Foto: Pxhere

Výraz „považuje se“ ve smlouvě podle NS neznamená neplatnost smlouvy

Použité výrazy ve smlouvách jako „považuje se“ nebo „platí, že“ podle rozhodnutí Nejvyššího soudu (NS) neznamenají, že smlouva kvůli nim není platná. Jde o takzvané právní domněnky či právní fikce. Soud se zabýval konkrétním případem, informoval o tom dnes na svém webu v tiskové zprávě.

Nejvyšší soud se zabýval dovoláním v případu sporu zhotovitele a objednatele ze smlouvy o dílo, v níž si strany (dvě společnosti s ručením omezeným) dohodly, že „dílo se považuje za předané, nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla“.

Firma, která se dovolala, šlo o objednatele z dané smlouvy, takové ujednání zpochybňovala. Namítala jeho neplatnost, když poukazovala na možný rozpor s dřívějšími stanovisky Nejvyššího soudu. Smlouva o dílo mezi stranami byla uzavřena v roce 2014, tedy už za účinnosti občanského zákoníku z roku 2012. Podle soudu v poměrech této současné úpravy soukromého práva otázka výkladu použití určitých typových slovních spojení, které v právních normách zpravidla naznačují, že jde o právní fikci či právní domněnku, dosud řešena nebyla.

Soud se přiklonil na stranu zhotovitele, dovolání zamítl. „Užijí-li strany smlouvy pro vyjádření určitého jimi předvídaného následku slovní výrazy, které v právních normách obvykle vyjadřují právní domněnky či právní fikce (např. „považuje se“, „má se za“, „platí, že“), není takové smluvní ujednání pouze z tohoto důvodu neplatné,“ stojí mimo jiné v rozhodnutí soudu.

Při posouzení, zda je takové ujednání v rozporu se zákonným zákazem nebo se příčí dobrým mravům, je podle NS třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, co je obsahem daného ujednání. Současně je třeba hodnotit i právní postavení stran, v jakém ujednání uzavřely, zda jde o rovnovážný vztah stran, například podnikatelů, případně zda jde o vztah podnikatele na straně jedné a slabší strany na straně druhé, ať už spotřebitele nebo podnikatele slabší strany, konstatoval soud.

Podle soudu tak dohoda dvou podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti o tom, že „dílo se považuje za předané, nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla“, směřující ke smluvní úpravě podmínek předání díla není právní úpravou občanského zákoníku sama o sobě zakázána ani se nepříčí dobrým mravům.

(čtk)