Za muže, který odmítal uzavřít zdravotní pojištění, ho uzavřel stát. Dotyčný pak ale dostal pokutu. Jde o kolektivní solidaritu, vzkázal mu Evropský soud pro lidská práva (ESLP). Všichni musí platit zdravotní pojištění, aby bylo zdravotnictví dostupné. Státy mají širokou diskreci, co se týče hospodářské a sociální politiky a vyvážení soukromého a veřejného zájmu, zdůraznil Soud.
Rozsudek v odůvodnění několikrát odkazuje k českému případu Vavřička v. ČR. O případu českých odpůrců očkování Vavřička a spol. Česká justice opakovaně informovala.
V aktuálním případě je stěžovatelem Nizozemec Cedric Anakha de Kok z Rotterdamu narozený v roce 1995. V Nizozemsku je povinné uzavřít alespoň základní zdravotní pojištění (tzv. basispakket poz. red.), které pokrývá mimo jiné péči praktického lékaře, specializovanou péči, hospitalizaci a klasickou medikaci. Povinnost je dána zákonem a vymáhána prostřednictvím pokut a uzavřením zdravotního pojištění za fyzické osoby, které odmítnout vyhovět zákonu. V zemi je také je možné uzavřít dobrovolné zdravotní připojištění (aanvullende ziektekostenverzekering), které může zahrnovat například homeopatickou léčbu.
Hlavním problémem v projednávané věci je slučitelnost povinnosti uzavřít základní zdravotní pojištění s Úmluvou a vymahatelnost této povinnosti uložením správní pokuty a uzavřením takového pojištění na účet žadatele, uvádí ve zprávě k rozsudku z 19. května 2022 Soud.
Úplný rozsudek je k dispozici zde.
Mohlo by vás zajímat
Právo na soukromí, svobodu myšlení a na majetek
V roce 2015 dostal pan De Kok pokutu od Národního zdravotního ústavu (Zorginstituut Nederland) za to, že nemá uzavřené základní zdravotní pojištění. Jeho odvolání Ústav s odkazem na princip solidarity odmítl. Druhá pokuta přišla v roce 2016. Následně Národní zdravotní ústav uzavřel jménem pana Koka základní zdravotní pojištění za cenu 122,33 eur měsíčně, popisuje fakta případu Evropský soud pro lidská práva.
Stěžovatel se obrátil na soudy, ale jeho odvolání bylo Krajským soudem Zeeland-West Brabant zamítnuto. Soud rozhodl, že povinnost uzavřít zdravotní pojištění není v rozporu s právem pana De Koka na soukromý a rodinný život podle článku 8 Úmluvy a Článku 1, Protokolu č. 1 – právo na pokojné užívání majetku ani podle Článku 9 Úmluvy – právo na svobodu myšlení, svědomí a víru. Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Následně Nizozemec podal u Evropského soudu pro lidská práva na Nizozemí stížnost pro porušení Úmluvy ve smyslu všech třech uvedených článků.
Soud: Jde o naléhavou sociální potřebu
Štrasburský soud uznal, že došlo k zásahu do práva muže na soukromý život bez intervence státu: „Pokud jde o Článek 8, povinnost uvalená na stěžovatele představuje zásah do práva na soukromý život.“ Poté však dodal: „Podle Soudu však není sporu o legalitě sporného opatření, neboť zásah je podložen zákonem.“
„Cílem příslušných právních předpisů je zajistit a udržovat dobře fungující systém zdravotní péče, v němž je každý účastník povzbuzován k tomu, aby náležitě využíval zdravotnická zařízení, ale také zabránit tomu, aby lidé byli nepojištěni. Tyto cíle odpovídají cílům ochrany zdraví a ochrany práv druhých, které oba uznává Článek 8,“ uvedl k tomu Evropský soud pro lidská práva.
Poté soud myšlenku rozvedl z hlediska sociální a kolektivní solidarity: „Pokud jde o otázku, zda je zásah do práva na respektování soukromého života ,nezbytný v demokratické společnosti´, Soud poznamenává, že v Nizozemsku představuje systém povinného základního zdravotního pojištění odpověď domácích orgánů na naléhavou sociální potřebu zajistit dostupnou zdravotní péči obyvatelstvu. Jak ukazují rozhodnutí domácích úřadů a legislativní historie zákona o zdravotním pojištění, systém vyjadřuje i slouží sociální nebo kolektivní solidaritě,“ stojí v odůvodnění.
Stát má právo regulovat život
Soud to dále vysvětlil: „Aby byla zdravotní péče dostupná pro všechny, je vyžadováno, aby si každý uzavřel základní pojištění, takže celkové náklady na zdravotní péči budou sdíleny všemi, včetně těch, kteří nechtějí nebo nepotřebují využívat (určité formy) zahrnuté léčby.“
Význam sociální či kolektivní solidarity ve věcech veřejného zdraví uznal Soud v několika předchozích případech, stojí dále v rozsudku s odkazem na případ Vavřička v. Česká republika, který se týkal státem nařízeného povinného očkování dětí.
Evropský soud pro lidská práva dále upozornil, že stěžovateli nebylo žádné zvláštní lékařské ošetření odmítnuto ani uloženo a že si mohl zvolit doplňkové zdravotní pojištění na pokrytí jím preferované homeopatické léčby za příplatek. „Není v rozporu s Článkem 8, aby stát reguloval důležité aspekty životy při zvážení konkurujících si protichůdných zájmů,“ uvedl dále Soud.
Podle Soudu mají rovněž státy široký prostor pro uvážení, pokud jde o dosažení rovnováhy mezi soukromým a veřejným zájmem. „Tato stížnost je tedy zjevně neopodstatněná a musí být zamítnuta,“ shrnul Soud.
Muž nevznesl výhradu svědomí
Co se týče stížnosti na porušení Článku 9 – právo na přesvědčení a víru, stěžovatelovy námitky proti zavedenému systému kolektivní zdravotní péče vycházely podle Soudu z jeho nedůvěry v účinnost klasické lékařské péče hrazené ze základního pojištění a neochoty přispívat do tohoto systému prostřednictvím pojistného. „Takový kritický názor není přesvědčením nebo vírou o dostatečné přesvědčivosti, vážnosti a důležitosti, aby spadal do působnosti článku 9, uvedl Soud opět s odkazem na český případ Vavřička.
„Stěžovatel se navíc nepovažoval za odpůrce zdravotního pojištění z důvodu svědomí. Z toho vyplývá, že tato stížnost je nepřípustná jako neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy a musí být zamítnuta,“ uvedl ESLP také ke stížnosti na porušení Článku 9.
Stěžovatel: Zdravotní pojistné je zásah do práva na majetek
Stěžovatel rovněž uvedl, že povinnost platit zdravotní pojistné představuje zásah do jeho práva na pokojné užívání majetku podle Článku 1, Protokolu 1 Úmluvy.
Podle Soudu však povinnost uzavřít základní zdravotní pojištění měla právní základ ve vnitrostátním právu s ohledem na legitimní cíl, který sloužil pro účely článku 8 Úmluvy. „Soud opakuje, že stát má při provádění sociální a hospodářské politiky široký prostor pro uvážení, pokud jde o vyvážení zájmů společnosti a požadavků na ochranu základních práv jednotlivce,“ upozornil Soud.
„S ohledem na základní princip solidarity, náklady na předmětné pojistné, možnost uzavřít doplňkové zdravotní pojištění na pokrytí homeopatických léků a možnost fyzických osob se skromným příjmem požádat o příspěvek na úhradu nákladů povinného zdravotního pojištění (zorgtoeslag) podle majetkových poměrů, byl zásah přiměřený sledovanému legitimnímu cíli,“ uzavřel Soud.
Také tuto část stížnosti shledal zjevně neopodstatněnou a prohlásil za nepřípustnou.
Irena Válová
