Většina lidí se zdravotním postižením zažila nějakou formou násilí. Často i od i pracovníků sociálních služeb

Nadávky, zastrašování nebo vyhrožování násilím, ale také fyzické nebo sexuální útoky, to jsou formy násilí, kterým podle výzkumu organizace In IUSTITIA v průběhu svého života nejčastěji čelí lidé se zdravotním postižením v Česku. Navzdory skutečnosti, že tyto útoky nejsou ojedinělou záležitostí, se jen malému zlomku obětí dostane dostatečné trestněprávní ochrany. Jedním z důvodů je to, že si jako společnost dost dobře neumíme představit, že by se právě tato skupina mohla stát terčem násilí. Podle zmiňovaného výzkumu zažilo některou z forem násilí alespoň jednou během svého života 76 procent dotazovaných.

Čtrnáctiletý Richard po dřívějším úrazu přišel o možnost chodit a pohybuje se pouze na vozíku. Žije se svými rodiči v menším okresním městě, kde navštěvuje stejnou základní školu, do které chodil před svým úrazem. Když po prázdninách a dlouhé hospitalizaci zamířil zpět do své třídy, dostalo se mu od spolužáků nečekaného přivítání. Řada z nich jej osočovala, že si svůj handicap vymýšlí, aby byl zajímavý a aby se o něj ostatní museli starat. Psali mu nenávistné a výhrůžné zprávy, natáčeli si ho na telefon, zatímco ho ponižovali, a poté videa zveřejňovali na sociálních sítích. Richard se rodičům se šikanou svěřil poté, co se ho jeden spolužák snažil shodit ze schodiště se slovy: „Pošlu tě na kriplkáře ze schodů, ať se ukáže, že si to vymejšlíš. Nebo chcípneš a přestaneš otravovat.“

To je pouze jeden z případů, kterým si zabývala poradna neziskové organizace In IUSTITIA, jež se věnuje prevenci předsudečného násilí a pomoci lidem, kteří jej zažili. Napadeným nabízí zdarma sociální a právní poradenství spolu s právním zastoupením v celé České republice. Tento konkrétní případ se dočkal řešení, byť bylo původně vedení školy vůči šikaně netečné. Sociální pracovnice pomohla rodičům zlepšit komunikaci s vedením školy. Po několika schůzkách škola přijala opatření k eliminaci prostoru pro šikanu mimo dohled vyučujících, učitelé byli edukováni, jak reagovat na posměšky, výhrůžky, natáčení ponižujících videí a další předsudečné projevy spolužáků vůči Richardovi. Škola se také obrátila na organizaci zabývající se šikanou na školách, která pomohla tento jev ve třídě pojmenovat, otevřít a probrat. Výsledkem bylo, že většina spolužáků přestala šikanu přehlížet a připojovat se k ní, agresoři tak neměli podporu a zázemí pro své útoky a ty postupem času vymizely. Richard začal chodit k terapeutce, kterou mu pracovnice poradny zajistily a domluvily financování terapie ze sbírkového účtu organizace.

Dostatečné podpory se však dostane pouze malému zlomku osob s postižením, navzdory skutečnosti, že většina z nich má osobní zkušenost s násilím, včetně předsudečného násilí, tedy násilí páchaného kvůli předsudkům o lidech s postižením. Podle nově zveřejněného výzkumu organizace In IUSTITIA jsou lidé se zdravotním postižením jednou z nejvíce ohrožených skupin předsudečným násilím, které má na oběti velmi závažné dopady, jež jsou horší než v případě srovnatelného, ale jinak motivovaného násilí. Potřebná ochrana ale pro osoby se zdravotním postižením v takových případech chybí. Navzdory skutečnosti, že předsudečné násilí zažívá nezanedbatelná skupina zdravotně znevýhodněných, potřebná a účinná ochrana stále chybí.

Lidi se zdravotním postižením „litujeme“ a nevidíme, že by mohli být oběťmi násilí

Předsudečné násilí je pácháno na člověku na základě jeho příslušnosti k určité společenské skupině. Pachatel útočí především proto, že má předsudky vůči skupině, kterou napadený ztělesňuje. Skupinová příslušnost je definována charakteristikami, které jsou často nezměnitelné nebo není legitimní jejich změnu požadovat. Může to být barva pleti, národnostní nebo etická příslušnost, náboženské vyznání, sexuální orientace nebo genderová identita, zdravotní postižení nebo zdravotní stav, ale také třeba bezdomovectví nebo politický názor.

Násilí, včetně předsudečného, vůči lidem se zdravotním postižením bohužel zůstává stranou pozornosti, což brání jeho efektivnímu řešení. „Jako společnost máme sklon vnímat lidi se zdravotním postižením jako někoho, kdo si zaslouží náš soucit a lítost. Proto je také pro velkou část z nás obtížně představitelné, že by se tito lidé stávali oběťmi násilí. Tento pohled však do značné míry brání změně současné situace,“ upozorňuje Václav Walach, analytik a výzkumník, který se podílel na výzkumu Zkušenosti lidí se zdravotním postižením s násilím a předsudečným násilí organizace In IUSTITIA.

„Nejdále v oblasti ochrany lidí se zdravotním postižením Velká Británie, kde po roce 2005 došlo k řadě brutálních vražd zdravotně znevýhodněných osob. Tehdy to byl pro britskou společnost obrovský šok. Nicméně tato společnost prošla procesem uvědomování si, že k něčemu takovému dochází a je nutné situaci řešit. Téma se díky zájmu médií dostalo do širšího povědomí veřejnosti a získalo i pozornost zainteresovaných institucí, což nakonec vedlo ke změně právní úpravy,“ dodává.

Česká republika však v tomto ohledu stále zůstává na půli cesty. „Lidé se zdravotním postižením nejsou dostatečně chráněni trestní právem. Jejich viktimizace je přitom enormní. Je proto na místě, aby bylo neprodleně zahájeno legislativní úsilí směřující k posílení trestněprávní ochrany lidí se zdravotním postižením a dalších skupin osob, na které trestní zákoník nepamatuje,“ apeluje Klára Kalibová, advokátka a ředitelka organizace In IUSTITIA.

Mohlo by vás zajímat

Po dvaceti letech posun. Evropská unie uzavřela se zeměmi Mercosur obchodní dohodu

Pachateli násilí jsou často ti nejbližší. Včetně pracovníků sociálních služeb

Výzkum ukázal, že slovní napadení někdy v životě zažilo 75 procent zdravotně znevýhodněných respondentů. Druhou nejčastější formou násilí bylo zastrašování nebo vyhrožování násilím, které zažilo 39 procent zúčastněných. Časté byly i závažné formy násilí, jako fyzické nebo sexuální útoky. Fyzickým napadením si prošlo 35 procent respondentů a sexuálním napadením asi 27 procent dotazovaných. Ekonomickému násilí, pod které spadá například krádež nebo zneužití platební karty, čelilo 22 procent respondentů.

Běžná je přitom situace, kdy oběť svého pachatele dobře znala, včetně těch, s nimiž měli důvěrný vztah, šlo tedy například o členy rodiny, životní partnery, anebo také o pracovníky sociálních služeb. „Lidé s postižením o tématu násilí nemluví anebo nechtějí mluvit, nikoliv proto, že by výskyt tohoto problému byl malý, ale protože mnohdy nemají dostatek odvahy a zejména podpory, protože toto téma je stále tabuizováno a bagatelizováno. Výjimečné nejsou ani situace, kdy jsou zdrojem takového jednání jejich nejbližší nebo zaměstnanci sociálních služeb, tedy ti, na jejichž péči jsou závislí,“ popisuje Monika Šimůnková, zástupkyně veřejného ochránce práv.

V oblasti sociálních služeb doposud například neexistuje nezávislý stížnostní mechanismus, který by mohli klienti využít v případě, že narazí na nevhodné chování ze strany personálu. Mnohdy tak propadají dojmu, že nemá smysl si stěžovat, protože beztak nedojde k nápravě. Poradna In IUSTITIA řešila i případ člověka, který byl plně odkázán za péči profesionálního ošetřovatele a bez něj nebyl schopen opustit ani svůj byt. Ošetřoval jej však týral. Policie přesto požadovala výslech na služebně, kam se oběť nebyla schopna dostavit bez doprovodu útočící osoby.

„Podle našich zkušeností, i v případě, že nabízíme potřebnou podporu, lidé s postižením nechtějí tyto události znovu otevírat, obávají se negativních zkušeností při kontaktu s policií, případně již takového zkušenosti mají z minulosti a mají strach na sebe upozorňovat,“ dodává Camila Latimier, ředitelka Společnosti pro podporu lidí s mentálním postižením v ČR. I proto je podle ní nezbytné zvyšovat povědomí o tom, co to předsudečné násilí je a že mu čelí také lidé se zdravotním postižením. Podle výsledků výzkumů však více než 80 procent případů násilí vůči zdravotně znevýhodněným osobám zůstává neoznámeno.

Česká společnost věří, že je vše v pořádku. Ale není

Podle zástupkyně veřejného ochránce práv v české společnosti převládá pocit, že situace osob se zdravotním postižením a jejich ochrana jsou dostatečné. „V obecném prostoru převládá dojem, že jsme na tom dobře, tedy co bychom ještě měli řešit. Jenže skutečnost je odlišná. Potřebujeme jak změnu právní úpravy, tak různé formy programů, které budou tvořeny na základě principu participace, tedy s úplným a aktivním zapojením lidí s postižením,“ doplňuje.

Mimo jiné by to mělo znamenat automatické navýšení trestní sazby pro pachatele násilných činů vůči lidem se zdravotním postižením, podobně jako je tomu u rasově motivovaných činů. „Pokud se někde objeví petice proti zbudování stacionáře nebo jiného zařízení pro lidi s mentálním postižením, jak se tomu v minulosti již několikrát stalo, tyto hanobící výroky vycházející z předsudků vůči lidem se zdravotním postižením nejsou trestně stíhatelné, ačkoliv by v případě jiných společenských skupin stíhatelné byly,“ upozorňuje na nerovnost před zákonem Klára Kalibová.

Pokulhává pak i vlastní proces trestněprávního řízení. Od toho, že najít policejní služebnu, která bude bezbariérová, je obtížné i ve velkých městech, až po skutečnost, že lidé s postižením sice mají podle současné legislativní úpravy nárok na výslech ze strany speciálně vyškoleného policisty, ale v praxi tomu tak není. „Celé téma předsudečného násilí se nachází ve srovnatelné situaci, jako byla problematika domácího násilí v 90. letech. Téma je bagatelizováno, oběti narážejí na hradbu neporozumění a legislativa neposkytuje dostatečnou ochranu. Změna je proto nezbytná hned na několika úrovních,“ uzavírá právnička.

Grafy: In IUSTITIA

Ludmila Hamplová, Zdravotnický deník