Připravovaná novela insolvenčního zákona, která zkrátí oddlužení z pěti let na tři, přinese podstatné změny do celé oblasti insolvencí. Uspokojení věřitelé dále klesne a zákon se opět vychýlí o něco více ve prospěch dlužníků. Myslí si to soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích Zdeněk Strnad. Česká justice přináší ukázku z rozhovoru, který poskytl časopisu Komory auditorů ČR Auditor. Rozvolňováním insolvenčních pravidel podle něj riskujeme to, že vzorem budoucích generací se stane nezodpovědný dlužník.
Již dlouho se věnujete problematice insolvenčních řízení. Mediálním prostorem neustále rezonuje novela insolvenčního zákona (z roku 2019) týkající se procesu oddlužení. Zaregistrovala jsem Vaše stanovisko k tomu, že se v daném případě jednalo především o politické rozhodnutí. Jaké přínosy podle Vás tato novela má pro samotné dlužníky a jejich věřitele? Co naopak považujete v této oblasti za špatné a proč?
Neprozradím asi žádné tajemství, když řeknu, že už řadu let platí, že insolvence rovná se oddlužení. Říkám to sice v nadsázce, ale počty nových návrhů jsou v tomto směru jednoznačné. V posledních letech představuje oddlužení přibližně 90–95 % veškeré naší soudní agendy. Porovnejte sama: v roce 2020 bylo na insolvenční soudy podáno celkem asi 26 tisíc insolvenčních návrhů, z nichž necelých 25 tisíc bylo návrhů na povolení oddlužení. V roce 2021 to bylo podobné: celkem přišlo přes 23 tisíc návrhů, přičemž oddlužení z toho činilo necelých 22 tisíc návrhů. A pokud to vezmeme celkově, tak tu máme něco přes 100 tisíc aktuálně běžících oddlužení. Nedivme se tedy, že oddlužení bylo dlouhou dobu – a patrně i nadále bude – středobodem insolvenčního světa. Ať už přímo či nepřímo se prostě dotýká obrovského množství osob. Žijeme tím na soudech, zabývají se tím sepisovatelé insolvenčních návrhů i advokáti, administrují to kanceláře insolvenčních správců. Je tudíž logické, že tohle téma rezonuje i mezi politiky. Odpovědně ale říkám, že v mnoha případech tím důvodem jejich zájmu o oddlužení nejsou laciné politické body, ale opravdová snaha celému tomu insolvenčnímu molochu pomoci. Klíčovou osobou, která se dluhové problematice i oddlužení v tomto směru dlouhodobě věnuje, je pan poslanec Marek Výborný. On to téma dluhů v parlamentu opakovaně zvedá a dokáže ty změny pak i obhájit. Výraznými podporovateli v minulosti byli i poslanci jako Patrik Nacher, Marek Benda nebo Kateřina Valachová, nově to bude třeba Pavel Staněk nebo Viktor Vojtko a jiní. Jen chci říct, že bez nich by se ty insolvence těžko někam pohnuly.
Tak proč ta kritika? Legislativa, a to i ta v oddlužení, je přeci výsledkem politického vyjednávání.
To jste mě nejspíš špatně pochopila. Já změny, které v oddlužení přinesly dvě nejdůležitější novely z posledních let, konkrétně „akreditační novela“ (č. 64/2017 Sb.) a „oddlužovací novela“ (č. 31/2019 Sb.), v zásadě kvituji. Mám pocit, že se v nich výrazně odrážely dosavadní zkušenosti i potřeby insolvenční praxe. A tak nějak na nich byla i shoda napříč všemi zainteresovanými „hráči“ – ministerstvem počínaje, přes soudy, insolvenčními správce, věřitele a parlamentem konče. Měly vždy své téma, vůdčí myšlenku. Jejich cílem bylo ochránit dlužníky před tzv. oddlužovacími agenturami, které do té doby na dlužnících nehorázně parazitovaly, minimalizovala se šikana skrze nedůvodné insolvenční návrhy, podařilo se částečně odbřemenit přetížené insolvenční soudy, kde stále oddlužení dominuje a blokuje podstatnou část insolvenční administrativy, a v neposlední řadě se díky nim oddlužení otevřelo více dlužníkům, když zejména odpadla povinnost splatit nezajištěným věřitelům alespoň 30 % přihlášených pohledávek. Těch pozitiv bylo víc (mj. se třeba i pro některé zranitelné skupiny osob zkrátilo oddlužení na tři roky apod.), ale v kostce to, myslím, dostatečně reprezentuje étos obou těchto novel. S tím ale bohužel souvisí i to, že výrazně klesla očekávaná míra uspokojení věřitelů. A co se tak úplně nepovedlo? Nepovedla se třeba úplně ve všem úprava doručování. Některé bariéry vstupu do oddlužení jsou přinejmenším nejasné nebo přísné. Dlužníci se také bojí, jak se bude k plnění jejich oddlužení přistupovat na konci oddlužení, až bude soud hodnotit to, zda vynakládali dostatečné úsilí k co nejvyššímu uspokojování svých věřitelů. Myslím si ale, že se nejedná o žádné systémové nedostatky, se kterými by si praxe neuměla poradit.
Co by však dle mého názoru vyžadovalo ještě určitou diskuzi, jsou změny, které se chystají v oddlužení v návaznosti na směrnici o restrukturalizaci a insolvenci (č. 2019/1023).
Pokud vím, tento návrh byl předložen poslanecké sněmovně již v předchozím volebním období jako sněmovní tisk 1073, ale do voleb se již nestihl projednat. V čem je podle Vás problém?
Víte, oddlužení je do určité míry jakousi „tichou dohodou“, společenskou smlouvou, citlivým konsensem mezi věřiteli a dlužníky. Jako takový byl dosud i věřiteli mlčky respektován, či lépe řečeno tolerován. Obávám se, že je nyní ohrožen přemírou snahy vychýlit tuto rovnováhu dál směrem k dlužníkům. Mám strach, aby se tenhle křehký smír udržel. Už předchozí novely, zejména ta z roku 2019, způsobily, že dosud průměrná míra uspokojení nezajištěných věřitelů v oddlužení ve výši více než 60 %, dnes klesá jen někam lehce nad 40 %. A jestli ta pravidla budeme dál rozvolňovat a navíc třeba oddlužení ještě pro všechny zkrátíme na tři roky, budeme jednou rádi, pokud se věřitelům vrátí alespoň 10–20 %. Přijde mi, že provádět v takové kadenci další parametrické zásahy bez hlubší, seriózní, odborné diskuze, bez podkladů nebo výzkumů podpořených vědeckými nebo akademickými pracovišti, kterých tu máme již dostatek a která pracují na vysoké úrovni, prostě bez solidního vyhodnocení dopadů dosavadních změn, je velké riziko.
Ale evropská legislativa nám přeci ukládá provést některé změny v oddlužení.
To ano. Ale vlastní realizace, faktické provedení těch cílů, ke kterým nás evropské právo zavazuje, resp. už jen využití této situace k jakýmkoliv dalším změnám v insolvencích třeba i nad rámec těch evropských pravidel, je jen a jen na nás. To evropské zadání je pro oblast oddlužení poměrně stručné a útlé.
Ještě krátce, pokud dovolíte, bych se rád vrátil ke kořenům naší právní úpravy oddlužení. Je to bohužel typické pro řadu původně dobrých záměrů, jejichž prvotní myšlenka, která zpočátku přinášela užitek, se později sama stala příčinou neúspěchu či krize. Jsem přesvědčený o tom, že oddlužení, tak jak ho dnes známe, je obrovským výdobytkem naší doby, jedním ze sociálních pilířů moderní společnosti, záchrannou sítí pro ty, kteří svoji dluhovou situaci nezvládli. Poctivým dlužníkům, přičemž tu poctivost bych tu rád vypíchl, přináší naději na lepší život i víru v to, že svoji dluhovou situaci nějak zvládnou. To považuji za mimořádně důležitý aspekt oddlužení. Není to ale, a ani nemůže být, zadarmo. Náklady, které spolu s tím společnost nese, jsou obrovské. A nemám na mysli jen ty ekonomické, které spočívají především ve ztrátě věřitelů v odepsaných, neuhrazených pohledávkách nebo v provozní nákladovosti justice (platy soudců, administrativy, soudní budovy, jejich vybavení a provoz atd.), ale – a to především – náklady sociálně-kulturní. Nemáte také ten pocit, že dluh se stává běžnou normou a život v dluzích společensky přijatelným modelem? Vyrůstají nám tu už teď generace dětí, které nevnímají dluhy jako něco špatného. A tenhle generační přenos života na dluh představuje podle mého názoru časovanou bombu. Každým dalším plošným, zdůrazňuji plošným, rozvolňováním insolvenčních pravidel riskujeme mimo jiné i to, že vzorem budoucích generací se stane nezodpovědný dlužník.
Souhlasím, ale dnešní nejen mezinárodní situace může znamenat i pro mnoho jinak solventních skupin obyvatel velké potíže se splácením dluhů.
Také se bojím, že nejen předchozí dva roky s covidem, ale i současné zdražování, možná energetická krize či eskalace napětí v Evropě ohrozí dluhovou problematikou jednotlivce i celé rodiny, u kterých jsme to dosud ani nepředpokládali. Jedním z nástrojů, který jim může pomoci, je nepochybně právě oddlužení. Stát má ale mít i jiné možnosti, jak pomáhat lidem v nouzi. Měl jsem však v poslední době pocit, že prostřednictvím oddlužení chtějí politici řešit vše. To nejde. V paletě možných opatření je to jen jeden z instrumentů, který má být využit, a to jen za určitých specifických podmínek. Nezapomínejme, že oddlužení je především o ochotě dlužníka dobrovolně podstoupit toto oddlužovací, veřejné martyrium. Dlužník musí sám chtít, musí mít zájem popasovat se se svými dluhy a musí se k tomu postavit aktivně, musí si zajistit dostatečné příjmy apod. Proto nemůžeme dlužníky do oddlužení jakkoliv nutit, či dokonce násilně převádět třeba z exekucí, což byla mimochodem také jedna z vážně míněných, radikálních myšlenek. Pokud sami dlužníci nebudou do oddlužení chtít, nedává pro ně oddlužení smysl. Bez odpovídající aktivity dlužníka by to prostě nefungovalo. A navíc, administrace oddlužení je vážně dost drahá. Vezměte si jen výdaje na insolvenční justici, nebo na odměny a výdaje insolvenčních správců, které dnes v základu dosahují s daní měsíčně 1089 korun, resp. 1633 korun (jen pro představu to při pětiletém oddlužení dělá celkově víc než 65 tisíc korun, resp. 97 tisíc korun), přičemž správci dlouhodobě usilují o další navýšení svých odměn i při jeho uvažovaném zkrácení. A k tomu připočtěte odepsané ztráty věřitelů v oddlužení ve výši dnes někde kolem 60 %, a v případě dalších uvolnění pravidel třeba i 80 nebo 90 %. Ptám se, komu tohle prospěje? Přesně proto mě nadchla myšlenka milostivého léta. Z hlediska celospolečenských nákladů i z hlediska efektivity to považuji pro konkrétní dlužníky v konkrétní situaci za optimální řešení. Už dlouhodobě totiž tvrdím, že by si stát měl zodpovědně spočítat, zda se mu nákladné a čím dál méně efektivní oddlužení ještě vůbec vyplatí a kam až je ochoten zajít. Opravdu až do situace, kdy věřitelé nedostanou nic, přestože dlužník bude pravidelně splácet, seč bude moct, ale vše spolkne režie oddlužení a odměna insolvenčního správce? Milostivé léto je tak zřejmě prvním důkazem toho, že nějaká podobná úvaha tu proběhla alespoň ve vztahu k exekucím. Nezasloužily by si takovou úvahu i insolvence?
Celý rozhovor vyjde v časopise AUDITOR 31.5 2022
(red)
