Šest bývalých asistentů na Nejvyšším soudě se při dubnové jmenovací etapě stalo novými soudci. Mezi nimi byl i Michal Janoušek, který byl přidělen k Okresnímu soudu v Blansku. Pro čtvrtletník Nejvyššího soudu AEQUITAS zavzpomínal, jak vzpomíná na roky, kdy se na funkci soudce připravoval.
Co Vám dal Nejvyšší soud za těch šest let, kdy jste tu pracoval. Co Vás na prvním místě napadne?
Pokud pominu řadu přátelství a opravdu milé pracovní prostředí, tak je to zkušenost. Ta je ovlivněna specifickou činností Nejvyššího soudu rozhodujícího převážně v řízení o mimořádných opravných prostředcích. Tomu odpovídal i specifický styl práce. Musím zodpovědně uznat, že začátky byly rozpačité a s pokorou jsem si kladl otázku, jak já jako asistent mohu v písemných konceptech komentovat rozhodovací činnost soudů nižších stupňů, rozhodovací činnost soudců, kteří soudí i několik desítek roků. Naštěstí si v počátcích doktor Ivo Kouřil, u něhož jsem byl přidělen, koncept rozhodnutí častokráte přepsal a výsledek dovolacího přezkumu byl na světě. Ona počáteční rozpačitost byla zcela na místě, neboť až nyní po (byť minimální) zkušenosti u soudu prvního stupně vidím, kolik práce se za některými rozhodnutími skrývá a co všechno jim předcházelo, počínaje přípravou věci, souzením, vyhlášením, napsáním a následným napadením rozsudku řádným, potažmo mimořádným opravným prostředkem. To si samozřejmě uvědomuje kariérní soudce, který si prošel soudní soustavou, ale neuvědomuje si to asistent, který jako absolvent začal ve vrcholné soudní instituci působit ihned po studiu. Nebo alespoň já jsem si to tehdy neuvědomoval a ani představit nedokázal. Součástí toho, co mi Nejvyšší soud dal, je i na první pohled bagatelní dovednost, a to vědět, jak napsat rozhodnutí.
Byl jste asistentem soudce trestního kolegia, zároveň jste ale působil na Katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Je Vám bližší trestní anebo civilní právo?
Myslím, že ono teoretické zaměření na civilní právo bylo i důvodem, proč jsem začal u doktora Kouřila působit, jenž čas od času řešil otázky spojené s civilním právem, k nimž jsem někdy připojil svůj názor. Řada trestných činů má svůj civilní přesah, který je třeba vyřešit jako předběžnou otázku. S tím jsem se setkal opakovaně i v rámci čekatelské praxe, když bylo například nezbytné posoudit splnění podmínek držby práva, vlastnictví, či existence, případně neexistence obligačních práv. Mimo jiné na tomto posouzení záviselo dovození trestní odpovědnosti pachatele za úmyslný, případně nedbalostní, trestný čin. Ale odhlédnuto od rozhodování trestního soudu především v adhezním řízení nebo od hospodářských trestných činů, leží v trestním právu těžiště někde jinde a v tomto již zkušenost s civilním právem není nijak rozhodující. Ale zpět k otázce, civilní právo mi bylo vždy o něco bližší, a to i z důvodu, že v trestním právu nikdy o nic hezkého nejde a setkáváte se pouze se sociálními excesy, což v civilním právu tolik neplatí. Trestní právo je pro mnohé lidi a pro právníky často zajímavé pro skutek, pro něhož se vede trestní stíhání, jelikož temná stránka lidského jednání mnohé fascinuje, zvyšuje produkci adrenalinu. Ačkoli jde o sociálně patologické jevy, vyvolává takové jednání pachatelů v určité části společnosti silný emoční prožitek. To civilní právo zpravidla nevyvolá, nejde-li zrovna o Vaši nezaplacenou pohledávku nebo zásah do Vašeho vlastnického práva.
Jak byste zhodnotil svoji čekatelskou praxi? Co Vás na ní nejvíce překvapilo, ať už kladně či v záporném smyslu slova?
Podle mého názoru je čekatelská praxe tím nejlepším způsobem, jak se připravit na výkon soudcovské funkce. Já osobně za to vděčím všem svým školitelům a i tímto bych jim chtěl velice poděkovat. Vedle toho, že se člověk seznámí se všemi, nebo alespoň s podstatnou částí agend, které se na prvním stupni vykonávají, je to i nezanedbatelný sociální aspekt. Jak pozná soud vás, tak vy poznáte soud, což znamená, že soud ví, co od vás může očekávat po odborné i lidské stránce a vy víte, co můžete očekávat od soudu samotného, na koho se obrátit pro radu a podobně. Poznání jednotlivých oddělení je důležité i z toho důvodu, že o přidělení soudce k výkonu konkrétní agendy často nerozhoduje ani tak zkušenost s určitým odvětvím práva, jako spíše aktuální potřeba soudu dána například odchodem soudce na stáž k soudu vyšší instance, mateřskou nebo rodičovskou dovolenou. To se netýká pouze počátečního přidělení, nýbrž i převedení soudce na jiné oddělení, kdy se může stát, že opatrovnický soudce se od následujícího měsíce stane soudcem trestním nebo civilním.
Každá agenda má přitom svá specifika, která vyžadují jistou adaptabilitu, a určitou dobu trvá, než si člověk uvědomí třeba i jen procesní odlišnosti dokazování ve sporných řízeních nebo některých opatrovnických věcech. Oproti Nejvyššímu soudu není u okresního soudu příliš času na vyřizování věcí. Máte jen omezenou dobu na přípravu věcí, s nimiž jdete do jednání, krátkou dobu na vyhotovení rozhodnutí. V opatrovnických věcech, které mi byly svěřeny, jsou specifika dána i lhůtami pro rozhodnutí některých věcí, například ve věcech péče soudu o nezletilé upravených zákonem o zvláštních řízeních soudních. Tyto skutečnosti je třeba si uvědomit i v kontextu toho, že týden má pět pracovních dnů, z nichž celé dva dny máte jednací, na každý jednací den si musíte udělat přípravu věci a poté napsat rozhodnutí ve věcech, které jste rozhodli. Takže tato činnost vyžaduje efektivnější organizaci práce, jinak se velmi snadno můžete dostat do průtahů, třebaže tato cesta byla vydlážděna úmyslem spravedlivého rozhodování, který je ovšem nevyhnutelně spojen i s rozsáhlejším dokazováním. Je to asi o tom, naučit se, které věci jsou způsobilé k časové úspoře a na kterých záleží o něco více. Takové posouzení mě ovšem teprve čeká.
K Blansku Vás váže něco bližšího? Například bydliště? Jak je to vlastně s přidělováním soudců na jejich působiště? Je možné si dnes „vybírat“?
K Blansku žádný bližší vztah nemám, aktuálně pouze vztah pracovní, nadále bydlíme v Brně. Pokud jde o přidělování soudců, jde především o otázku organizační, kterou v tuto chvíli nedokážu posoudit. Obecně však platí, že o přidělení, které je vždy již součástí jmenovacího návrhu, rozhoduje předseda soudu dle aktuální soudní potřeby. Ta blanenská byla opatrovnická. Výhoda opatrovnické agendy je podle mého názoru dvojí. Za prvé, a v tomto budu parafrázovat doktora Teplého z Krajského soudu v Brně, je to agenda, kde člověk může někomu skutečně pomoci, za druhé, jednání v opatrovnických věcech je možné v některých případech vést méně formálním způsobem. Začátky zde strávené jsou podle mého názoru spíše tedy tou lepší variantou. Na druhou stranu je opatrovnická agenda spojena s velkým množstvím jednání, kdy do jednání jdete i s věcmi spadajícími do výkonu rozhodnutí.
Vraťme se k osobě soudce trestního kolegia Nejvyššího soudu Ivo Kouřila, se kterým jste 6 let úzce spolupracoval jako asistent, jak na něj vzpomínáte?
Jen v tom nejlepším! Dovolím si tvrdit, že jsme dodnes přátelé a snažíme se potkávat i v rámci mimosoudních aktivit. Myslím si, že nás částečně sblížily i společné začátky, na Nejvyšší soud jsem nastoupil jako asistent krátce poté, co přišel doktor Kouřil z Vrchního soudu v Olomouci. Rád vzpomínám na „válečné porady“, které probíhaly každé ráno u kávy. Samozřejmě vždy ještě před začátkem pracovní doby.
Existuje rozhodnutí či stanovisko Nejvyššího soudu, k němuž se i po letech hrdě hlásíte, protože jste s jeho zpracováním soudcům významně pomáhal?
Raději bez toho příslovečného určení, pomáhal, a neřekl bych, že nějak významně. Jako první jsme zpracovávali stanovisko týkající se podmínek, za nichž je možné jednání policejního orgánu, který v určité věci použije agenta, považovat za nepřípustnou policejní provokaci. Jednalo se o významné stanovisko pro praxi, které navazovalo na poměrně rozsáhlou rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva a využívalo i poznatky z některých západních evropských zemí.
Děkuji za Vaše odpovědi.
Nabízí se dát na tomto místě slovo, respektive několik otázek, také předsedovi senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu Ivo Kouřilovi.
A jak na soudce Michala Janouška vzpomíná právě soudce Nejvyššího soudu Ivo Kouřil?
Jak těžké je a jak dlouho trvá, než se ze soudce a jeho asistenta stane sehraný tým?
Začnu otázkou, co je to sehraný tým? V tomto směru se mohou představy jednotlivých soudců lišit v závislosti na tom, co od svých asistentů očekávají. Pro mne ke vzniku „týmu“ dochází v okamžiku, kdy vím, že se na svého asistenta mohu plně spolehnout ohledně správnosti a úplnosti jím sdělovaných informací ohledně obsahu trestního spisu, na nichž hodlám založit argumentaci svého rozhodnutí (např. ověření existence či naopak neexistence konkrétního důkazu apod.). Ideální stav nastává v okamžiku, kdy již asistent intuitivně vytuší, které informace s ohledem na námitky obsažené v opravném prostředku (dovolání) budu požadovat a sám tyto shromáždí. A pak může ve vztahu soudce a asistenta dojít k jisté nadstavbě posilující žádoucí sehranost, k níž jsme se s Michalem Janouškem dopracovali poměrně brzy, a to ke vzniku přátelského vztahu. Ten u nás nabyl podoby nejen na poli pracovním v tom, že jsem já jako „šéf“ ráno přichystal kávu, nad níž jsme si sdělovali své představy o způsobu rozhodnutí a odůvodnění příslušné věcí, a on na oplátku posléze hrníčky umyl, ale i v tom, že jsme spolu zůstali v kontaktu i poté, co od Nejvyššího soudu k 1. lednu 2020 odešel. Těch šest společných let, při nichž mi Michal pomáhal nejen s vyřizováním běžné agendy, ale i s jinými činnostmi (např. se zpracováním stanoviska Nejvyššího soudu k otázce provokace – sp. zn. Tpjn301/2014, uveřejněno pod č. 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní), nás zkrátka do té míry sblížilo, že mám velkou radost z toho, že ve svém odhodlání stát se soudcem vytrval a že se mu to nakonec podařilo.
Jaké byly hlavní přednosti asistenta Michala Janouška? Má právě proto předpoklady být dobrým soudcem?
Svědomitost, pracovitost, skromnost, snaha rozšiřovat si odborné znalosti. V průběhu naší spolupráce získal titul Ph.D., působil a stále působí na katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Dále jsem oceňoval jeho loajálnost, když přes nabídku kolegy z civilního kolegia přejít k němu a působit v oblasti, jíž se odborně věnuje, zůstal u trestního soudce, u mě.
Jakou výhodou pro něj může být právě jeho univerzálnost?
Myslím si, že je v zásadě vyloučeno, aby trestní soudce obstál při svém rozhodování, pokud by nedisponoval alespoň základními znalostmi civilního práva. Netřeba zacházet do podrobností, stačí připomenout, že nezřídka jsou součástí trestních rozsudků výroky o náhradě škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení, tedy výroky založené na aplikaci civilního práva. Rozhodování ohledně některých skutkových podstat vyžaduje přímo detailní znalosti mimotrestních předpisů. Naopak u soudce rozhodujícího civilní agendu se předpokládá znalost trestních předpisů, neboť zejména na okresních soudech i tyto aplikuje, například v rámci rozhodování o vazbě službu konajícím soudcem. Takže nepochybuji o tom, že i Michal, který má na Okresním soudě v Blansku začít vyřizovat opatrovnickou agendu, své znalosti trestního práva alespoň v uvedeném směru uplatní.
Jak konkrétně může práce asistenta soudce Nejvyššího soudu pomoci budoucímu soudci soudu prvního stupně v přípravě na toto jeho povolání?
Nepochybně jej může odborně připravit ve smyslu znalosti aktuální judikatury a přístupu Nejvyššího soudu, případně i Ústavního soudu stran interpretace a aplikace právních norem. Stejně tak mu může poskytnout vědomost o chybách, které se soudy nižších stupňů, ať již soudy prvního stupně či soudy odvolací, při rozhodování svých věcí dopouštějí – a tím vodítko, jak se těchto chyb vyvarovat. Je pak již na něm samém, jak tyto poznatky ve vlastní rozhodovací praxi využije.
AEQUITAS
