Použité výrazy ve smlouvách jako „považuje se“ nebo „platí, že“ podle rozhodnutí Nejvyššího soudu (NS) neznamenají, že smlouva kvůli nim není platná. Jde o takzvané právní domněnky či právní fikce. Soud se zabýval konkrétním případem, informoval o tom dnes na svém webu v tiskové zprávě.

Nejvyšší soud se zabýval dovoláním v případu sporu zhotovitele a objednatele ze smlouvy o dílo, v níž si strany (dvě společnosti s ručením omezeným) dohodly, že „dílo se považuje za předané, nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla“.

Firma, která se dovolala, šlo o objednatele z dané smlouvy, takové ujednání zpochybňovala. Namítala jeho neplatnost, když poukazovala na možný rozpor s dřívějšími stanovisky Nejvyššího soudu. Smlouva o dílo mezi stranami byla uzavřena v roce 2014, tedy už za účinnosti občanského zákoníku z roku 2012. Podle soudu v poměrech této současné úpravy soukromého práva otázka výkladu použití určitých typových slovních spojení, které v právních normách zpravidla naznačují, že jde o právní fikci či právní domněnku, dosud řešena nebyla.

Soud se přiklonil na stranu zhotovitele, dovolání zamítl. „Užijí-li strany smlouvy pro vyjádření určitého jimi předvídaného následku slovní výrazy, které v právních normách obvykle vyjadřují právní domněnky či právní fikce (např. „považuje se“, „má se za“, „platí, že“), není takové smluvní ujednání pouze z tohoto důvodu neplatné,“ stojí mimo jiné v rozhodnutí soudu.

Při posouzení, zda je takové ujednání v rozporu se zákonným zákazem nebo se příčí dobrým mravům, je podle NS třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, co je obsahem daného ujednání. Současně je třeba hodnotit i právní postavení stran, v jakém ujednání uzavřely, zda jde o rovnovážný vztah stran, například podnikatelů, případně zda jde o vztah podnikatele na straně jedné a slabší strany na straně druhé, ať už spotřebitele nebo podnikatele slabší strany, konstatoval soud.

Mohlo by vás zajímat

Podle soudu tak dohoda dvou podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti o tom, že „dílo se považuje za předané, nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla“, směřující ke smluvní úpravě podmínek předání díla není právní úpravou občanského zákoníku sama o sobě zakázána ani se nepříčí dobrým mravům.