Doživotně odsouzený vrah si vymohl u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) právo držet časopis s obrázky heterosexuálního styku dospělých v rámci svého soukromého života v cele. Jednotné evropské pojetí morálky neexistuje, uvedl Soud. Nikoli, státy podepisují úmluvy o omezení distribuce pornografie, zatímco přístup k ní se tímto ve vězení stává právem, napsal v disentním stanovisku polský soudce Krzystof Wojtyczek v případu Chocholáč v. Slovensko.
Za kárné řízení s Chocholáčem bylo Slovensko odsouzeno pro porušení Úmluvy. Rozsudek byl zveřejněn ve Štrasburku 7. července 2022. Úplný rozsudek je zde.
Stěžovatelem u Evropského soudu pro lidská práva byl Slovák Roman Chocholáč narozený v roce 1989, odsouzený na doživotí. Trest dostal za dvojnásobnou brutální vraždu své tety a sestřenice v roce 2009.
V době incidentu byl umístěn ve věznici Ilava na samotce, v cele s nejpřísnějším režimem určeným pro doživotně odsouzené. V roce 2013 u něho byl v rámci prohlídky cely nalezen populární týdeník. Uvnitř časopisu pak byly vlepené obrázky vystříhané z časopisu pro dospělé. Šlo o legálně prodávaný časopis zobrazující „klasický heterosexuální pohlavní styk mezi dospělými muži a dospělými ženami“, uvádí Evropský soud pro lidská práva fakta případu.
Kde vládne homosexualita, je alternativou masturbace
S odkazem na ustanovení slovenského trestního zákona a zákona o vězeňství byly obrázky shledány pornografií a vězeň byl kvůli ohrožování mravnosti povolán ke kárnému řízení. „Stěžovatel ve své obhajobě zdůraznil, že na obrázcích je zachycen heterosexuální styk dospělých, který je v souladu s přírodou a že se pro tuto orientaci svobodně rozhodl. Obrázky byly určeny pro jeho vlastní potřebu, byly vlepeny do časopisu, který mu patřil a byly a součástí jeho soukromého života. Měly na něj uklidňující a pozitivní dopad, zvláště když byl vyloučen ze společenského života,“ cituje Soud z kárného řízení s odsouzeným vrahem.
„Skutečnost, že někdo považoval obrázky za urážlivé, neznamená, že by jejich držení mělo být trestné. Ohrožení morálky je třeba vnímat ve světle převládajícího prostředí – v jeho případě oddělení pro doživotní vězně, kde homosexualita převládala, ale nebylo proti ní zasahováno, a – jak tvrdil stěžovatel – byla dokonce podporována vězeňské úřady. Vzhledem k tomu, že je stěžovatel heterosexuální orientace, měl za to, že byl diskriminován, a tvrdil, že žádný zákon neporušil,“ popisuje Soud události, které předcházeli stížnosti ve Štrasburku.
Ústavní soud: Neaplikovatelné
Ještě v roce 2013 byl uznán kárně vinným, odvolání bylo zamítnuto. „Stěžovatel se následně domáhal svých práv u Ústavního soudu, kde pokračoval v předkládání předešlých argumentů,“ uvádí k tomu Evropský soud pro lidská práva: Nešlo o zoofilii ani o dětskou pornografii, ani jiné patologické jevy ve vztahu k trestnímu právu, nýbrž o „obyčejný heterosexuální styk dospělých“.
Jak dále odsouzený uvedl, používal obrázky k podpoře masturbace ve stresu: „Stěžovatel také poznamenal, že u heterosexuálního muže ve vězení vede úplná izolace od opačného pohlaví k osamělosti, stresu, úzkosti a agresi. Sebestimulace sloužila jako nástroj ke snížení těchto negativních účinků, zvláště když byla inspirována explicitním materiálem. Ve vězeňském prostředí nebyl zaznamenán žádný případ, kdy by takový materiál vyvolal agresivní nebo jinak negativní chování, naopak zákaz přístupu k materiálu by k takovému chování mohl vést.“
V nálezu slovenský Ústavní soud v roce 2017 shledal, že na případ je neaplikovatelný článek 10 Úmluvy – právo přijímat informace. Podle Ústavního soudu by na případ byl aplikovatelný článek 8 Úmluvy – právo na soukromý život, pokud by však na výjevech z časopisu byl sám odsouzený.
Vláda: Vězení je omezení včetně pohlavního života
V listopadu 2017 podal Roman Chocholáč stížnost na Slovensko k Evropskému soudu pro lidská práva pro porušení Článků 10 a 8 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Uvedl, že cela představuje jeho domov a místo, kde vede intimní život bez jakékoli možnosti styku s opačným pohlavím. Jelikož je heterosexuál, jedinou možností je autostimulace. Dále zpochybnil neomezenou možnost vězeňského personálu zasahovat do jeho sexuálního života odebráním obrázků.
S tím ovšem ve stanovisku k Evropskému soudu pro lidská práva nesouhlasila slovenská vláda, která vycházela ze závěrů slovenského Ústavního soudu, a to v tom smyslu, že „vzhledem k tomu, že předmětný materiál nezobrazoval stěžovatele ani žádnou scénu z jeho vlastního intimního života, vymykal se z jeho práva na respektování soukromého života“.
„Odpykání trestu odnětí svobody s sebou nese omezení toho, jak může osoba vést svůj soukromý život, včetně sexuálního života. Stěžovatel neprokázal, že nebyl schopen provozovat autoerotiku, aniž by porušil příslušná pravidla. Plošný zákaz přístupu k pornografii neměl podle jejich názoru žádné konkrétní důsledky pro stěžovatelův sexuální život, duševní zdraví nebo pohodu, které by bylo možné kvalifikovat jako zásah do jeho práva na soukromí,“ cituje Soud vládní stanovisku.
Soud: Nelze nalézt jednotné evropské pojetí morálky
Podle Evropského soudu pro lidská práva v projednávané věci vláda ve shodě s Ústavním soudem „vycházela z cílů ochrany mravnosti, předcházení nepořádku a ochrany práv a svobod druhých“. „Soud v této souvislosti především podotýká, že zákonné ustanovení, na jehož základě byl zásah proveden, směřuje pouze k ochraně mravnosti, nikoli však pořádku nebo práv či svobod druhých,“ uvedl Soud s tím, že morálka je zde používána jako příliš obecný pojem. „V rozsahu, v jakém pojmy morálka, pořádek a práva a svobody jiných předpokládají účast třetí osoby, se tedy nejeví jako relevantní pro skutkový stav projednávané věci,“ shledal Soud.
Poté Soud zkoumal, zda zásah proti doživotně odsouzenému vrahovi byl nezbytný. „S ohledem na jeho trest a organizaci slovenského vězeňského systému je stěžovatelův stav zbavení jakéhokoli přímého intimního kontaktu dlouhodobý, ne-li trvalý. Nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel byl někdy odsouzen za sexuální trestný čin nebo trpěl jakýmkoli stavem, ve kterém by dotyčný materiál mohl vyvolat násilné nebo jinak nevhodné chování. Kromě toho neexistuje žádný náznak, že by dotyčný materiál obsahoval nějaké prvky zakázané zákonem jako takové. Naopak, materiál tohoto druhu je běžně dostupný prostřednictvím distribuce tisku dospělé populaci v žalovaném státě i mimo něj. Z dostupných informací vyplývá, že materiál byl uchováván v soukromé sféře žalobce a byl určen výhradně pro jeho individuální a soukromé použití, zejména v jeho cele, v níž byl jediným obyvatelem,“ shrnul fakta Soud.
„Pokud jde o dotčené veřejné zájmy, a zejména o ochranu mravnosti, Soud poznamenává, že v právních a společenských řádech smluvních stran nelze nalézt jednotné evropské pojetí morálky. Pohled na požadavky morálky se čas od času a místo od místa liší, zejména v současné době, která je charakterizována dalekosáhlým vývojem názorů na toto téma. Státní orgány mají díky svému přímému a nepřetržitému kontaktu s vitálními silami svých zemí v zásadě lepší pozici než mezinárodní soudce, aby se vyjádřily k přesnému obsahu těchto požadavků, jakož i k ,nezbytnosti omezení´ nebo ,pokutě´, které mají tyto požadavky splnit,“ uvedl doslova Soud.
Soud: Obecný zákaz neumožňuje posoudit přiměřenost
Pokud jde o prevenci pořádku ve vězení, nebylo předloženo nic, co by nasvědčovalo, že držení časopisu pro dospělé pořádek ohrozilo, uvedl dále Evropský soud pro lidská práva. Za těchto okolností nelze podle Soudu ani posouzení Ústavního soudu Slovenska akceptovat jako skutečné zvažování konkurenčních individuálních a veřejných zájmů.
„Napadený zákaz tak představoval obecné a nerozlišující omezení neumožňující požadované posouzení proporcionality v jednotlivém případě,“ uzavřel Evropský soud pro lidská práva s tím, že Slovensko porušilo u vězněného vraha článek 8 Úmluvy, tedy právo na soukromý život a musí mu vyplatit 2 600 euro za nemajetkovou újmu.
Soudce: Přístup k pornu v cele se stává prima facie právem
Ostrý odlišný názor napsal v disentu k rozhodnutí Soudu polský soudce Krzystof Wojtyczek, který upozornil na stávající mezinárodní úmluvy o potlačování oběhu pornografie a obscénních materiálů, které národní státy podepisují, avšak soudci k nim vůbec nepřihlédli. „Slovensko je smluvní stranou Mezinárodní úmluvy o potlačování oběhu a obchodování s obscénními publikacemi. I když tato smlouva nevyžaduje, aby státy kriminalizovaly držení pornografického materiálu, vyžaduje, aby státy přijaly opatření zaměřená na potlačení oběhu takového materiálu,“ nastolil polský soudce příklad rozcházejících se slov a činů.
Proti pornografii vydala několik rezolucí i Rada Evropy, která je zřizovatelem Evropského soudu pro lidská práva, jakožto i Evropský parlament. „Přijetí těchto nástrojů s sebou nese závěr, že po období poznamenaném tendencí k dekriminalizaci pornografie nyní narůstá mezinárodní tendence rozšiřovat rozsah kriminalizace pornografie,“ napsal polský soudce doslova.
„Závěrem musím poznamenat, že rozsudek je založen na implicitním předpokladu, že jakékoli omezení svobody vězňů představuje zásah do článku 8, který musí být odůvodněný a musí splňovat všechna kritéria stanovená v odstavci 2 uvedeného článku. Přístup k pornografii ve věznicích se stává přinejmenším prima facie právem, neboť jakékoli jeho omezení vyžaduje splnění kritérií uvedených v článku 8 a dále individuální odůvodnění založené na posouzení proporcionality případ od případu,“ uzavřel svůj disent polský soudce Krzystof Wojtyczek.
Irena Válová
