Práce z domova není pro soudce nejvhodnější cestou, jejich sociální izolace by byla chybou. Dnes se na tom shodli současný prezident Soudcovské unie Libor Vávra i jeden z jeho předchůdců ve funkci, soudce Ústavního soudu Jaromír Jirsa. Účastníci setkání k problematice soudcovské etiky hovořili i o tom, že komunikace soudce se stranami řízení i mimo jednací síň je nejen v pořádku, ale také žádoucí.

„U Ústavního soudu se hodně projevuje na činnosti příslušného senátu, potažmo oddělení a celého soudu, když je soudce fyzicky přítomen na pracovišti. Když budou soudci pracovat izolovaně a soudit z domova, je to velká chyba,“ uvedl Jirsa na akci pořádané Stálou konferencí českého práva.

Částečnou práci z domova si u soudců vynutila pandemie koronaviru. Vávra k tomu uvedl, že znakem pracovitosti podle něj není délka pobytu v zaměstnání a že podstatu soudcovské práce – tedy přemýšlení o nastolených problémech – může soudce vykonávat „i mimo ticho své kanceláře“. I podle Vávry ale hlavní nevýhodu práce na home office představuje sociální izolace soudce. „Nejsem si jist, jak se na to bude dívat obyvatel, až mě uvidí už třetí měsíc na zahradě mé chaty s notebookem a kávou,“ poznamenal také.

Šéf Soudcovské unie připustil, že si dokáže představit variantu, že by soudní senáty v budoucnu hlasovaly na dálku, tedy prostřednictvím počítačových aplikací. Zároveň ale připomněl, že například výslech na dálku – ať už z domova vyslýchaného, nebo například z věznice – nemůže nahradit to, když vyslýchaný člověk vnímá specifickou atmosféru jednací síně.

Také někdejší soudkyně Ústavního soudu Vlasta Formánková, která nyní působí u Krajského soudu v Plzni, míní, že když chce soudce vytvořit spis, musí do jednací síně. „Povolání soudce je velmi osamělým povoláním. Soudce přistupuje k věci sám za sebe a to, co se mu odehrává v hlavě, je individuální proces,“ popsala. „Vyvažuje to komunikaci. Potřebuje konzultovat svoje pochybnosti a ptát se kolegů,“ pokračovala.

Mohlo by vás zajímat

Právě komunikace je podle Formánkové v justici klíčová, a to nejen mezi soudci napříč soudní soustavou. „Soudce se může bavit s kýmkoliv, s kým uzná za vhodné. Je dostatečně silnou osobností, jeho nezávislost a nestrannost to vůbec nepoznamenává. Naopak to může prohloubit jeho znalosti a vědomosti,“ řekla.

Podobný názor má i místopředseda pražského vrchního soudu Jan Sváček. Soudce podle něj nepřejde na druhou stranu chodníku, když proti němu jde spolužák – advokát. Jiné vnímání by bylo pokrytecké, uvedl. „Myslím, že názory staré několik desítek let jsou překonány. Pokud se soudce chová pokrytecky, může se chovat eticky? Nejsem si úplně jistý,“ uzavřel.

Také podle Jirsy je na místě, aby se soudce bavil s účastníky řízení, jejich zástupci i s kolegy, aby se od nich něco dověděl. „Zásada ústnosti a přímosti tady není jen tak pro nic za nic. Chybou české justice je, že se příliš mnoho píše a málo mluví,“ podotkl.

Místopředsedkyně pražského městského soudu Veronika Křesťanová k tomu připomněla, že účastníci řízení si často mohou odnášet pocit nespravedlnosti nikoliv kvůli samotnému výsledku jednání, ale kvůli procesnímu postupu soudce. „To, že se věc projedná za jejich přítomnosti, vnímají účastníci tak, jako že jim je popřáno sluchu,“ řekla. Otázku případných změn v procesních předpisech, které by soudcům umožnily častěji rozhodovat bez nařízení jednání, proto označila za tenký led.