Společnosti, které si najímají firmy či živnostníky na provedení prací, by měly zpozornět. Nejvyšší soud (NS) totiž v aktuálním rozhodnutí dospěl k závěru, že pokud si tito subdodavatelé najmou další pracovníky, může charakter vykonávané práce těchto třetích osob založit jejich pracovně právní vztah ve formě zaměstnaneckého poměru nikoliv se subdodavatelem, ale právě se společností, pro níž jsou práce fakticky vykonávány.
„Posouzení právního vztahu mezi žalobcem a žalovanou jako vztahu pracovněprávního nebrání nedostatek úmyslu žalované takový právní vztah s žalobcem založit, neboť – jak vyplývá z výše uvedeného – pro zjištění, jaký právní vztah se mezi žalobcem a žalovanou vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – zjištění, co bylo skutečně projeveno,“ uvádí se v aktuálním rozhodnutí NS.
V něm NS posuzoval dovolání strojírenské firmy, která měla na starost v jednom ze severočeských povrchových dolů údržbu důlních strojů. Firma si na část prací najala jako subdodavatele živnostníka, který se souhlasem strojírenské firmy zase část prací řešil subdodávkou od dělníka, který si pro tyto účely opatřil živnostenské oprávnění.
Tento dělník-živnostník však při práci utrpěl zranění s trvalými následky a nároky v podobě bolestného, náhrady za ušlý výdělek a ztížení společenského uplatnění, jakož i nárok na doživotní rentu vznesl jak vůči subdodavateli, který ho najal, tak vůči firmě, která zajišťovala servis strojů.
Jeho žalobě vyhověly postupně jak Okresní soud v Mostě, tak i odvolací Krajský soud v Ústí nad Labem. Podle nich totiž fakticky dělník byl v zaměstnaneckém poměru se strojírenskou firmou, neboť charakter jeho vykonávané činnosti nesl všechny znaky závislé práce: konal na pokyn zaměstnanců této firmy, bylo mu firmou poskytnuto školení o bezpečnosti práce v dole, byl firmou na místo práce dopravován, byla mu poskytnuta také šatní skříň firmy a musel se hlásit při nástupu i při odchodu z místa výkonu práce.
Speciální místo a činnost
V dovolání se firma bránila tím, že výše zmíněné bylo dáno speciálním místem výkonu činnosti dělníka-živnostníka, kdy důl vyžaduje speciální režim práce, za jehož dodržování je firma odpovědná.
NS však argumentům firmy nepřisvědčil a potvrdil předchozí rozhodnutí soudů. I podle jeho názoru se v případě najatého dělníka-živnostníka jednalo o zaměstnanecký poměr, který byl toliko maskován výkonem samostatné výdělečné činnosti.
„Tyto skutečnosti odůvodňují závěr, že činnosti vykonávané žalobcem pro žalovanou při generální opravě zakladače naplňují znaky závislé práce, neboť byly vykonávané ve vztahu nadřízenosti žalované (jejíž zaměstnanci ukládali žalobci pracovní úkoly) a podřízenosti žalobce, jménem žalované (pro její potřeby), v jejích prostorách a na její náklady a odpovědnost; na naplnění znaků závislé práce lze tedy usuzovat i tam, kde zaměstnavatel a zaměstnanec její výkon zastírají smlouvami předstírajícími (simulujícími) výkon samostatné výdělečné činnosti pro třetí osobu. Posouzení právního vztahu mezi žalobcem a žalovanou jako vztahu pracovněprávního nebrání nedostatek úmyslu žalované takový právní vztah s žalobcem založit, neboť – jak vyplývá z výše uvedeného – pro zjištění, jaký právní vztah se mezi žalobcem a žalovanou vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – zjištění, co bylo skutečně projeveno,“ uvádí se v odůvodnění rozhodnutí NS.
Petr Dimun
