Česká televize (ČT) v nedávné době prohrála několik soudních sporů, když odmítla žadatelům poskytnout informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. V jednom z případů Nejvyšší správní soud (NSS) dokonce postup televize veřejné služby označil za „hraničící se svévolí“.
ČT minulý týden prohrála u Městského soudu v Praze (MS) další spor se žadatelem o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. V daném případě televize odmítala odpovědět i přes to, že jí to opakovaně přikázal Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ).
Žadatele zajímaly okolnosti reportáže, kterou ČT vysílala minulý rok v únoru a která se týkala pandemické situace v nemocnici v Sokolově. Zajímaly ho údaje o tom, kolikrát byla a v jakém čase reportáž vysílána, kolik diváků ji shlédlo a také jaký zásah měla na webu ČT. Vedle toho ale požádal i o velmi specifickou informaci, konkrétně „kdy byly osobní a citlivé údaje klienta z reportáže odstraněny, zda a kým o tom byl učiněn záznam“, a zároveň požádal i o kopii tohoto záznamu.
Podle ČT o šlo zneužití „stošestky“
První žádost ČT odmítla s tím, že se jedná o zneužití práva na informace, kdy podle televize žalobce nevykonával toto právo za účelem kontroly výkonu veřejné moci, ale za účelem obstarání podkladů pro případný soudní spor. ÚOOÚ rozhodnutí ČT zrušil, ta ale opět odmítla informace poskytnout s tím, že chce předejít sebeobviňování pro případ soudního sporu. ÚOOÚ ovšem rozhodnutí ČT opět zrušil. Televizi ale tentokrát přímo nařídil, aby žadateli poskytla statistické informace a ohledně otázky na odstranění citlivých údajů z reportáže rozhodla znovu.
ČT však rozhodnutí ÚOOÚ nerespektovala, podala žalobu k MS v Praze a současně požádala, aby soud žalobě přiznal odkladný účinek. MS ovšem žalobu odmítl pro zjevnou neoprávněnost. ČT se s tím nesmířila a podala kasační stížnost, kterou NSS dosud nerozhodl.
Protože ale informace žadateli ČT neposkytla, tak se obrátil s žalobou na soud, který mu vyhověl a přikázal ČT, aby ve věci znovu rozhodla a nevyčkávala na s tím na výsledek kasační stížnosti.
Mohlo by vás zajímat
Na povinnosti ČT respektovat pravomocné rozhodnutí ÚOOÚ a opět rozhodnout podle soudu nic nemění, že byla podána kasační stížnost, neboť té nebyl přiznán odkladný účinek.
Bůh s mnoha tvářemi
Podle soudu se ČT sice podle aktuálního vývoje judikatury ÚS a NSS otevřela možnost napadnout žalobou rozhodnutí odvolacího orgánu, tedy ÚOOÚ. „To ovšem neznamená, že se žalovaná do případného zrušení předmětného pravomocného rozhodnutí ÚOOÚ (ze dne 16. 8. 2021, č. j. UOOU-02585/21-5, které nabylo právní moci dne 16. 8. 2021) nemusí řídit pravomocným rozhodnutím nadřízeného orgánu, adresovaným právě žalované. Výrok předmětného rozhodnutí je pro žalovanou nadále závazný a nadále jí ukládá povinnost rozhodnout o vymezené části žádosti žalobce o poskytnutí informace ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí (viz ust. § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím),“ konstatuje se k tomu v odůvodnění rozhodnutí MS.
Letos na jaře pak ČT neuspěla s kasační stížností v jiném případu, v němž také odmítla žádost o informace s odkazem na „Boha s mnoha tvářemi“, jak označil v jednom svém rozhodnutí NSS princip zákazu zneužití práva (rozhodnutí NSS 10 Afs 289/2021 ze dne 26. 4. 2022).
V tomto případě se na ČT obrátil s žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím Filip Smoljak. Ten po ČT žádal podle zákona o svobodném přístupu k informacím údaje ohledně způsobu a rozsahu nakládání s divadelními hrami Divadla Járy Cimrmana, na nichž se autorsky a režisérsky podílel jeho otec Ladislav Smoljak.
ČT jeho žádost odmítla, právě s odkazem na zneužití práva na informace pro účely soudního sporu. Poukázala na to, že jí žalobce před podáním žádosti zaslal ve stejné věci předžalobní výzvu. V tomto případě odmítla ČT výzvu s odkazem na závazek mlčenlivosti.
Žádná osobní zvídavost
Smoljak následně podal žalobu k MS v Praze, v níž tvrdil, že důvodem žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím není osobní zvídavost, ale zájem na kontrole hospodaření ČT. MS však v tomto případě dospěl k závěru, že se o zneužití zákona o svobodném přístupu k informacím opravdu jedná. Podle soudu tak lze dovodit právě ze skutečnosti, že se žalobce pokoušel nejprve získat požadované informace předžalobní výzvou s odvoláním na autorský zákon, a teprve když neuspěl, zvolil postup dle informačního zákona. Účelem podání žádosti podle soudu tedy bylo získání informací pro jejich další soukromoprávní využití, nikoli jejich získání za účelem naplnění smyslu práva na informace, kterým je primárně kontrola výkonu veřejné moci.
Smoljak se proto obrátil s kasační stížností na NSS, který mu vyhověl a rozhodnutí MS zrušil. Podle NSS totiž o žádné zneužití práva nešlo. Právo na informace označil NSS v rozhodnutí za „sestru svobody projevu“.
„Právo na informace představuje jednu z právních záruk zákonnosti ve veřejné správě. Dává občanům možnost kontrolovat fungování veřejné moci, což představuje jeden ze základních atributů demokratického státu. Zároveň je i prostředkem ochrany ústavnosti, neboť slouží k naplňování ústavního příkazu čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle kterého má státní moc sloužit všem občanům a může být uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Jinými slovy, právo na svobodný přístup k informacím je jedním z prostředků, kterým je možné kontrolovat, zda platí ústavní východisko, že stát je tu pro občany, nikoliv občané pro stát,“ připomněl v rozhodnutí NSS.
Přístup k informacím lze odmítnout jako ultima ratio
Podle NSS sice lze přístup k informacím odmítnout, avšak důvod musí být opravdu silný. „Zákaz zneužití práva je ovšem prostředkem ultima ratio, a má být proto použit ve zcela výjimečných situacích. Může se jednat např. o tzv. šikanózní jednání, jímž by měl žadatel v úmyslu poškodit dotčenou osobu, či o kverulační jednání s cílem paralyzovat úřední činnost povinného subjektu. Vždy však půjde při úvaze o odmítnutí poskytnout informace o uplatňování nanejvýš restriktivního přístupu a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, zejména principem právní jistoty,“ uvádí NSS.
Podle NSS je v rozporu s těmito principy paušální odmítnutí poskytnutí informace, dopadající navíc na budoucí žádosti, jako učinila v tomto případě ČT, což NSS označil za jednání „hraničící se svévolí“.
ČT totiž podle soudu odmítla žádost bez jakékoliv úvahy o tom, zda poskytnutí, byť i části informací, povede k porušení smyslu a účelu zákona, případně jeho obcházení, či zda i část poskytnutí informací má potenciál způsobit tvrzenou újmu, tedy vyvolat soukromoprávní spor. Neposoudila ani, zda některé požadované informace nejsou chráněny jinými právy, které právo na informace může převážit.
Riziko soudního sporu
A podle NSS nelze odmítnout poskytnout informace ani s odkazem na riziko soudního sporu. „Jedním z aspektů práva na informace je vnější kontrola moci veřejné. Zřejmě nedosažitelným ideálem v demokratickém právním státě je stav, ve kterém moc soudní postrádá návrhy na zahájení řízení tohoto typu – stát dělá vše pro občana a občan vše pro stát (nevznikají mezi nimi spory). Kontrola moci veřejné proto zákonitě může vést i k situacím, že její výkon (byť i přenesený či zprostředkovaný skrze veřejné finance) bude v některých případech nesprávný či nezákonný (a to v rovině civilní, správní či dokonce i trestní). Nelze proto vyloučit z toho vyplývající soudní spory. Paušální neposkytování informací právě s ohledem na hrozící soudní spor, proto bez dalšího nemůže být důvodem pro odmítnutí informace s odkazem na zákaz zneužití práva,“ konstatuje NSS.
„Požaduje‑li proto stěžovatel, potomek zůstavitele ‑ spoluautora neformální národní kulturní památky, mezi jinými informaci o tom, kolikrát se inscenace díla jeho otce objevila ve vysílání osoby zúčastněné na řízení, resp. kdy se tomu tak stalo, nejeví se soudu posouzení jeho žádosti jako právo zneužívající za dostatečné,“ uzavřel NSS s tím, že z rozhodnutí ČT ani z odůvodnění MS v Praze není seznatelné, proč by bylo nutné zatáhnout za pomyslnou „záchrannou brzdu“ a požadované informace neposkytnout.
Česká justice také nedávno informovala, že ČT bude muset znovu odpovědět na dotaz, kolik stojí výroba pořadů moderátora Václava Moravce. Rozhodl tak Městský soud v Praze, který vyhověl žalobě neúspěšného žadatele. ČT mu informaci odmítla sdělit s tím, že se jedná o obchodní tajemství.
Petr Dimun
