Dvanáct milionů korun má zaplatit Česká republika firmě Fu Quan za znehodnocení zboží zajištěného v pět let trvajícím trestním řízení dlouhým skladováním. V únoru 2009 zprostil firmu obvinění Vrchní soud v Praze. Stát však nezabránil zkáze předmětů v čase a zadržoval zboží další rok a půl. ČR porušila právo na ochranu majetku a způsobila majetkovou škodu, rozhodl Evropský soud pro lidská práva 17. března 2022.
Případ Fu Quan s.r.o. v. Česká republika se týká zajištění majetku firmy Fu Quan ve výši téměř 2,4 milionu eur během vyšetřování daňových úniků a následného soudního procesu. Řízení trvalo pět let. V roce 2005 byl jednatel vzat na dva roky do vazby. Trestní řízení skončilo v roce 2009 zproštěním u Vrchního soudu v Praze.
Od té doby se firma Fu Quan se sídlem v Praze a s vazbou na Čínskou lidovou republiku, domáhala u českého státu náhrady za škodu ve výši 59 milionů korun. Škoda vznikla skladováním zboží – oděvů, které stát zajistil v rámci trestního řízení a ani po zproštění nevrátil. V roce 2014 podala firma Fu Quan stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.
„Firma si stěžovala, že byla pět let paralyzována ve své činnosti a neoprávněně zbavena svého majetku v důsledku činů orgánů v trestním řízení proti jejímu výkonnému řediteli a společníkovi, aniž by mohla zabránit nebo zmírnit vzniklé škody společnosti,“ uvádí se v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze 17. března 2022.
O předchozím vývoji řízení v ČR Česká justice už dříve informovala.
Co říká Úmluva o právu na ochranu majetku
Před Evropským soudem pro lidská práva firma s odvoláním na článek 1 Protokolu č. 1 (ochrana majetku) Úmluvy, článek 6 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) a článek 13 (právo na účinný prostředek nápravy) Úmluvy o lidských právech a základních svobodách tvrdila, že byla neoprávněně zbavena svého majetku a že zákon o odpovědnosti státu byl vykládán přehnaně formalisticky.
Článek 1 Protokolu č. 1 stanoví následující:
„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo na pokojné užívání svého majetku. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek stanovených zákonem a obecnými zásadami mezinárodního práva.
Toto ustanovení však žádným způsobem nezhoršuje právo státu prosazovat zákony, které považuje za nezbytné ke kontrole užívání majetku v souladu s veřejným zájmem nebo k zajištění placení daní a jiných poplatků nebo sankcí. “
Česká vláda se před Soudem mýlila
Česká vláda se před Evropským soudem pro lidská práva bránila stížnosti tvrzením, že společnost nevyčerpala vnitrostátní opravné prostředky, jelikož nikdy nenapadla zabavení svého majetku u Ústavního soudu. Podle české vlády jednatel proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2005 nepodal ústavní stížnost ani nepožádal o zrušení či omezení zajišťovacího příkazu podle § 349 odst. 1 trestního řádu.
Nakonec musela uznat, že správná fakta používá stěžující si firma: „Vláda ve svém dodatečném vyjádření připustila, že v rozhodné době toto ustanovení neexistovalo ve stejném znění, jak uvedl stěžovatel,“ stojí v aktuálním rozsudku ESLP.
Podle stěžovatele byla ústavní stížnost nepřípustná a „neúčinná a nenabízela žádné rozumné vyhlídky na úspěch“. Článek 349 odst. 3 a 4 Trestního řádu, na který se odvolávala vláda, nebyly až do roku 2015 součástí Trestního řádu.
„Vláda dále tvrdila, že v řízení o náhradě škody stěžující si společnost nepopsala příčinu škody, jak vyžaduje vnitrostátní judikatura, a tím zabránila vnitrostátním soudům posoudit, zda jsou její nároky opodstatněné,“ uvádí se v rozsudku ESLP.
České soudy měly znát právo a rozhodnout
Soud ve svém rozhodování nejprve zdůraznil, že hlavním předmětem žaloby není rozhodnutí o zabavení zboží stěžující si společnosti, nýbrž jde o nemožnost vymáhat náhradu škody na zboží, které jeho zabavením po dobu pěti let ztratilo hodnotu plynutím času.
Dále ESLP podotkl, že podle českého zákona je stát odpovědný za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním jednáním. Jak je stanoveno v § 7 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají pouze účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí o škodě.
Oproti tomu podle § 13 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu má kdokoli právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním jednáním. Vlastníci poškozených zabavených věcí proto mohou požadovat náhradu od státu bez ohledu na to, zda byli nebo nebyli účastníky trestního řízení.
Pokud jde o projednávaný případ, Soud poznamenal, že stěžující si společnost podala žalobu na náhradu škody způsobené státem, aniž by upřesnila, zda škoda byla podle jejího názoru způsobena nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním jednáním podle zákona o odpovědnosti státu,“ uvádí se v rozsudku.
„Soud je nicméně spokojen s tím, že ze žaloby jasně vyplynulo, že stěžující si společnost požadovala náhradu škody za znehodnocení zboží zabaveného státem v průběhu trestního řízení způsobené uplynutím času. Poté bylo na vnitrostátních soudech, aby za použití zásady Iura novit curia (soud zná právo) subsumovaly skutkový stav případu, jak jej popsala stěžující si společnost, do příslušných ustanovení zákona o odpovědnosti státu, aby se vypořádaly s opodstatněností nároků,“ stojí doslova v odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který tím prohlásil stížnost proti ČR za přípustnou.
Soud zopakoval zásady práva na ochranu majetku
Poté Soud zopakoval obecné zásady, jak je v tomto případu použil.
Podle Soudu Článek 1 Protokolu 1 obsahuje tři pravidla: První pravidlo vyjadřuje zásadu pokojného užívání majetku. Druhé pravidlo se týká zbavení majetku, které podmiňuje určitými podmínkami. Třetí pravidlo uznává, že smluvní státy jsou mimo jiné oprávněny kontrolovat užívání majetku v souladu s veřejným zájmem tím, že prosazují takové zákony, které považují za nezbytné pro daný účel.
Druhé a třetí pravidlo se podle Soudu týkají konkrétních případů zásahu do práva na pokojné užívání majetku, a proto by měly být vykládány ve světle obecné zásady vyslovené v prvním pravidle, uvedl Soud s odkazem na vlastní judikaturu. Zabavení majetku pro účel soudního řízení se týká kontroly majetku státem.
„Aby byl zásah slučitelný s článkem 1 Protokolu č. 1, musí být zákonný, ve veřejném zájmu a přiměřený. To znamená, že musí zajistit ,spravedlivou rovnováhu´ mezi požadavky veřejného zájmu společenství a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Požadovaná rovnováha nebude dosažena, pokud dotyčná osoba nebo osoby musely nést individuální a nadměrné břemeno,“ vysvětlil v odůvodnění ESLP.
Stát prý chtěl zabránit převodu majetku do Číny
Pokud jde o projednávaný případ, Soud shrnul, že majetek stěžující si společnosti byl zajištěn na základě rozhodnutí Městského státního zastupitelství podle § 347 odst. 1 Trestního řádu. Zajištění bylo nařízeno na základě silného podezření, že zajištěné zboží souviselo se závažnou hospodářskou trestnou činností, z níž byl obviněn jednatel a společník společnosti, aby se zabránilo převodu majetku do Čínské lidové republiky v případě odsouzení, uvedl v závěrech k případu Evropský soud pro lidská práva.
Podle Soudu se stížnost společnosti týká způsobu, jakým bylo naloženo se zajištěným zbožím v průběhu trestního řízení a jak vznikly škody po jeho zdlouhavém skladování. „Zásah do vlastnického práva v projednávané věci tak lze zkoumat jako opatření k zajištění fyzických důkazů v probíhajícím trestním řízení,“ uvedl dále Soud.
„Vnitrostátní orgány řádně vysvětlily, že stěžující si společnost i obvinění měli silné vazby na Čínskou lidovou republiku. Soud proto uznává, že původní rozhodnutí zabavit stěžovatelovo zboží bylo v souladu s vnitrostátním právem,“ konstatoval Evropský soud pro lidská práva.
Zadržovat majetek nevinnému je neospravedlnitelné
Poté ovšem Soud v rozsudku uvedl: „Soud však shledal, že výše uvedený právní základ stanovený v článku 347 Trestního řádu pro dotčené opatření přestal být relevantní poté, co byl dne 27. února 2009 zproštěn viny jednatel a společník společnosti. Samotné trestní řízení trvalo značně dlouhou dobu a Městský soud rozhodl o vrácení zboží společnosti až dne 22. července 2010, tedy o rok a čtyři měsíce později.“
„Soud uznává důležitost vyšetřování podezření na závažnou hospodářskou trestnou činnost, jako je tomu v projednávané věci. Není však přesvědčen, že existovaly ospravedlnitelné důvody pro zadržování zboží společnosti téměř rok a půl poté, co trestní řízení skončilo zprošťujícím rozsudkem.
Výše uvedené úvahy jsou dostatečné k tomu, aby Soud dospěl k závěru, že zadržení zboží po 27. únoru 2009 představovalo nezákonný zásah do vlastnických práv stěžující si společnosti. Tím došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, shrnul v závěru Evropský soud pro lidská práva.
Česká republika má stěžovateli do tří měsíců zaplatit 12 000 000 korun a případnou daň, která může být účtována z této částky v souvislosti s majetkovou újmou, kterou způsobila, rozhodl senát první sekce soudu hlasy pěti soudců ku dvěma.
Rozsudek ESLP v plném znění je zde.
Irena Válová
