I odůvodnění rozhodnutí soudu může představovat nesprávný úřední postup a založit odpovědnost státu za způsobenou škodu, obsahuje-li pasáže, které se mohou dotknout práva na ochranu osobnosti. K takovému závěru dospěl nedávno Nejvyšší soud (NS), který vyhověl dovolání advokáta Václava Voříška. Tomu část odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS) měla způsobit dokonce nespavost a zatuhnutí krční páteře.
Spor, který senát NS v čele se soudcem Pavlem Simonem rozhodoval v řízení o dovolání, se týkal rozhodnutí NSS z května 2019. V něm NSS v čele s předsedou senátu Alešem Roztočilem (a soudci Jiřím Pallou a Petrou Weissovou) v odůvodnění o zamítnutí kasační stížnosti, v níž Voříšek zastupoval klienta, uvedl na Voříškovu adresu, že „zástupce stěžovatele je advokát, tj. profesionál a odborník v oblasti práva, o kterém je navíc zdejšímu soudu z úřední činnosti známo, že se na oblast správního (přestupkového) práva specializuje, má v této oblasti práva bohaté zkušenosti, zastupuje mnoho klientů, přičemž neváhá právní úpravu aplikovat čistě účelově a správní orgány i soudy mnohdy zahrnovat neopodstatněnými podáními a námitkami.“
V tomto tvrzení Voříšek spatřuje nesprávný úřední postup, neboť mělo vést ke snížení jeho cti i profesní pověsti. A to nejen před jeho klientem, ale vzhledem ke zveřejnění rozhodnutí i mimo okruh účastníků řízení. Navíc u něj mělo vyvolat nespavost a stres vedoucí k zatuhnutí svalstva v oblasti krční páteře.
Žalobu nejprve zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 (OS), podle něhož vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou nemajetkovou újmu brání absence nesprávného úředního postupu. Voříšek se měl bránit stížností podle zákona o soudech a soudcích, který řeší případy narušení důstojnosti průběhu soudního řízení.
Voříškovo odvolání zamítl posléze Městský soud v Praze, který potvrdil rozhodnutí OS pro Prahu 2.
Nepodložené osočení soudu
I podle odvolacího soudu totiž inkriminovaná část odůvodnění rozsudku NSS nesprávný úřední postup nezakládá, a proto nelze o odpovědnosti státu za tvrzenou nemajetkovou újmu uvažovat. Podle jeho názoru pro odstranění případné nesprávnosti odůvodnění soudního rozhodnutí, které nelze v kompenzačním řízení přezkoumat, slouží postup upravený v § 165 občanského soudního řádu. Vyjádřil-li se pak Voříšek při jednání konaném před odvolacím soudem v tom smyslu, že „někomu u soudu vadí jeho úspěšnost ve věcech správního soudnictví“, uchýlil se tím podle soudu k nepodloženému osočení „o nejméně stejné síle“, jako je tomu v případě údaje, který zpochybňuje.
Podle NS však konstatování v odůvodnění soudního rozhodnutí, které zasahuje do cti a profesní pověsti advokáta, zastupujícího účastníka soudního řízení, může založit nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
NS připomněl judikatorní východiska, včetně nedávného rozhodnutí z 30. prosince minulého roku (30 Cdo 2116/2021), v němž dospěl k závěru, že uvedení dehonestujících pasáží v odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci může odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem založit.
„Nejinak tomu tedy bude i v nyní řešeném případě, kdy konstatování vznesená na adresu osoby vystupující v řízení v procesním postavení zástupce účastníka řízení, která tuto osobu údajně poškodila na cti a profesní pověsti, jsou součástí konečného rozhodnutí soudu. Na vlastním závěru o tom, zda předmětné konstatování skutečně z pohledu své pravdivosti (jde-li o tvrzení) a přiměřenosti (jde-li o úsudek) nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk založilo či nikoliv, přitom nemůže mít vliv nejen případná žalobcova možnost využít institut stížnosti upravený v § 164 odst. 1 věty první zákona o soudech a soudcích (podle kterého fyzické a právnické osoby jsou oprávněny obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi, jen jde-li o průtahy v řízení nebo o nevhodné chování soudních osob anebo narušování důstojnosti řízení před soudem), jak prosazoval soud prvního stupně, ale ani institut opravy odůvodnění soudního rozhodnutí zmíněný odvolacím soudem, jenž tak současně přehlédl nejen to, že žalobce sám nebyl účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, ale i to, že toto rozhodnutí bylo vydáno nikoliv v civilním, nýbrž ve správní soudnictví podléhajícím zákonu č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,“ uvedl k tomu NS.
Protestuje proti zveřejňování rozhodnutí
Věc se nyní vrací k OS pro Prahu 2, který bude muset znovu rozhodnout. A posoudit, zda tvrzení v odůvodnění rozhodnutí NSS mohou být nesprávným úředním postupem, zda vznikla újma a pokud ano, zda je mezi nimi příčinná souvislost.
Stojí za připomenutí, že to není první kontroverze mezi správní justicí a advokátem Voříškem. Voříšek patří, co se týče přestupkových řízení, rozhodně- diplomaticky řečeno – mezi nejaktivnější a nejnápaditější právní zástupce. Setrvale protestuje také proti zveřejňování neanonymizovaných rozhodnutí NSS.
V minulosti se domáhal například vyloučení soudce pardubické pobočky Krajského soudu v Hradci Králové Jana Dvořáka pro podjatost, neboť o něm tvrdil, že si na něj „vede složku“. Faktem je, že soudce Dvořák neváhal v odůvodněních svých rozhodnutí Voříškovo pojetí právního zastoupení ostře kritizovat. „Jak vyplývá z žalovaného rozhodnutí a ze správního spisu a ani žalobce to v žalobě nepopírá, ve správním řízení zastupoval žalobce zmocněnec Ing. M. J., který stejně jako zástupce žalobce v soudním řízení, Mgr. Václav Voříšek, jsou už všem soudům v České republice známi svým obstrukčním a účelovým jednáním, když tito vystupují jako osoby spojené s P. K., v souvislosti s pojišťováním ochrany před pokutami v oblasti dopravních předpisů, přičemž součástí procesní strategie a tohoto „byznysu“ je vytváření nejrůznějších procesních pastí a obstrukcí za účelem znepřehlednění správního řízení, v případě Mgr. Václava Voříška se jedná o obstrukce a účelová jednání v případě soudního zastupování, jak vyplývá z již konstantní soudní judikatury, a to nejen podepsaného soudu. Součástí této obstrukční a účelové strategie osob, spojených s osobou P. K. a s uvedeným „byznysem“ pojišťování proti pokutám za přestupky proti pravidlům silničního provozu, je i opakované užívání již jednou uplatněných námitek v jiných řízeních, u jiných žalobců, se kterými se již zdejší soud setkal v jiných řízeních, a byly dokonce již i opakovaně předmětem posouzení ze strany NSS v řízeních o kasačních stížnostech,“ uvedl například soudce Dvořák v jednom ze svých rozhodnutí.
Spor o podjatost se dostal až před Ústavní soud, který v roce 2018 konstatoval, že rozhodnutí NSS o nepodjatosti soudce Dvořáka bylo správné. „Naopak je to trvající neochota zástupce stěžovatele akceptovat pravomocná a konzistentní rozhodnutí soudů, která zbytečně zatěžuje správní soudnictví, neboť je evidentní, že při nezměněném skutkovém stavu zástupce stěžovatele jiného výsledku nedosáhne. Nelze tedy než souhlasit se závěry opakovaně učiněnými obecnými soudy, že postup zástupce stěžovatele vykazuje znaky systematického obstrukčního jednání,“ uvádí se mj. v odůvodnění usnesení ÚS.
Setrvale kritický názor
O tom, že názor některých soudců NSS na právní kreativitu advokáta Voříška je setrvale kritický, svědčí namátkou i nedávné rozhodnutí NSS z konce března. Senát v čele se soudcem NSS Jaroslavem Vlašínem (členové senátu Radovan Havelec a Tomáš Rychlý) v odůvodnění rozhodnutí na adresu Voříška – právního zástupce stěžovatele, který se měl dopustit dopravního přestupku – uvedl, že je notoricky znám svými obstrukčními praktikami.
„I přes výše uvedené však považuje za vhodné upozornit na specifika posuzovaného případu. V právním řádu obecně platí zásada zákazu zneužití práva, tj. že procesní záruky stanovené zákonem nesmí být používány v rozporu s jejich účelem. Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že současný zástupce stěžovatelky, advokát Mgr. Václav Voříšek, respektive společnost ODVOZ VOZU s.r.o., která zastupovala stěžovatelku před správními orgány v rámci přestupkového řízení, se pravidelně dopouští abuzivních a obstrukčních taktik (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. 10 As 20/2017 ‑ 49, rozsudek téhož senátu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 ‑ 39, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 6 As 37/2017 ‑ 31 a mnohé další),“ konstatuje se v závěru odůvodnění. Soud nicméně stěžovateli vyhověl, rozhodnutí krajského soudu zrušil.
Důvodem v tomto případě bylo, že se krajský soud nezabýval žalobními námitkami, neprovedl navržené důkazy a pouze uplatnil jakousi „generální klauzuli“ již soudy vyřčeného.
Podle NSS není sice povinností soudu se nějak sálodlouze rozepisovat o tom, proč se rozhodl některé navržené důkazy neprovést, zvláště v situaci, kdy stěžovatel zaujal v řízení před správními orgány taktiku naprosté procesní pasivity. Z rozhodnutí soudu musí být ale zřejmý důvod, proč k něčemu nepřihlíží či důkaz neprovádí.
„Jestliže tedy stěžovatelka uplatní rozsáhlé námitky až v soudním řízení, přičemž cíleně obstruuje správní řízení odvolací, může se jednat o zneužití práva a není zásadním pochybením soudu, pokud takové námitky vypořádá stručně, či jen odkazem na příslušné pasáže správních rozhodnutí. V tom musí stěžovatelka nést riziko své procesní taktiky. Aplikací zásady zákazu zneužití práva by se ale musel zabývat již krajský soud v napadeném rozsudku, přičemž by bylo potřeba konkrétně zdůvodnit, proč se v nyní posuzované věci o zneužití práva jedná,“ uzavřel NSS.
Petr Dimun
