Ceny stavebních projektů v rámci programů na posílení konkurenceschopnosti českých firem, podporovaných evropskými fondy, narostly až o 60 procent. Příjemci dotací pak musí podle zákona o zadávání veřejných zakázek znovu soutěžit dodavatele. „To spouští spirálu dalšího nárůstu inflace a neschopnosti dodavatelů dostát původním finančním odhadům, která v podstatě znemožní projekt dokončit. V některých případech takový vývoj končí insolvencí podniku žadatele”, říká v rozhovoru pro Ekonomický deník ředitel Asociace pro aplikovaný výzkum v IT Jaromír Hanzal.
Česká republika zaznamenala od loňského podzimu nebývale vysokou míru inflace. V lednu byla její meziroční hodnota 9,9 %, v únoru dokonce stoupla na závratných 11,1 %. Nastavené procesy ale nepočítaly s jakýmkoli jejím dopadem. Co to může pro firmy znamenat?
Tato situace ohrožuje nejen samotné projekty, ale přeneseně i naplnění cílů národních ekonomických politik. Navíc může přinést hospodářské škody na úrovni desítek miliard korun.
Takže to, co platilo před několika lety, je najednou úplně v jiných číslech.
Ano, právě v tom je zakopaný pes. Jedná se o rozpočty, které platily v okamžiku předložení projektů. Čas, který uběhl mezi vypsáním výzvy, potažmo schválením rozpočtu a soutěžním výběrem dodavatele nebo reálným nákupem majetku, je v případě prudkého nárůstu inflace, kterému momentálně čelíme, pro podnikatele fatální.
Jak na to firmy reagují?
V praxi se čím dál tím častěji objevují případy, kdy dodavatel odmítne zakázku dodat, protože se pro něj mezitím stala finančně nevýhodnou. Výsledkem je situace, kdy žadatel čelí byrokratickému procesu opakování výběrových řízení a dalšímu oddalování dokončení projektu. To spouští spirálu dalšího nárůstu inflace a neschopnosti dodavatelů dostát původním finančním odhadům, která v podstatě znemožní projekt dokončit.
De facto tím vystavujeme žadatele bez pardonu dalším finančním nákladům v podobě sankcí, pokut a vracení proinvestovaných prostředků. V některých případech takový vývoj končí insolvencí podniku žadatele. Jediným řešením této situace v současnosti je, že firma/žadatel musí výrazně zvýšit míru kofinancování. A to vlastními nebo komerční bankou půjčenými prostředky na dokončení projektu. V této souvislosti však jsou značnými překážkami rostoucí úrokové sazby. Ekonomického výtlaku a zvýšení exportní konkurenceschopnosti českých firem, které dotace sledovaly, není dosaženo.
Můžete uvést konkrétní příklad?
Uvedu hned několik příkladů: cena pokročilého deeplearningového systému pro výzkum a vývoj umělé inteligence, takzvaného „malého superpočítače“, je proti roku 2018 o 50 % vyšší. U stavebních projektů došlo k nárůstu cen až o 60 %.
Stavební firmy navíc nejsou ochotné garantovat dlouhodobé kontrakty, protože cena materiálů je příliš dynamická oproti strnulému režimu veřejné zakázky. Kromě toho přetrvává globální nedostatek polovodičových čipů, který v řadě oborů způsobil dříve nevídané výpadky v dodavatelsko-odběratelských řetězcích.
Mohlo by vás zajímat
Z podobného soudku je i další problém, který se týká především neinvestičních projektů. Ruku v ruce s inflací dochází k nárůstu cen práce, na který dotační nástroje také nejsou jakkoliv schopné reagovat. Výsledek je úplně stejný jako u investičních projektů: příjemce podpory není schopen z projektu efektivně hradit náklady na pracovníky a musí je doplácet z vlastních zdrojů.
Jak ale tuto situaci řešit? Neměl by zasáhnout stát?
Nejlepší by bylo alokovat určitý obnos prostředků buď v rámci alokací příslušných operačních programů, nebo i v rámci státního rozpočtu, který bude sloužit jako rezervní fond pro proplacení dodatečných výdajů způsobených inflací. Nadcházející období bude pro české podnikatele mimořádně obtížné.
Budou se nadále potýkat s celkovou inflací, rapidním zdražováním energií, nedostatkem klíčových surovin a výrobků, narušením dodavatelských řetězců a nedostatkem pracovních sil. Proto je žádoucí, aby dotační nástroje opravdu plnily svou proklamovanou funkci. Tou je pomáhat firmám v jejich ekonomickém rozvoji, vytváření vyšší přidané hodnoty a dobře placených pracovních míst.
Jak je to s administrativní zátěží v souvislosti s dotačními programy? Na to si čeští podnikatelé také stěžují.
Jistou míru administrativní zátěže přinese realizace každého projektu. Přes globální povahu řady problémů jsou některé z nich specificky českými starostmi. Byrokratická zátěž za poslední roky výrazně narostla, na každý drobný problém se vytvářejí robustní kontrolní mechanismy, které se úřady učí implementovat za pochodu a na „živém materiálu“. Firmy navíc musí řešit vlastní měnové problémy a nedostatečnou vzájemnou komunikací jednotlivých institucí státní správy, které se na realizaci a kontrole projektů podílí.
Dlouhodobě negativní signály směrem k podnikatelům vysílá například Auditní orgán Ministerstva financí, který nezřídka zpochybňuje celé projekty po dokončení kvůli procesním detailům. Podnikatelé sledují zejména naplnění smyslu a účelu svých projektů a přísně procesnímu pohledu na své projekty zkrátka nerozumí. Kontrola projektů je přitom samozřejmě potřebná, jejich dlouhé trvání je ale také dodatečnou administrativní zátěží.
Co vidíte jako východisko z této situace?
Inflace během projektového cyklu musí být brána v potaz. Cílem AAVIT je přispět k vytvoření zmíněného systémového řešení – mechanismu, který žadatele před zmíněnými vlivy ochrání. Zároveň je žádoucí optimalizovat interní procesy institucí, které jsou za sběr, hodnocení a administraci projektů odpovědné.
Časové průtahy při zmíněných úkonech ze strany řídících orgánů dopady inflace logicky zvyšují. V současné situaci může hrát několik měsíců navíc obrovskou roli. Východiskem ze složité situace může být i akcelerace přijetí eura nebo umožnění řešení projektů v eurech. Byť se nejedná o východisko z inflace, v řadě aspektů by se řešení projektů zjednodušilo a zefektivnilo.
Jana Bartošová, Ekonomický deník
