Česká republika porušila právo na spravedlivý proces, neboť kárný senát Nejvyššího správního soudu (NSS), který vede kárná řízení proti soudcům, státním zástupcům a exekutorům, nesplňuje způsobem ustavení parametry nezávislosti a nestrannosti soudu a proti jeho rozhodnutí se nelze odvolat. ČR byla vyzvána k ukončení porušování práv a k nápravě, uvedl Evropský soud pro lidská práva v případu Grosam v. ČR. „Rozsudek není konečný. Vláda může do tří měsíců požádat o postoupení věci velkému senátu,“ reagovala Kancelář vládního zmocněnce.
Rozsudek byl ve Štrasburku vyhlášen 23. června 2022. Úplný rozsudek je zde.
Českému exekutorovi, který si u Evropského soudu pro lidská práva stěžoval, že kárné řízení s ním nemělo parametry řádného procesu, soud neměl parametry soudu a proti rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu není odvolání, přiřkl ESLP částku 4 000 euro za nemajetkovou újmu.
O obsahu stížnosti Jana Grosama proti České republice Česká justice podrobně informovala. Soudcem zpravodajem (i národním soudcem) v této věci byl ještě Aleš Pejchal. Vnitřní pravidla ESLP totiž umožňují, aby v otevřených případech bývalý soudce rozhodoval i v rámci funkčního období soudce nového – novou soudkyní za ČR je nyní Kateřina Šimáčková.
Ústavní soud nemohl věc napravit
Nemožnost soudců, státních zástupců a exekutorů odvolat se v ČR proti rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu Evropský soud pro lidská práva potvrdil: „Soud především poznamenává, že proti rozhodnutí kárného soudu není odvolání. Stěžovatel tak měl k dispozici pouze ústavní stížnost,“ uvádí se v rozsudku.
Evropský soud pro lidská práva se neztotožnil se stížností stěžovatele Jana Grosama na nečinnost Ústavního soudu, neboť Ústavní soud nemá v tomto případě možnost nápravy: „Soud tak uzavírá, že Ústavní soud mohl konstatovat, že řízení nebylo v souladu s Úmluvou, nemohl však provést úplné nové projednání, a tudíž v případě exekutorů nemohl napravit nedostatky kárného senátu,“ uvedl Evropský soud pro lidská práva.
Mohlo by vás zajímat
Soudci berou platy u jiných soudů
Evropský soud pro lidská práva však dal stěžovateli za pravdu, co se týče sestavení kárného senátu Nejvyššího správního soudu a z něho plynoucí nezávislosti. Senát Nejvyššího správního soudu byl zřízen „asymetricky“: Profesionální soudci tvořili jednu třetinu členů senátu, pracovali jako soudci na plný úvazek a byli povoláváni svými soudy, aby zasedali v kárném senátu, zatímco dvě třetiny členů senátu byli ,laičtí přísedící, příslušníci konkrétně vybraných právnických profesí.
To samo by nebyl podle Soudu problém, kdyby způsob, jakým jsou vybíráni na seznam přísedících, byl jasný a transparentní. Soud konstatoval, že předseda kárného senátu vede několik seznamů přísedících, osoby na něj jsou zařazovány bez kritérií výběru.
Jak dále Evropský soud pro lidská práva rozhodl, kárný senát nesplnil kritérium záruk proti vnějšímu vlivu: „Pokud jde o existenci záruk proti vnějšímu tlaku, Soud poznamenává, že dvě třetiny členů senátu, přísedící laici, pracovali a pobírali své platy venku, což nevyhnutelně zahrnovalo jejich materiální, hierarchickou a administrativní závislost na jejich primárních zaměstnavatelích, a tudíž mohlo ohrozil jak jejich nezávislost, tak nestrannost,“ uvedl Soud.
Exekutora soudí jeho konkurenti
O poměrech kárného senátu svědčí obava Evropského soudu pro lidská práva z řízení, které proti exekutorovi vedli ve skutečnosti jeho konkurenti exekutoři. „Soud tak sdílí obavy stěžovatele, že dva exekutoři, kteří seděli jako přísedící v disciplinárním senátu a projednávali jeho případ, tedy jedna třetina členů senátu, byli přímými konkurenty stěžovatele,“ stojí v dnešním rozsudku Soudu.
„Ve světle výše uvedeného má Soud za to, že stěžovateli bylo upřeno jeho právo na ,nezávislý a nestranný soud´“ z důvodu, že jeho případ projednával disciplinární senát, který tyto požadavky nesplnil. Stěžovatel se navíc proti jeho rozhodnutí nemohl odvolat a Ústavní soud nemohl jeho případ plně projednat. V důsledku toho byla narušena samotná podstata sporného práva. V tomto ohledu tedy došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy,“ uvádí Evropský soud pro lidská práva v rozsudku.
Soud: Ukončete porušování práv
Evropský soud pro lidská práva Českou republiku upozornil na povinnost ukončit porušování práva zjištěné Soudem a napravit systém kárných řízení, jak je v ČR praktikován. „Rozsudek, ve kterém Soud shledá porušení Úmluvy nebo jejích protokolů, ukládá žalovanému státu právní povinnost nejen zaplatit dotčeným částky přiznané jako spravedlivé zadostiučinění, ale také zvolit pod dohledem Výboru ministrů obecná a/nebo případně jednotlivá opatření, která mají být přijata v jeho vnitrostátním právním řádu k ukončení porušování zjištěného Soudem a k nápravě důsledků, pokud je to možné,“ uvedl Evropský soud pro lidská práva.
V rozsudku soud zdůraznil, že z rozhodnutí nelze dovozovat povinnost státu obnovit všechna podobná řízení, v nichž bylo pravomocně rozhodnuto. Vládní zmocněnec Vít A. Schorm uvedl, že ČR má možnost postoupit věc velkému senátu. „Takový postup se nabízí v případech, jako je tento, kdy bylo rozhodnutí přijato nejtěsnější většinou soudců a kdy je odůvodnění nesouhlasného stanoviska soudců zvláště přesvědčivé. Britský a švédský soudce, jakož i finská soudkyně, kteří byli členy senátu, upozornili na to, že rozsudek zcela popírá základní zásady fungování Evropského soudu. Ten předně přezkoumával otázky, na které stěžovatel před českými soudy nikdy nepoukázal. Neučinil tak ani v řízení ve Štrasburku – Evropský soud se jimi zabýval z vlastní iniciativy, což mu nepřísluší. Konečně senát založil své závěry na abstraktním přezkumu vnitrostátní právní úpravy, třebaže to podle ustálené rozhodovací praxe není jeho úkolem,“ uvedl v prohlášení.
Česká republika je o ovšem problému dlouhodobě informována, jak vyplývá z rozsudku. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku odkázal ke zprávě skupiny států proti korupci GRECO z roku 2018, kde státy navrhly zavést možnost soudců napadnout disciplinární řízení včetně odvolání.
Česká republika na tom dělá
Česká republika už v roce 2018 uvedla, že na změně pravidel pro kárná řízení pracuje, vyplývá z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva.
„Úřady uvádějí, že Ministerstvo spravedlnosti v současné době pracuje na legislativním návrhu, který by měl být vládě předložen v červnu 2019 jako součást právního balíčku, který by případně zahrnoval zvláštní zákon o kárném řízení soudců a státních zástupců a nový zákon o soudech a soudcích. … Ministerstvo spravedlnosti plánuje zavést dvoustupňový systém s odvolacími senáty, který by umožňoval odvolávat se proti kárným rozhodnutím. V současné době se také projednává složení kárných komor,“ stojí doslova v odůvodnění rozsudku v případu Grosam v. ČR.
Totéž se ale odehrálo o rok později v roce 2019, kdy ČR prohlásila, že na věci stále pracuje: „Úřady hlásí, že na ministerstvu spravedlnosti stále probíhají práce na legislativním návrhu, který by zavedl možnost odvolání proti disciplinárním rozhodnutím.“
Ministerstvo spravedlnosti za minulé vlády novelu o kárném řízení skutečně dokončilo a v prosinci 2019 ji schválila vláda. Chyběla však politická vůle protlačit ji Poslaneckou sněmovnou a tak zákon spadl s volbami pod stůl.
Česká justice o problému informovala už v roce 2016.
Jak dále vyplývá z dnešního rozsudku, Evropský soud pro lidská práva zamítlo námitku stěžovatele, že kárné řízení u Nejvyššího správního soudu proti němu bylo ve skutečnosti řízení trestní. „Soud konstatuje, že trestný čin podle § 116 odst. 1 zák. 120/2001 neměl trestní, ale disciplinární charakter. V důsledku toho soud uzavírá, že kárné řízení proti stěžovateli nezahrnovalo stanovení ,trestního obvinění´ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který se tak na tato řízení v jeho trestní hlavě nevztahuje. Stížnost na porušení presumpce neviny a povinnost dokazování proto Soud zamítl.
Irena Válová
