkyně Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) Kateřiny Šimáčkové. Ta uvedla, že na funkci ombudsmana měla ČR přesvědčivější kandidáty. Vzdělávání Romů v sobě podle něho obsahuje morální dilema. Bez účasti Romů řešení není, radikální postup je nemožný. Usnesení Senátu k lepšímu soužití v obcích nevede, uvádí ombudsman v rozhovoru pro Českou justici.
Aktuálně jste oslovil obce s upozorněním, že odmítání stejných služeb, zejména ubytování, Romům z Ukrajiny stejně jako jiným Ukrajincům, kterým český stát poskytuje mezinárodní ochranu, tedy ubytování, sociální dávky, zdravotní pojištění a vzdělávání dětí, je čistý akt diskriminace podle antidiskriminačního zákona. Obcím jste nabídl i pomoc. Máte na dopis nějaký ohlas? Existují už s tímto soužitím nějaké zkušenosti? Kromě Romů z Ukrajiny jste se zastal i starostů, se kterými nikdo nejednal o tom, že do státních objektů na území jejich obcí stát nastěhuje až stovky ukrajinských Romů.
Upozornění, které jsme zaslali obcím, bylo spíše vzato na vědomí, než aby na něj byl nějaký písemný ohlas. Náš antidiskriminační zákon je založen na myšlence, že s nikým nesmí být zacházeno odlišně pro jeho věk, národnost, sexuální orientaci, světový názor, pohlaví, nebo pro příslušnost k dalším skupinám, chráněných antidiskriminačním zákonem. Pokud by tedy některá obec oznámila, že neposkytne ochranu Romům z Ukrajiny, tedy právě jen z toho důvodu že jde o Romy, dopouštěla by se zjevně diskriminačního jednání. Ale jak už to u takových diskriminačních kauz bývá, je to mnohem složitější. Obce, ale ani občané, si tehdy příliš nevěděli rady s velkou skupinou osob s obtížnou možností komunikace, bez obvyklých hygienických návyků, s omezenou gramotností, vyžadujících společné ubytování a s odhodláním setrvat tam, kde se právě nachází bez ohledu na cokoliv. Přidáme-li k tomu ještě obtížnou identifikaci z různých dokladů a s požadavkem nikoliv na pomoc uprchlíkům v nouzi, ale o výplatu velkoryse poskytované sociální dávky je zřejmé, že hovořit pouze o diskriminačním chování kohokoliv je přinejmenším nespravedlivé. To ovšem nezabránilo tomu, aby nálepkou diskriminátora byl těmi, kteří za nic neodpovídají a nic řešit nemusí, označen kde kdo, včetně hejtmanů a starostů. Ti měli řešit to, s čím si ani stát příliš nevěděl rady. Ostatně, kde je těmto uprchlíkům, jejichž pobyt zde provázelo takové vzrušení, dnes konec?
ČR je už patnáctým rokem pod mezinárodní kontrolou Výboru ministrů Rady Evropy kvůli případu D.H. v. ČR, poté, co byla v roce 2007 Evropským soudem pro lidská práva Česká republika odsouzena za umísťování Romů do zvláštních škol. V aktuální zprávě o diskriminaci Romů jste upozornil, že Výbor ministrů pracuje s mylnými čísly. Skutečný počet romských žáků ve zvláštních školách byl loni 25,3, přičemž počet všech romských školáků činí necelá čtyři procenta. To je negativní, nikoli pozitivní vývoj, jak byli přesvědčeni ministři zahraničí ve Výboru ministrů. Uvádíte, že je to znepokojující. Upozornil jste na tuto chybu Radu Evropy? Další hodnocení mělo být nyní v červnu.
Česká justice o dohledu nad ČR kvůli případu D.H. v. ČR informovala už v roce 2018 zde a v roce 2019 zde, kdy se zjistilo, že zavedená inkluze počty mentálně postižených Romů nesnížila.
S velkou nevolí přihlížím tomu, že již 15 let je ČR v tomto tématu sledována a stále není problém vyřešen. Doposud není zveřejněn výsledek červeného jednání Výboru ministrů. Jakmile bude jejich další hodnocení zveřejněno, seznámím se s ním a naplánují další kroky, které jako ombudsman mohu v dané věci učinit.
Naše poznatky v této věci byly uveřejněny v monitorovací zprávě za rok 2021 nazvané „Naplňování práva na rovné zacházení a ochrany před diskriminací“. Podíl romských žáků v základních školách by tehdy 3,6% a z toho plných 25,3% bylo vzděláváno se sníženými nároky na výstupy ve vzdělávání z důvodů lehkého mentálního postižení. To je vysoký podíl, ale jde o odborný problém a nemyslím že do jeho řešení by mělo být zasahováno ať již z důvodů politických, ideových nebo z důvodů politické korektnosti.
Výchova dětí přicházejících z romského prostředí je součástí celého problému soužití všech občanů v naší republice a řekl bych, že jedním z nejzákladnějších, nejviditelnějších a – proč to nepřiznat – i nejostudnějších. A nejobtížněji řešitelný.
Když jsme u Evropského soudu pro lidská práva, za spory s vaší zástupkyní Monikou Šimůnkovou vás zkritizovala soudkyně ESLP zvolená za ČR Kateřina Šimáčková. Tvrdí, že lepším ombudsmanem než vy, by byla Eliška Wagnerová nebo současný zmocněnec vlády pro ESLP Vít Šorm, který hájí práva našeho státu. Tím ovšem vaše stanoviska diskvalifikuje. Budete to ve Štrasburku nějak uvádět na pravou míru?
Netušil jsem, že se něčeho takového vůbec dožiji. Tento rozhovor vzbudil pozornost i v zahraničí a byl jsem několika evropskými autoritami vyzván, abych na něj, a to i na evropské úrovni, reagoval. Takový projev nezdrženlivosti a zřetelné stranickosti soudce se jen tak nevidí. Soudce ESLP musí být v očích všech osob, které se s důvěrou na ESLP obracejí, nestrannou a nezávislou osobností. Vyjadřovat by se měl především svými rozhodnutími anebo disentními stanovisky, popřípadě vysoce odbornými komentáři či úvahami. Při veřejných rozhovorech by měl zachovávat nejvyšší míru zdrženlivosti. Soudce by se měl při výkonu funkce i v osobním životě vždy chovat způsobem, který neohrožuje důvěru odborné i laické veřejnosti. Musí se vyvarovat chování, které by mohlo vést k jeho vyloučení z projednávané věci. Soudce by měl být zdrženlivý při veřejném vyjadřování politických názorů, kam jistě můžeme zařadit vámi zmíněnou kritiku zákonodárného sboru, který vybírá z kandidátů na ombudsmana.
V opačném případě pak každý soudce svou nezdrženlivostí na veřejnost působí jako osoba, která není nestranná, ale ani nezávislá, neboť má zapotřebí vyzdvihovat schopnosti některých osob a jiné znevažovat. Soudkyně Šimáčková veřejně obecně chválí vládního zmocněnce před ESLP, tedy jednu ze stran případného sporu a dává tak bezesporu najevo, že druhá strana sporu, tedy osoby, které se na ESLP obracejí, mají velmi ztíženou šanci na úspěch. Toto, dle mého názoru, úlohou soudce ESLP není a ani nemůže být.
Pokoušet se o snižování autority ombudsmana není o nic menší problém. Základní směřování jak Veřejného ochránce práv, tak Evropského soudu pro lidská práva je obdobné, to znamená ochranu osob před zásahy státní moci, především v oblasti mezinárodně i národně zaručených práv a základních svobod. Toto obdobné směřování je v praxi vyjádřeno např. tím, že v rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva jsou pravidelně citována vyjádření jak mezinárodních, tak národních ombudsmanů k problematice ochrany lidských práv a základních svobod. Je naprosto logické, že soudci Evropského soudu pro lidská práva na straně jedné a mezinárodní či národní ombudsmani na straně druhé se vůči sobě chovají vesměs korektně se zachováním potřebné úcty, a to především na veřejnosti. V opačném případě by byla ohrožena důvěra občanů členských států Rady Evropy nejen k národním a mezinárodním ombudsmanům, ale i k Evropskému soudu pro lidská práva. Velmi lituji toho, co se v této souvislosti stalo, ale svoji představu o právním státě bychom si neměli nechat od nikoho vzít.
Vraťme se k té rozsáhlé a velmi podrobné zprávě o diskriminaci Romů v České republice. Zpráva „natvrdo“ popisuje segregaci dětí ve školách, na které se podílejí školy i rodiče. Zohledňuje pokusy měnit metodiku tak, aby zvláštní chování dítěte z romské rodiny nebylo označováno za mentální postižení. Upozorňuje na anticiganismus v bydlení, jak zaznělo na letošním fóru k případu D.H. v. ČR. Vy sám uvádíte, že jste se v tématu vzdělávání Romů angažoval loni nejvíce. Nacházíte jako ombudsman a právník vůbec nějaké východisko z tohoto setrvale neblahého stavu?
Situace některých Romů u nás je jistě problémem, ale nějak nenacházíme shodu na tom, zda jde o problém morální, kulturní, ekonomický, legislativní či participační. Jedno se mi zdá být jisté. Třicet let řešíme integraci Romů na různých úrovních. Od roku 2001 máme Radu vlády pro záležitosti romské menšiny, její předchůdkyní byla od roku 1997 Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity. Existuje celá řada neziskových a osvětových organizací. Jedná se o citlivé téma. Chtěl bych poukázat i na statistiku. K romské národnosti se během loňského sčítání lidu přihlásilo celkem 21 691 obyvatel. Výhradně k Romské národnosti se přihlásilo 4 458 osob. Většina osob (17 233) uvedla v kombinaci s jinou národností, například romská a česká, romská a moravská atp. Nechci zde opakovat již mnou mnohokráte napsané a řečené, ale jsem hluboce přesvědčen, že problémy je možné vyřešit jen participací dotčených na řešení problému a ne jen poukazování na diskriminaci. Teda, aby sami předkládali návrhy jak řešit jejich např. bytovou situaci, zaměstnávání, přípravu dětí na školu a chování dětí ve škole a mnoho dalšího. Nic takového jsem nikdy neslyšel a spíše naopak: jsem obviňován z toho, že chci, aby Romové zůstávali bez pomoci. Tak to určitě není, ale chybí nám vědomí, že bez aktivní účasti Romů tento náš morální problém nevyřešíme.
Nemyslím si, že existuje něco jako „romský školák“ a nemyslím si, že hlavním problémem je zde snaha o diskriminaci. Ale pokud do školy přichází dítě, které dosud nevidělo knihu, nemá ani tu nejmenší přípravu z domova, nezná čas nebo barvy, pak je zde velký problém. A to bez ohledu na to, z jakého etnika přichází. Samozřejmě za to to dítě nemůže, ale obviňováním školských orgánů, obcí, nebo dokonce rodičů ostatních dětí z diskriminace to nevyřešíme. Ale jsme toho vůbec schopni? Obávám se, že jakékoliv radikálnější řešení by natolik zasáhlo do rodičovských práv, že si to za současné právní úrovně evropských států nemůžeme dovolit. A tak vymýšlíme modely inkluze a předškolního vzdělávání a přihlížíme segregaci škol, rostoucímu počtu dětí bez základního vzdělání, dětským „gangům“ obtěžující spoluobčany a mnoha dalším dokladům toho, že si uvědomujeme, že je něco špatně, ale přesně nevíme, co s tím máme dělat.
Na konci června 25 senátorů odhlasovalo, že vaše výroky ohledně znepokojivé reality života Romů v ČR jsou předsudečné a mohou odrazovat diskriminované osoby od podání stížnosti do vašich rukou. Hovořil jste s nimi o tom?
Tato „většina“ to odhlasovala po té, co vzala na vědomí moji zprávu o činnosti ochránce za minulý rok. Chápu, že by bylo nezvyklé zařadit na program schůze Senátu „Hodnocení výroků Stanislava Křečka“, ale snad se nedočkáme toto, aby při projednávání situace např. v dopravě byly následně projednány statusy ministra dopravy na facebooku. Mám s celou řadou senátorů, zejména s těmi, kteří se starají o život v obcích, velmi dobrý vztah a ti si rozhodně nemyslí, že by mojí snahou bylo něco jiného než zřetelně a pravdivě popsat situaci, se kterou se mnozí občané denně setkávají. Oni musí řešit praktické kroky dotýkající se soužití všech obyvatel obce i tam, kde představy o tomto soužití jsou od různých skupin občanů odlišné. Ztráta kontaktu se životem obyčejných lidí, s realitou života v obcích, pak u řady politiků vede k ideologicky podmíněným představám, k obviňování druhých z předsudečnosti a diskriminace a ve svém důsledku pak k fatálnímu rozdělování společnosti.
Snažím se upoutat pozornost nejen veřejnosti, ale i politiků k těmto problémům a usnesení zmíněného Senátu je jen jeden z mnoha ohlasů. S názory veřejnosti se lze seznámit na sociálních sítích. Rozhodně z toho nemám radost. Hledám nikoliv souhlas se svými názory, ale cestu k praktickým krokům činícím život v mnoha obcích snesitelnější. Obávám se, že ono usnesení Senátu cestou k tomuto cíli není.
Co se týče českých politiků, už v roce 2019 jste z pozice místoombudsmana apeloval na plnění tzv. pařížských principů. V tom se ztotožňujete s poslední zprávou Evropské komise o stavu právního státu v ČR, která dává naší zemi stejné doporučení. Jde o splnění rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 1993, podle které mají národní státy ustavit čistě lidsko-právní instituci, což český úřad veřejného ochránce práv není. Váš tři roky starý závěr říká, že je nutné založit instituci k ochraně lidských práv nově a mimo úřad ombudsmana, který plní ze zákona jiné úkoly. Učinil jste od té doby v této věci nějaké kroky? Činí tyto kroky poslanci a senátoři?
Doporučení Evropské komise ohledně právního státu v ČR ze dne 13. července 2022 jsou zde.
Jedním z problémů současného zákona o veřejném ochránci práv byla skutečnost, že byl zřízen dříve než ona národní lidskoprávní instituce na ochranu lidských práv. Proto stále dochází k zaměňování našeho úřadu za tuto instituci – i v oficiální komunikaci jsem někdy označován jako „veřejný ochránce lidských práv“- a když se pokusím toto nedorozumění napravit, jsem obviňován z toho, že lidská práva nechci hájit. V nedávných týdnech jsem se o takovém obviňování doslech i od lidí, od kterých bych to nečekal.
NHRI (National Human Rights Institution – Národní lidskoprávní instituce) bychom asi měli ustavit, ať jako samostatnou instituci nebo – obdobně jako dětského ombudsmana – jako součást našeho úřadu. Obávám se totiž, že za současné situace nebude v zákonodárných sborech nálada na zřizování nových institucí. Vztah mezi veřejným ochráncem práv a ochráncem lidských práv nebo dětským ombudsmanem by musel být ze zákona zcela jiný, než je dnešní neuspokojivý vztah mezi ochráncem a jeho zástupkyní podle současného zákona o veřejném ochránci práv. Potřeba jasně vymezených práv, kompetencí a povinností by byla nezbytná. Příkladů dobré spolupráce těchto institucí je ze zahraničí v tomto smyslu dostatek.
V současné době je v Poslanecké sněmovně předložen poslanecký návrh za zřízení dětského ombudsmana jako samostatné instituce, ale je zde i prosazován názor, že by se mělo jednat o vládní návrh takového zákona. My jsme, pokud jde o dětského ombudsmana, připraveni na obě varianty. Máme vyhotoven i vlastní návrh novely zákona o veřejném ochránci práv, který by toto společné fungování umožnil. Pokud jde o NHRI pak zatím jde jen o akademické úvahy o potřebě takové instituce, konkrétní návrhy a natož pak návrhy legislativní jsou zatím v nedohlednu. Vámi zmíněné „pařížské principy“ vyžadují velmi přísná kritéria na výběr kandidátů na tuto funkci a obávám se, že při dnešním stavu rozdělené společnosti bude výběr takové osobnosti obtížný. Termín „lidská práva“ patří totiž k těm, která jsou nejvíce zneužívána a z jejich nerespektování je obviňován kde kdo. A instituci, která by občany kárala za to, že kdekoho diskriminují, pokud chtějí žít podle zákona a podle svého a nechovají se dostatečně genderově vyváženě, obyčejní lidé asi nyní nepotřebují.
Nemohu se závěrem nezeptat na váš spor s vaší zástupkyní Monikou Šimůnkovou. Mohl byste srozumitelně vysvětlit, oč jde? Odebral jste ji mimo jiné agendu vězeňství nebo sociálních ústavů, tedy agendu obtížnou a velmi citlivou, která se týká lidí, jichž se takřka nikdo za stát nezastává. Tedy vězněných nebo starých či postižených bezmocných lidí v ústavech. Převzal jste tuto rozsáhlou a důležitou agendu vy sám? Jaké dáváte záruky, že jmenovaní lidé budou mít zastání?
Již jednou jsem se v tomto rozhovoru zmínil o některých problémech, které nám v praxi způsobují některá ustanovení zákona o veřejném ochránci práv. Dalším z nich je ustanovení o zástupci ochránce. Je sice navrhován a volen stejně jako ochránce, ale těmto stejným okolnostem volby neodpovídají další ustanovení zákona o jeho pravomocech. Nejsou totiž žádná. Zákonodárce počítal s tím, že zástupce nebude žádné pravomoci vykonávat, protože stanovil, že ochránce mu jen může některé své pravomoci svěřit. Takové uspořádání vztahů ovšem vyžaduje, aby ochránce i jeho zástupce respektovali toto zákonné uspořádání, k čemuž v posledních dvou letech nedocházelo. V diskusích o tomto mém kroku bylo některými účelově zdůrazňováno, jak jsme byli oba stejně navrhováni a stejně voleni, ale podle mého názoru je důležitější ne jak, ale k čemu jsme byli zvoleni. Jeden jako ochránce, kterému zákon svěřil veškeré kompetence a jeho zástupce, kterému zákonodárce nesvěřil nic. O žádný „spor“ tedy mezi námi nešlo. Já jsem se jen rozhodl, že pravomoci, které jsem své zástupkyni dočasně svěřil, budu nadále vykonávat sám. Důvody, které mne k tomu vedly, jsem vysvětlil a písemně doložil Petičnímu výboru Poslanecké sněmovny a vzhledem k jejich přijatému usnesení (vzali bez dalšího na vědomí) myslím, že úspěšně. Choval jsem se v tomto smyslu mediálně velmi zdrženlivě – ač mne to někteří vytýkali, jakoby to byla slabost – protože nechci dále poškozovat profesionální kredit paní zástupkyně. Ale varoval jsem jí, že rozpoutá-li kolem tohoto, v podstatě administrativního opatření, mediální smršť, bude asi připomenuto její neslavné skončení ve funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva, kterou dříve zastávala. A obojí se, žel, stalo. Nejen mediální, ale i politické vzrušení, které bylo kolem této záležitosti rozpoutáno, je neuvěřitelné a nepochopitelné bez přihlédnutí ke stavu celé společnosti. Všechny své pravomoci vykonávám již nyní s odpovídající pozorností a s velkými zkušenostmi, které vzhledem k předchozímu působení jako zástupce dvou ombudsmanů mám. A samozřejmě bych chtěl ujistit veřejnost, že veškeré agendě věnuji plnou péči a vyřizování podnětů stěžovatelů se změna nijak nedotkne.
Ale jedno bych rád na závěr našeho rozhovoru zdůraznil: myslím, že jak kauza „senátorská“ tak kauza zástupkyně ukázaly, že ombudsman nepodléhá ani politickému tlaku z nejvyšších míst, ani náladám části veřejnosti a zachová si svoji naprostou nezávislost.
Irena Válová
