K absurdnímu vyústění dospěl případ dvou podnikatelů, bývalých společníků, kterým se již několik let zabývají zlínská pobočka Krajského soudu v Brně (KS) a Vrchní soud v Olomouci (VS). KS soud totiž napotřetí, po opětovném zrušení rozsudku VS, vydal rozhodnutí, v němž nejdříve podrobně hájil své hodnocení důkazů a z něho vyplývající právní názor, aby na závěr dospěl ke zcela opačnému závěru s jediným zdůvodněním: že si tak přeje odvolací soud. A že tak činí fakticky pod nátlakem, neboť v opačném případě by mu byl případ VS odebrán a přikázán jinému senátu.
Případy, kdy nalézací soud akceptuje rozhodnutí odvolacího soudu a změní své původní rozhodnutí, jsou zcela běžné. Není ani výjimkou, kdy prvoinstanční soud setrvá na svém názoru a dochází k opakované výměně, pro kterou se vžilo označení „justiční ping-pong“. Ten většinou končí buď tak, že odvolací soud rozhodne ve věci sám, pokud je pro to prostor daný trestním řádem, popřípadě případ přikáže jinému soudci či senátu.
Meze, v nichž se tento „justiční dialog“ má odehrávat a kde je „institucionální pravda“ (viz. rozhodnutí kárného senátu NSS 16 Kss 6/2020), opakovaně popsal v rozsáhlé judikatuře Ústavní soud (ÚS). Ten v nemálo případech vyslovil závěr, že odvolací soud překročil své pravomoci a vynucoval si na nalézacím soudu konkrétní rozhodnutí, aniž by respektoval nezastupitelnou roli nalézacího soudu. Téměř bezvýhradně se tak stalo poté, co odvolací soud přistoupil zároveň k odebrání a přikázání věci jinému soudci či senátu.
