V posledních třech letech se ročně podmíněně propouštěla cca třetina (32 procent) odsouzených, kteří si podali žádost splňující zákonné podmínky. Okolo 40 procent odsouzených s žádostí u soudu neuspělo. „Podmíněné propuštění z z výkonu trestu odnětí svobody není v ČR způsobem, který by se standardně aplikoval ve všech případech, kdy by to přicházelo v úvahu,“ míní exministryně spravedlnosti, předsedkyně sněmovního podvýboru pro justici a penoložka Helena Válková. V západní Evropě jsou žadatelé o podmíněné propuštění úspěšní mnohem častěji, upozorňuje. V Německu dochází k propouštění i doživotně odsouzených vězňů.
Jak v současnosti hodnotíte fungování podmíněného propouštění u tuzemských soudů a ve věznicích?
Z dostupných, nikoli ovšem přehledných statistik, z oblasti justice, konkrétně ministerstva spravedlnosti (statistické výkazy soudů a státních zastupitelství) a z ještě specifičtějších statistik Vězeňské služby, si bohužel spolehlivý komplexní obrázek o situaci v oblasti podmíněného propouštění z výkonu trestu odnětí svobody (VTOS) v České republice v současné době udělat nemůžeme. Nicméně velmi rámcově lze konstatovat, že minimálně v období posledních třech let (2019, 2020, 2021), z nichž poslední dva roky poznamenala pandemie Covid-19, se ročně podmíněně propouštěla cca třetina (32%) odsouzených, kteří si podali žádost splňující zákonné podmínky. Relativně vysoké procento odsouzených (cca 22%) svou žádost vzalo zpět, resp. jim byla vrácena s tím, že nesplňuje podmínky, nejčastěji zákonnou lhůtu stanovenou pro minimální dobu výkonu trestu, aby mohl být odsouzený propuštěn na svobodu (srov. ust. § 88 trestního zákoníku). Okolo 40% odsouzených žádajících o své podmíněné propuštění z VTOS u soudů neuspělo a zbytek žádostí (okolo 6%) bylo vyřízeno „jinak“ (ze statistik nelze zjistit jak). Citovaná čísla sice nejsou dostatečně přesná, ale i z nich jednoznačně vyplývá, že podmíněné propuštění z VTOS není v ČR způsobem, který by se standardně aplikoval ve všech případech, kdy by to přicházelo v úvahu, podobně jako je to běžné v západoevropských zemích, kde polovina až dvě třetiny odsouzených u soudů se svou žádostí uspějí (srov. např. německou aplikační praxi).
Zlepšilo se využívání podmíněného propuštění u dlouhodoběji odsouzených?
Nejmarkantnější rozdíly mezi aplikační praxí v ČR a v západní Evropě jsou patrné právě u odsouzených k vysokým trestům odnětí svobody za zvlášť závažné zločiny, u kterých je podíl úspěšných žádostí na všech podaných žádostech o podmíněné propuštění ještě nižší, nicméně ani zde neexistují spolehlivá statistická data za delší období a bylo by proto třeba, aby se na ně ministerstvo spravedlnosti prostřednictvím svého Institutu pro kriminologii a sociální prevenci v budoucnu více zaměřilo. Ze stručné srovnávací analýzy podmíněných propuštění u odsouzených k doživotnímu trestu odnětí svobody nicméně např. pokud jde o porovnání praxe v Německu a v ČR vyplývá obrovský rozdíl: zatímco u nás dosud nebyl ani jeden odsouzený k doživotnímu trestu českým soudem podmíněně propuštěn (Výjimku tvoří případ z roku 2018, kdy věznice v Horním Slavkově na základě rozhodnutí soudu podmínečně propustila doživotně odsouzeného Františka Müllera, který se v roce 1995 podílel na pokusu o loupežnou vraždu klenotníka. O jeho propuštění rozhodl Okresní soud v Sokolově. Odsoudil ho ovšem německý soud a v případu hrálo zásadní roli jeho vydání do ČR. pozn. red.), v Německu se dlouhodobě (v letech 2002-2018) propustilo okolo dvou třetin odsouzených k doživotním trestům odnětí svobody po 15 a více letech, přičemž v obou zemích jde téměř výhradně o osoby odsouzené za zvlášť závažné zločiny vražd (blíže srov. příspěvek Albrechta a Válkové publikovaný v roce 2021 v č. 1 Trestněprávní revue, s- 7-12). Ještě zřetelnější rozdíly existují u majetkové (recidivní) kriminality, kde se v Německu ukládají zpravidla peněžité tresty a pokud se již uloží trest odnětí svobody v jeho nepodmíněné formě, pak je takový odsouzený v porovnání s českou praxí podmíněně propuštěn na svobodu výrazně dříve, byť je to často s dohledem nebo elektronickým monitorováním.
V minulosti byla hodně kritizována regionální odlišnost co se týče rozhodování soudů o podmíněném propouštění. Lepší se situace či nikoliv?
K tomuto problému, o kterém se sice často diskutuje a nejen odborná ale i laická veřejnost jej kritizuje, nemám bohužel k dispozici žádné statistické údaje či jiná analytická data. Nicméně je „veřejným tajemstvím“, že jisté věznice nacházející se v obvodu některých soudů jsou mezi odsouzenými „oblíbeny“ právě proto, že je známo, že konkrétní soudce nebo soudkyně vyřizují agendu podmíněného propuštění z VTOS tak, že přihlížejí k individuálním okolnostem každého případu a vyžadují si v případě potřeby i znalecké posudky, popř. hodnocení, což pohříchu není u jiných soudů běžnou praxí. Tyto soudy, tj. kde se agendě podmíněného propuštění věnuje dostatečná pozornost, mají pak mít – a bylo by to logické – vyšší úspěšnost podaných žádostí než jinde. Spolehlivá data k tomu nemám, a proto je třeba takový závěr brát s jistou rezervou. Je ovšem s podivem, že se tomuto problému více nevěnuje ve svých výročních zprávách o činnosti ani Nejvyšší státní zastupitelství ani Nejvyšší soud, resp. ministerstvo spravedlnosti. Jak pak lze prosazovat – při absenci základních analýz a statistik – racionální trestní politiku, je mi skutečně záhadou…
Co říkáte na názor, že efektivním řešením by se mohla stát právní úprava, která by umožnila automaticky propustit všechny vězně, kteří mohou v současné době o předčasné propuštění požádat?
Tento spíše laický názor považuji pro náš trestní systém a trestněprávní úpravu vycházející z kontinentálního pojetí práva spíše jako zajímavý exkurz do anglosaské justiční praxe než jako racionální trestněpolitický způsob řešení problematiky podmíněného propouštění z VTOS v ČR. Pokud bychom o něm chtěli vážně uvažovat, znamenalo by to „rozbourat“ dosavadní relativně dobře postavený sankční systém a judikaturu z oblasti trestní justice a tím výrazně oslabit kompetence nezávislých soudů, což bych já osobně nedoporučovala.
O podmíněné propuštění po jedné třetině trestu nemůže žádat člen organizované zločinecké skupiny. Není členství v organizované skupině v praxi při rozhodování o podmíněném propuštění nadužíváno?
Zaprvé zde musíme rozlišovat mezi organizovanou skupinou a organizovanou zločineckou skupinou, což jsou trestněprávní pojmy s odlišným obsahem i trestněprávními následky. Organizovaná skupina, jak v trestním zákoníku uvedena mezi obecně přitěžujícími okolnostmi (§ 42 písm. p) tr. zák.), znamená sdružení nejméně tří osob, s určitou dělbou aktivit a tím i koordinovaným, podle plánu prováděným způsobem páchání trestné činnosti. Není však podmínkou, aby existovala takto vymezená organizovaná skupina déle než je nutné pro účely spáchání i jediného trestného činu, což je jeden z podstatných rozdílů oproti organizované zločinecké skupině, kde již v samotné její definici (srov. § 129 tr. zák.) je nutné, aby zde v rámci společenství nejméně tří osob existovala vnitřní organizovaná struktura, byly rozděleny funkce a činnosti a zároveň byla taková skupina zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti.
Pro laika srozumitelněji bychom tedy mohli říci, že zatímco organizovaná skupina může být i společenství kriminálních amatérů ad hoc, organizovaná zločinecká skupina je zločineckým gangem ohrožujícím intenzivně, nebezpečně a dlouhodobě bezpečnost spoluobčanů, firem i státu.
Ano. Tento rozdíl by proto podle mého názoru bylo třeba promítnout i do zákonných podmínek, jejichž splnění je nutné pro podmíněné propuštění osob, které byly odsouzeny buď „pouze“ jako členové organizované skupiny anebo již jako členové organizované zločinecké skupiny, kdy v prvém případě by nemusely být podmínky tak přísné jako je tomu nyní, kdy jsou obě skupiny těchto osob zbaveny možnosti žádat již po výkonu jedné třetiny uloženého nepodmíněného trestu o podmíněné propuštění, aniž by přitom bylo u nich přihlédnuto ke shora naznačeným rozdílům. Žádoucí změny by bylo možné relativně snadno docílit vypuštěním části ustanovení § 88 odst.1 písm. b) bodu 4. trestního zákoníku, který by se napříště týkal pouze odsouzených, kteří spáchali trestné činy buď ve prospěch organizované zločinecké skupiny nebo se dopustili zvlášť závažného zločinu Účasti na organizované zločinecké skupině (§ 361 tr.zák.). Pak by bylo nastavení zákonných podmínek pro podmíněné propuštění ohledně těchto dvou rozdílných skupin odsouzených nepochybně přiměřenější a tím i pochopitelnější pro značnou část odborné i laické veřejnosti.
Eva Paseková
