Stát svojí nečinností při řešení klimatické krize omezuje právo člověka na důstojný život, neboť ten je podmíněn odpovídajícím životním prostředím. Domáhat se po státu, aby činil kroky k zajištění příznivého životního prostředí ochranou klimatu, je možné i bez toho, že dosud nebyl přijat tzv. klimatický zákon. Činit tak prostřednictvím správní žaloby mohou vedle spolků, které mají za cíl ochranu životního prostředí, i obce, neboť jejich základním posláním je pečovat o všestranný rozvoj svého území, o potřeby svých občanů a chránit veřejný zájem.
„Do práva na život, na zdraví, na soukromý a rodinný život, na výkon hospodářské činnosti, vlastnického práva a práva na samosprávu může být zasaženo nečinností při ochraně životního prostředí (na tomto principu je založena judikatura ESLP, např. rozsudek ESLP ze dne 22. 5. 2003, ve věci Kyrtatos proti Řecku, stížnost č. 41666/98, bod 52). Obdobně myslitelný je též zásah do práva na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny, který namítají všichni žalobci. Ačkoli se tohoto práva lze domáhat podle čl. 41 odst. 1 Listiny pouze v mezích zákona a klimatický zákon přijat doposud nebyl, Ústavní soud (nález ze dne 26. 1. 2021, Pl. ÚS 22/17, bod 89) vymezil podstatu práva na příznivé životní prostředí, která je nezávislá na zákonném provedení, jako závazek státu k ochraně proti zásahu do životního prostředí, dosahuje-li zásah takové míry, že znemožňuje realizaci základních životních potřeb člověka. Smysl práva na příznivé životní prostředí spočívá v zajištění životního prostředí o takové kvalitě, aby v něm mohl člověk důstojně žít. Nečinnost při uskutečňování mitigačních a adaptačních opatření může do tohoto účelu zasáhnout, protože tato opatření jsou nezbytná pro ochranu života a zdraví člověka před nepříznivými následky změny klimatu,“ uvádí se mj. v odůvodnění rozhodnutí senátu MS v Praze. Rozhodnutí je k dispozici zde.
K tématu jsme psali zde
Petr Dimun
