Mají mít lidé či firmy právo na odpověď v případě, že se cítí být dotčeni tvrzením tzv. třetích osob v publicistických televizních a rozhlasových pořadech? Soudy dosud takovou možnost odmítaly, neboť automaticky aplikovaly na takovou situaci výjimku podle zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Nejvyšší soud (NS) ovšem v aktuálních dvou rozhodnutích vyslal justici opačný signál.
Novináři, kteří se věnují rozhlasové a televizní publicistice, dosud mohli při své práci spoléhat na to, že u soudů neobstojí žaloby osob, které se cítily být jejich reportážemi dotčeny, pokud se jejich nespokojenost týkala tvrzení tzv. třetích osob. Tedy buď samotných aktérů popisovaných dějů, o jejichž negativních zkušenostech v reportážích referovali či pokud se jednalo o komentáře různých nezávislých odborníků. Soudy totiž v takových případech aplikovaly výjimku podle § 40 tzv. vysílacího zákona (zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání). Ta se vztahovala i na případnou interpretaci sdělení těchto osob.
Situace se však nyní výrazně změnila. NS v aktuálních dvou rozhodnutích zúžil množinu těch, které lze považovat za tyto třetí osoby a na jejichž sdělení/tvrzení se daná výjimka vztahuje. NS v podstatě vyloučil automatickou aplikaci výjimky. A to v případě, že redaktoři – jednoduše řečeno – používají tvrzení třetích osob účelově či pokud jsou tyto osoby nějak osobně zainteresovány na vyznění reportáže.
