Nejvyšší soud vymezil podmínky, jak posuzovat nezákonnou segregaci ve vzdělávání

Co lze považovat za nezákonnou segregaci a za jakých podmínek mají soudy připustit obrácení důkazního břemene? K těmto otázkám se vyslovil v aktuálním rozhodnutí Nejvyšší soud (NS), který vyhověl dovolání šesti žalobců, kteří se cítili diskriminováni v přístupu ke vzdělání. „Lze tedy shrnout, že oddělení či oddělování příslušníků určité skupiny charakterizované rasovými či etnickými hledisky je nepřípustnou segregací, a to i tehdy, není-li odůvodněno ani motivováno rasovými hledisky, pokud faktický výsledek takového zacházení není podložen legitimním cílem, a sleduje-li legitimní cíl, nejsou prostředky k jeho dosažení vhodné a nezbytné, případně i takovými jsou, ale nepřiměřeně (neadekvátně) zasahují oprávněné zájmy znevýhodněných (segregovaných) osob,“ uvádí se v rozhodnutí NS. K nezákonné segregaci romských žáků mělo docházet na Základní škole Ostrava-Vítkovice.

NS rozhodoval o dovolání šesti žalobců, bývalých žáků vítkovické základní školy v Šalounově ulici, kteří se cítili nezákonně diskriminováni v přístupu ke vzdělání, a to z důvodu jejich etnického původu. Žaloba směřovala jak proti základní škole, tak proti městu Ostrava. V žalobě se domáhali zadostiučinění za diskriminaci v podobě tzv. segregace.

Žaloba se týkala jak období před rokem 2010, tak po tomto datu, kdy na škole došlo k rozdělení vzdělávacích programů.

Část žalobců tedy napadala obecně to, že zmíněnou školu navštěvovali prakticky výhradně žáci romského původu, přičemž etnické složení obyvatelstva spádového obvodu školy takové rozložení neodůvodňuje. Argumentovali statistickými daty: romská populace tvoří cca 12 % obyvatelstva Vítkovic, přitom žáci vzdělávaní v budově v Šalounově ulici byli v době průzkumu ze 100% Romové. Zde žalobci nečinili odpovědnou školu, ale město Ostrava: disproporční zastoupení romských žáků bylo v tomto období podle nich zřejmě důsledkem toho, že neromští rodiče přihlašovali své děti na jiné školy mimo spádový obvod.

Substandardní vzdělávací plán

Po roce 2010 došlo na škole k rozdělení vzdělávacích programů. První program, nazvaný „Přes tři schody do života“, byl nadále realizovaný v budově v Šalounově ulici. Druhý, rozšířený, nazvaný „Chceme být úspěšní“, byl přesunut do budovy v jiné ulici.

Vzdělávací programy se lišily především jazykovou výukou, přičemž v programu „Chceme být úspěšní“ se dále od třetího ročníku vyučovaly informační a komunikační technologie (ICT). V každém programu byly používány jiné učebnice od jiných vydavatelů, avšak byly uplatňovány stejné principy výuky, a i po obsahové stránce byly tyto programy stejné.  Škola umožňovala mezi programy přestup.

Ačkoliv škola tvrdila, že vzdělávací plán „Přes tři schody do života“ je standardní a že je do něj zařazeno každé dítě z Vítkovic, které nedosáhne při zápisu na základě posouzení pedagogem nadstandardního ohodnocení, podle žalobců se jednalo ve skutečnosti o vzdělávací plán „substandardní“, určený pro děti ze znevýhodněného prostředí, s malým zájmem o studium a špatnou domácí přípravou. Žalobci proto dovozovali, že vytvoření dvou školských vzdělávacích programů je jen zastíracím manévrem pro segregaci podle etnického klíče, která je nezákonná bez ohledu na to, zda je záměrná.

Žalobu zamítl nejprve ostravský okresní a posléze i krajský soud.

Podle Okresního soudu v Ostravě (OS) žalobci neurčili, v jakém jednání toho kterého žalovaného spatřují protiprávnost, jakou zákonem uloženou povinnost žalovaní porušili a dále neprokázali svá tvrzení, že projevili zájem o přestup do vzdělávacího programu „Chceme být úspěšní“.  Podle § 133a o. s. ř. by žalovaní měli prokazovat, že se o diskriminaci nejednalo, avšak v daném případě nebylo podle soudu co vyvracet.

I kdyby výuka žalobců měla nižší úroveň, nesvědčilo by to podle závěru OS samo o sobě o tom, že jim byla způsobena újma. Žalobcům nic nebránilo, aby se nechali zapsat či aby přestoupili na jinou školu, přičemž rozhodnutí, na jakou školu své dítě přihlásí, bylo a je zcela v dispozici rodičů dítěte. Jestliže rodičům nebyly jasné podmínky, mohli si potřebné informace vyžádat u příslušných úřadů. Stát nemůže zasahovat do primární role rodičů při výchově dětí, jestliže jednání rodičů nevykazuje žádné známky toho, že nejsou ochotni nebo schopni rozhodnout o nejvhodnější formě vzdělání pro své děti. Zřizovatel, tedy v tomto případě město Ostrava, není oprávněn zkoumat národnost jednotlivých žáků a nebylo prokázáno, že by tak kdykoliv činil. Jestliže byly romské děti navštěvující ZŠ Šalounova považovány za sociálně znevýhodněné, není to podle soudu proto, že by patřily k romské menšině, nýbrž proto, že velká část romských dětí tyto podmínky zřejmě naplňovala.

Rozhodnutí OS potvrdil i Krajský soud v Ostravě (KS). Ten primárně zdůraznil odpovědnost rodičů za vzdělávání svých dětí s tím, že státu nepříslušní do této sféry zasahovat a musí jejich rozhodnutí respektovat. Podle KS to byli právě zákonní zástupci žáků, kteří neprojevili žádný zájem o přestup na jinou školu či mezi vzdělávacími programy.

Žalovaní se nedopustili přímé diskriminace, neboť město Ostrava nestanovilo školské obvody podle etnicity a základní škola žáky do jednotlivých budov podle etnicity nerozdělovala. Kritériem pro zařazení žáka do jednoho ze dvou výukových programů byl dosažený počet bodů při zápisu. Toto kritérium bylo objektivně odůvodněno legitimním cílem, kterým byla výuka cizího jazyka od první třídy a výuka druhého cizího jazyka na druhém stupni, k jehož dosažení je nezbytná daná školní zralost, která byla hodnocena při zápisu body. Se žalobci nebylo zacházeno méně příznivě, než se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a žalobci nebyli znevýhodněni oproti ostatním. O tom svědčí podle KS i to, že v programu „Chceme být úspěšní“ byli vzděláváni i žáci romského etnika, což prokazuje absenci nepřímé diskriminace.

Obě rozhodnutí však zrušil NS, který vyhověl dovolání žalobců. Senát NS v čele se soudcem Robertem Waltrem v rozhodnutí řešil především otázky spojené s aplikací antidiskriminačního zákona ve vztahu k rasové segregaci, vymezení pojmu etnické či rasové segregace, způsob, jakým na jev rasové segregace dopadají právní instituty přímé či nepřímé diskriminace a také jakým způsobem je třeba zacházet s problematikou přesunutí důkazního břemene v obdobných sporech.

Definice segregace

NS tak musel nejdříve vyřešit otázku definice segregace, a to s ohledem na specifickou situaci, kdy k tvrzenému jednání mělo dojít v případě odlišného přístupu ke vzdělání. Až poté totiž bylo možné posoudit podmínky, za nichž dochází k využití institutu přenesení důkazního břemene na žalované. V dané věci totiž soudy dospěly k závěru, že i bez přenesení důkazní povinnosti bylo v daném případě prokázáno, že nedošlo k přímé ani nepřímé diskriminaci žalobců.

Byť není pojem segregace v českém právním řádu výslovně zakotven, jedná se podle NS o jednání právně nepřípustné. V odůvodnění rozhodnutí shrnul NS základní právní, a především judikatorní východiska, včetně rozhodnutí ESLP, Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu Spojených států amerických.

Na základě toho dospěl NS k závěru, že není principiálně nezbytné, aby při existenci segregovaného vyučování romských žáků byly dány rovněž rozdílné obsahové či materiální podmínky vzdělávání pro to, aby se jednalo o nerovné zacházení.

Petr Dimun