Rozsudek v případu společnosti Fu Quan, s. r.o., na kterou český stát „zaklekl“, vzal jednatele na dva roky do vazby a zajistil na pět let zboží za 62 milionů, vynese dnes Evropský soud pro lidská práva. V roce 2009 byl jednatel zproštěn obvinění Vrchním soudem v Praze. Od té doby žaluje stát o náhradu škody za zničené zboží za 59 milionů korun. Zboží je po pěti letech neprodejné. Český stát všechny žaloby zamítl s tím, že nenese vinu na běhu času.
O vynesení rozsudku v případu Fu Quan, s.r.o. v. Česká republika ve čtvrtek 17. března 2022 informoval Evropský soud pro lidská práva. Stížnost k ESLP podala firma Fu Quan před osmi lety v březnu 2014.
Stěžovatelem je česká společnost Fu Quan se sídlem v Praze. „Případ se týká zabavení majetku ve výši téměř 2,4 milionu eur patřícího společnosti během vyšetřování daňových úniků a soudního procesu. Řízení se konala pět let,“ uvádí Evropský soud pro lidská práva.
Která základní práva měl český stát porušit? „S odvoláním na článek 1 Protokolu č. 1 (ochrana majetku) Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, článek 6 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) a podle článku 13 (právo na účinný prostředek nápravy) stěžující si společnost tvrdí, že byla protiprávně zbavena svého majetku a že zákon o odpovědnosti státu byl vykládán přehnaně formalisticky způsobem,“ uvádí se v avízu k dnešnímu rozsudku.
Dva roky ve vazbě, pět let zajištěný majetek
Případ začal v roce 2005, kdy byli vzati do vazby jednatel a společník firmy na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2. Byli propuštěni v březnu 2007 po 690 dnech.
V roce 2005 provedla policie prohlídky skladů firmy a zajistila v nich zboží – oděvy, jejichž hodnotu znalec odhadl na částku 62 milionů korun. Stěžující si firma tvrdí, že policie zabavila i účetní doklady, finanční prostředky a vozidlo na leasingovou smlouvu a znemožnila provoz firmy.
„Tři po sobě jdoucí rozsudky, kterými byli jednatel a společník stěžovatele shledáni vinnými, byly zrušeny Vrchním soudem v Praze, který je nakonec dne 27. února 2009 zprostil obžaloby,“ uvádí se v záznamu o případu v databázi Evropského soudu pro lidská práva.
Dne 22. července 2010 předseda senátu Městského soudu v Praze rozhodl o vrácení zboží zajištěného při prohlídce statutárnímu zástupci stěžovatelské společnosti. „Stěžující si firma tvrdí, že zboží bylo vráceno v žalostném stavu vzhledem k tomu, že se jednalo o oblečení, které nebylo možné skladovat po tak dlouhou dobu. Podařilo se jí prodat pouze část tohoto zboží za cenu cca 3,3 mil. Kč,“ stojí dále v záznamu.
Stát nenese odpovědnost za zkázu zboží časem
Následně stěžovatelská společnost uvedla, že jí vznikla škoda ve výši 59 milionů Kč, odpovídající rozdílu mezi původní hodnotou jejího zboží a novou prodejní cenou, a škoda odpovídající hodnotě zařízení, které zůstalo v jejích kancelářích poté, co byl jednatel zadržen, které policie nedokázala uchránit. Trvala také na tom, že z důvodu zatčení svého zástupce a zabavení jejích finančních prostředků nebyla schopna dostát závazkům spojeným s telefonními účty, jejichž úhrada byla proto předmětem exekučního řízení, ani lhůty leasingové smlouvy, čímž si vysloužila smluvní pokutu a nemožnost nabýt vlastnické právo k předmětnému vozidlu.
Dne 27. ledna 2011 společnost uplatnila tyto finanční nároky u Ministerstva spravedlnosti podle zákona č. 82/1998 o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a nesprávným rozhodnutím.
Stát odpovědnost odmítl s tím, že stěžovatelská společnost neprovedla organizační opatření, nepodala trestní oznámení kvůli rozkradeným kancelářím. „Konečně, pokud jde o škodu způsobenou na zajištěném zboží, ministerstvo poznamenalo, že nenese odpovědnost za plynutí času jako takové, že amortizace zboží nebyla podložená a tvrzení žalobkyně bylo spekulativní,“ uvádí se v záznamu o případu.
Otázky soudu stranám
Žalobu postupně zamítl Obvodní soud pro Prahu 2, Městský soud v Praze, za nepřípustnou prohlásil Nejvyšší správní soud kasační stížnost, kterou společnost podala.
„Dne 16. ledna 2013 stěžovatelka podala ústavní stížnost, v níž se dovolávala svého práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Dne 26. září 2013 Ústavní soud stížnost zamítl jako zjevně neopodstatněnou, když shledal, že soudy se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly a že jejich závěry nejsou stiženy svévolí,“ uvádí ESLP k případu.
V rámci rozhodování předeslal Evropský soud pro lidská práva stranám tyto otázky:
1. Došlo k zásahu do práva stěžovatelské společnosti na pokojné užívání jejího majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 v důsledku zabavení jejího majetku nařízeného v rámci trestního řízení proti jejímu zástupci a společníkovi, jehož výsledkem bylo zproštění viny a případně špatné skladování zboží?
Pokud ano, vyplynul tento zásah z použití zákona, který byl považován za nezbytný pro úpravu užívání majetku v souladu s veřejným zájmem, a nepředstavoval nepřiměřenou zátěž pro stěžovatelskou společnost?
2. Měla stěžující společnost k dispozici, jak vyžaduje článek 13 Úmluvy, účinný vnitrostátní prostředek nápravy, jehož prostřednictvím mohla formulovat svou stížnost na porušení článku 1 Protokolu 1 viz Karamitrov a další proti Bulharsku (č. 53321/99, § 77, 10. ledna 2008) Mohla by zejména získat náhradu za nemožnost užívat zajištěné zboží a za škodu, kterou utrpěla, protože její zboží nebylo udržováno v dobrém stavu?
3. Týkalo se sporné řízení práva uznaného ve vnitrostátním právu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (Boulois v. Lucembursko [GC], č. 37575/04, ECHR 2012)? Pokud ano, byla věc stěžovatele projednána v souladu s požadavky tohoto ustanovení?
Irena Válová
