Rostislav Krhut: Právně zajímavých dovolání je spíše menšina

Soudce Rostislav Krhut po třech letech končí svou stáž na Nejvyšším soudu a vrací se na Krajský soud v Ostravě. „Právně zajímavých dovolání je spíše menšina – dovolatelé to často jen zkouší, jestli náhodou neuspějí, a Nejvyšší soud jim v odmítacích usneseních trpělivě vysvětluje, že opravdu neuspějí,“ řekl čtvrtletníku AEQUITAS.

Tento rozhovor je tak trochu symbolickým rozloučením na konci Vašeho tříletého působení u Nejvyššího soudu v Brně jako soudce stážisty. Vracíte se totiž na Krajský soud v Ostravě, který asi bude Vašemu srdci bližší.
Ano. Vstoupil jsem do justice jako čekatel Krajského obchodního soudu v Ostravě, tehdy soudu se 100.000 nedodělky. Celý svůj profesní život jsem byl formován prostředím justiční bitevní vřavy v první linii, snad jen pro jistotu zdůrazním, že protivníkem soudu nejsou účastníci, ale neprojednané a nevyřízené věci. V insolvenčních věcech jsem byl třeba zvyklý na cca 2.000 svých insolvenčních věcí v běhu, v konkursu Union banky na cca 75.000 přihlášených věřitelů. To utvářelo mé instinkty a návyky, které bych označil jako válečnou chirurgii.
Oproti tomu charakter práce soudce Nejvyššího soudu je diametrálně odlišný, myslím, že na něj docela sedí přirovnání k chirurgii plastické. Kdy jde nejenom o to, aby výsledné řešení bylo správné, ale též, aby bylo esteticky zdařilé. Když k tomu přidáme – pro mne poněkud překvapivou – zkušenost, že právně zajímavých dovolání je spíše menšina – dovolatelé to často jen zkouší, jestli náhodou neuspějí, a Nejvyšší soud jim v odmítacích usneseních trpělivě vysvětluje, že opravdu neuspějí – tak nebude překvapivé, že už se do Ostravy v podstatě těším.

Upřednostnil jste tedy návrat na Krajský soud v Ostravě proto, že se stále cítíte být spíše „vojínem“ insolvenční fronty na prvním stupni, jak jste se v minulosti opakovaně vyjadřoval a podobné přirovnání jste použil i v odpovědi na moji první otázku…
Ano, i to stále platí. Insolvenční agenda je v mnohém specifická. Mnohé problémy se řeší fakticky, nestanou se ani předmětem soudního rozhodování. A když už se předmětem rozhodování stanou, zdaleka ne vždy se věc dostane před soud odvolací, natož pak dovolací. V tomto smyslu je insolvenční první stupeň mnohem blíž praxi. Otevřené právní otázky naskakují průběžně a musí se ihned řešit. Proto mne to tam táhne, přičemž se vracím s uklidňujícím vědomím, že insolvenční generální štáb je kvalitativně velmi dobře a kvantitativně dosti slušně obsazen tak, aby nadále mohl fungovat ve své roli. A to v čím dál kratších lhůtách, věřím, že to nebude dlouho trvat a insolvenční dovolání budou vyřizována do jednoho roku.

Jaké pro Vás byly ty tři roky strávené v senátech Nejvyššího soudu? Neovlivní přece jen do určité míry Vaše budoucí působení na soudě, kam se vracíte, respektive styl Vašeho rozhodování?
Určitě mne ovlivní přístup k judikatuře. Nejvyšší soud buduje obvykle svá rozhodnutí tak, že navazuje na právní problémy již vyřešené a myšlenky již vyslovené rozvíjí. Přesvědčil jsem se, že judikatorní korpus je obrovský, mnohé myšlenky jsou k nalezení nejen v právních větách, ale též relativně nenápadně v odůvodněních rozhodnutí. Takže předpokládám, že budu mnohem víc prohledávat judikaturu Nejvyššího soudu.

Do jaké míry je i v insolvenčních řízeních Ostrava, a to především v návaznosti na sociální skladbu obyvatelstva, výjimečným regionem? Myslíte si, že se tam v posledních třech letech situace na soudech, které v dané právní oblasti rozhodují, nějak výrazně změnila anebo se vrátíte de facto do stejného prostředí, odkud jste odcházel?
Podle mne je nová nemalá únava všech kolegů soudců i zaměstnanců z covidu. Takže doufám, že je svým návratem alespoň trochu potěším a povzbudím, pár veselých historek z justičního natáčení si s sebou z Brna odnáším. Ostrava, a Ostravsko celkově, je nepochybně specifická oblast, vliv Slezska a jeho průmyslové tradice je víc než patrný. Všechno výstižně vysvětluje můj oblíbený příměr básníka Ivana Motýla, který říká, že Ostrava je vlastně New York České republiky.

Dlouho jste byl soudním funkcionářem, od roku 2002 místopředsedou Krajského soudu v Ostravě. Teď, když jste si od manažerské práce odpočinul, rád byste šel do ní znovu anebo už ne? Pochopitelně vím, že to záleží především na tom, zda-li Vám bude v budoucnu manažerská funkce vedením soudu znovu nabídnuta…
K tomu jsem byl i místopředsedou třídní samosprávy na základní i střední škole… ale vážně,  úplně vyloučit nelze nikdy nic, ale považuji to za velmi nepravděpodobné. Spíš si myslím, že bych se mohl zapojit do dílčích projektů typu eISIR nebo třeba aktuálně k vývoji aplikace restrukturalizačního rejstříku, tedy do aktivit, kde mohu být nejvíce přínosný.

Z předchozích rozhovorů, které jste poskytoval do médií, se prezentujete jako soudce, který nabádá k tomu, aby přes různé možnosti, které stát, náš právní řád, nově nabízí pro ulehčení života dlužníků, nezapomínal také na věřitele.
Mou oblíbenou právní zásadou je „Každému co jeho jest“, jakkoli jde o výrok v historii zneužitý. Všechny sanační formy řešení úpadku jsou vlastně snahou o řešení střetu legitimních hodnot a zájmů. Zájmů věřitelů na uspokojení svých dluhů, zájmů dlužníků dostat druhou šanci a zájmu společnosti nenutit zadlužené fyzické osoby žít dlouhodobě v poloilegalitě šedé ekonomiky. Konkretizováno pro poměry oddlužení, věřitelům – ekonomicky – patří majetek dlužníka, ale nepatří jim celá ekonomická budoucnost dlužníka, tedy budoucí příjmy dlužníka bez časového omezení. Věřitelům patří příjmy po stanovenou dobu, evropským standardem jsou aktuálně 3 roky. To vše za předpokladu, že se dlužník poctivě snaží ony 3 roky příjmů dosahovat.

Podle advokáta Michala Žižlavského platili dlužníci před novelou insolvenčního zákona průměrně asi 56 % svých dluhů, loni to bylo snad už jen 23 %. Proč tomu tak podle Vás je?
Hodně záleží, nakolik uváděná procenta zohledňují uspokojení zajištěných věřitelů. Obecně platí, že český zákonodárce začal od roku 2008 s oddlužením spíše opatrněji požadavkem na 30% uspokojení věřitelů. Tato ekonomická laťka pustila v první fázi do oddlužení jen „lepší“ dlužníky. Pořád však zůstává v České republice několik set tisíc dalších zadlužených osob, které na 30 % nejsou schopny dosáhnout. Takže posun provedený novelou insolvenčního zákona z roku 2019 byl logický a podle mne nevyhnutelný. Otevření oddlužení pro „horší“ dlužníky logicky vede k poklesu míry uspokojení. Konečně si též uvědomme, že uváděná procenta uspokojení nelze chápat tak, že bez oddlužení by byly všechny pohledávky uspokojeny zcela. Naopak, v mnoha případech by pohledávky nebyly uspokojeny vůbec.

Na Konferenci Insolvence 2018 jste mj. uvedl, že Institut oddlužení není v naší republice pro osoby, které se do dluhové pasti dostaly nešťastnou náhodou, ale pro hříšníky, kteří nezvládli svoji situaci. To je jen určitá zkratka pro to, jak byly parametry oddlužení nastaveny v insolvenčním zákoně a jak to následně před více než 10 lety výstižně vysvětlili kolegové z Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí. Náš insolvenční zákon nikdy nestanovoval a nestanoví, že by se při povolování či schvalování oddlužení měly zkoumat příčiny úpadku a že by si dlužník měl oddlužení zasloužit. To považuji za velmi moudrý přístup, protože podle mých zkušeností si téměř všichni dlužníci mohou za svůj stav minimálně částečně sami. Pro oddlužení je důležité jen to, zda dlužník chce změnit svůj přístup ke svému hospodaření a zda bude dodržovat pravidla oddlužení. Právě tento přístup byl snad nejdůležitější pro fenomenální úspěch oddlužení.

Jak v tom kontextu hodnotíte akci „Milostivé léto“, o které se nyní hovoří také jako o velmi úspěšné a chystá se proto její další pokračování?
Jde o institut práva exekučního, takže nedovedu posoudit jeho efektivitu a vhodnost nastavení jeho parametrů. Každopádně ale tento institut připomněl, že zákonodárce má volbu, zda řešit otázku hodně zadlužených – a obvykle předlužených osob – cestou práva insolvenčního či cestou práva exekučního. Nejméně žádoucí mi připadá nedělat nic.

Na veřejných fórech často zdůrazňujete, že dluhy se mají platit. A říkáte také, že by se těm, kdo prošli procesem oddlužení, mělo zakázat, aby si znovu půjčovali.Trochu tu upřesním. Ze statistických údajů plyne, že podstatná část, snad až 90 %, dluhů dlužníků v oddlužení pochází z úvěrů či půjček. V tomto kontextu je potom si nutno uvědomit, že oddlužení je až následným řešením nesplácených úvěrů, prvotní příčinou je jejích poskytování osobám, které jsou coby příjemci úvěru příliš rizikové. Neboli, slovy zákona o spotřebitelském úvěru, nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti dlužníků. Jednou z otevřených právních otázek brzy bude, co o úvěruschopnosti říká to, že určitá osoba úspěšně prošla oddlužením. Na jednom ze seminářů jsem se setkal s popisem situace, kdy v pondělí bylo vydáno usnesení o přiznání osvobození od placení zbytku dluhů a v úterý tato osoba nachází ve schránce dopis, s připojenou kreditní kartou, ve stylu „teď jste oddlužená, jste tedy ideální klient, tady máte naši kreditku, čerpejte úvěr“. To je podle mne úplně špatný přístup. Kdo prošel oddlužením, ten si nese informaci o tom, že svou ekonomickou situaci nezvládl a tato informace by měla být výraznou kontraindikací poskytnutí nových úvěrů. Řekněme po dobu, kdy je informace o proběhlém oddlužení přístupná v insolvenčním rejstříku, tedy 5 let. Potom by došlo k jakémusi „zahlazení“. Poskytovat čerstvě oddluženým nové úvěry je jako čekat na vyléčeného alkoholika u bran léčebny na konci léčby a hned jej zvát na panáka. Míní-li zákonodárce svůj požadavek na zkoumání úvěruschopnosti vážně, klidně by mohl zvážit třeba něco jako podmínění čerpání nového úvěru po oddlužení souhlasem insolvenčního soudu.

Dočetl jsem se v článku o závěrech jedné z konferencí, kde jste vystoupil, že nejraději byste údajně zrušil i nebankovní poskytovatele půjček. To zas ne, ale kladu si otázku, zda je – anebo může být – úvěruschopný ten, koho jako rizikového odmítly banky. Samozřejmě vnímám, že někteří nebankovní poskytovatelé se specializují na určité specifické případy financování, třeba na nákup aut, to je v pořádku. Ale zkuste si do vyhledávače na internetu zadat třeba „SMS půjčka“. Napadá mě, zda by třeba zákonodárce neměl stanovit nějaký vzorový test úvěruschopnosti, který by prostě každý poskytovatel musel provést. Obecně důsledné zkoumání úvěruschopnosti bude vždy narážet na nesouhlas poskytovatelů úvěrů. Jak ukázala již finanční krize, která – připomeňme – začala v USA krizí hypoteční, půjčovat si chtějí spíše lidé nemajetní, a tedy  coby úvěroví dlužníci rizikoví, naopak potenciální bonitní zájemci o úvěr si půjčovat až tak nepotřebují. Osobně považuji oddlužení za komplementární doplněk zkoumání úvěruschopnosti. Úvěruschopnost je zkoumána před poskytnutím úvěru, ale stejně se nakonec „pravda ukáže“ až během splácení úvěru. Každý poskytovatel úvěru pravidla oddlužení zná, nemůže se tedy divit, pokud dlužník, jehož úvěruschopnost poskytovatel na začátku chybně posoudil, skončí v oddlužení.

Dovolte mi ještě připomenout Váš rozhovor pro EPRAVO, který jste poskytl v souvislosti s Vaším oceněním Právník roku 2013 v kategorii Insolvenční právo. Tehdy, před 9 lety, jste pochválil správně nastavený český systém řešení úpadku fyzických osob, který je mnohem lepší, než u našich středo- a východoevropských sousedů. Platí to stále?
Zahraniční úpravy až tak neznám, ale z debat v justiční sekci organizace INSOL Europe jsem vyrozuměl, že mnohé další státy upustily od požadavku, že dlužník si má oddlužení zasloužit, což vedlo k razantnímu nárůstu oddlužení v těchto zemích. Zaměřím se spíše na parametry našeho oddlužení. Pro náš vývoj oddlužení je trochu škoda, že směrnice sjednocující dobu oddlužení minimálně u podnikajících fyzických osob na 3 roky,  přišla pro nás brzy. Po první verzi oddlužení – 5 let, 30 % – vlastně nemáme šanci vstřebat a doladit druhou verzi – 5, někdy 3 roky, minimální splátka cca 2.200 Kč měsíčně – a rovnou se budeme muset posunout do verze tři. Za největší problém však považuji způsob výpočtu postižitelné části příjmu pro oddlužení. Tím, že příjem postihujeme jako při exekuci pro přednostní pohledávku, zůstává dlužníkovi ze střední části příjmu jen jedna třetina. Zatímco v exekuci by mu často zůstávaly dvě třetiny, rozdíl může být i 7.000 Kč měsíčně. To je logicky pro dlužníky demotivující a jde zřejmě o dominantní příčinu současného relativně nižšího počtu nově zahajovaných oddlužení.

Úpadkové právo je často považováno za jednu z nejzajímavějších soudních agend. Pro řadu právníků je však velmi složité, je prý těžké se „v tom všem vyznat“. Jak byste tomuto názoru oponoval?
Nejprve bych upřesnil, že nejde o jednu z nejzajímavějších soudních agend, ale že jde o agendu jednoznačně nejzajímavější. Tím, že vlastně prostupuje všemi právními odvětvími. A tím, že řeší neřešitelné, tedy stav, kdy dlužník má málo majetku a hodně dluhů, takže nemůže vyjít na úplnou úhradu všech dluhů. Ano, některé vnitřní postupy insolvenčního řízení jsou sofistikované, to uznávám. Proto pro začátek nabídnu jen úvodní tezi. Při úpadku dlužníka nejde už tak o vztah věřitel – dlužník. Úpadek zakládá novou rovinu právních vztahů, a to vztahy věřitel – věřitel. Vztah konkurenční, uspokojení jednoho věřitele vždy zmenší uspokojení ostatních věřitelů. Proto je v insolvenčním řízení možné, co jinde ne.

Na co budete po odchodu z Brna, v souvislosti s působením u Nejvyššího soudu v roli soudce-stážisty, nejčastěji vzpomínat?
Na tankovou Plzeň v Hostinci U Semináru. Protože jsem ji vždy pil obklopen skvělými kolegy, kteří jsou nejen lidskými osobnostmi a výbornými právníky, ale navíc jsou právem a hledáním spravedlnosti posedlí v tom nejlepším slova smyslu. Konec konců i já sám s oblibou říkám, že insolvenční právo nestačí znát, že je třeba je milovat.

Eva Paseková