Nebyl na žádném z neformálních seznamů kandidátů na nového předsedu Nejvyššího správního soudu (NSS) a přesto byl jedním z favoritů mezi „uchazeči“ o tuto funkci. ‚Jen aby to nebyl druhý Baxa‘, slýchal jsem často na jeho adresu, když bylo v debatách jeho jméno zmiňováno. „Budu spíše ten švec, co se drží svého kopyta,“ říká v rozhovoru pro Českou justici nový předseda NSS Karel Šimka.
Co se vám vybaví, když se řekne „devadesátky“?
Svoboda, konec šedi a dusna, nové obzory, cestování, obrovské množství nových knížek, které jsem s nadšením četl. Moje devadesátky byly skvělé, barevné a plné naděje, která se naplnila. Nebyly to žádné sudy s mrtvolami na dně Orlické přehrady.
Jste první předseda NSS, který nebyl členem KSČ. Jaký byl váš rok 1989?
V KSČ jsem nebyl kvůli dobrodiní pozdního data narození, ne kvůli svému hrdinnému odporu proti režimu. Byli jsme klasická šedá zóna – rodiče nestraníci, kteří normálně žili. Otec jaderný technik, kterému prošly rukama všechny dukovanské reaktory VVER 440 i stejné reaktory v maďarské Paksi a jezdil se s nimi učit zacházet i do Sovětského svazu. Pozitivní vztah k jaderné energii přenesl i na mě a ani fatální nehoda v Černobylu, jejímž příčinám jsem díky otci snad trochu porozuměl, mě nezviklala. Matka pracovala v cestovním ruchu, ovšem na Západ ji nepouštěli. Takže jsme trávili léto v Tatrách, Krkonoších, Rumunsku, Bulharsku či Maďarsku. Přivedla mě k horské turistice a k lásce k cestování.
Listopad 1989 mě zastihl ve třeťáku na plzeňském gymplu. Asi tak v úterý po páteční demonstraci na Národní k nám dvě statečné profesorky, jejichž jména by měla zaznít, angličtinářka Alena Telínová a „bižulistka“ a chemikářka Marie Helmová, přivedly dva zmlácené studenty. Svolaly shromáždění do tělocvičny, kam se dostavil i jakýsi soudruh z OV KSČ, který začal hovořit něco o nezodpovědné mládeži zmatené západními ideodiverzními centrálami. Podvratné radiostanice těchto centrál jsem v té době již pár let poslouchal. Otec mi jednoho dne pustil Hlas Ameriky se slovy, že si mám udělat názor, a v roce tuším 1986 soudruzi přestali rušit Svobodnou Evropu, což neměli dělat. Měl jsem proto jistý ne plně režimní přehled o aktuálním dění i o československé moderní historii a verze soudruha z OV KSČ mě neuspokojovala. Takže jsem na onom fóru vystoupil s drobnou kritikou a trochu otočil atmosféru. Následkem toho jsem pak byl ve stávkovém výboru a „dělal revoluci“. První demonstrace v Plzni, na níž jsem s otcem byl, byla docela skromná, pár set lidí v jednom rohu našeho velkého náměstí, kolem policajti a Miroslav Anton mluvil megafonem, stoje na jakémsi velkém květníku se zelení. Byl jsem i v Komorním divadle na setkání plzeňského Občanského fóra. Nádherná a extrémně rychlá, vysoce politická doba. Iniciační moment mého dalšího života.
Prý jste na gymnáziu propadl, je to pravda?
Ano a souvisí to právě s listopadem 1989. Po revoluci jsem se vrhl na četbu dosud zakázaných knih, které začaly vycházet, a hltal je po desítkách. Četl jsem vždycky, ale první měsíce roku 1990 byly čtenářský ráj. Jenže pod lavicí na gymplu se to moc nedalo, takže jsem začal chodit za školu. Do obvodní knihovny, v níž ty nové knihy byly k dispozici. No a se spoustou zameškaných hodin jsem zkrátka biologii v druhém pololetí neustál. Profesorka Helmová mě právem nechala propadnout, i když mě měla jako zasloužilého „revolucionáře“ velmi ráda. Nemohl jsem jí vyčítat vůbec nic.
Paradoxně to vše nakonec dopadlo lépe, než se zprvu dalo čekat. Třeťák jsem si zopakoval, dostal rozum a pochopil, že hlavou zeď neprorazím. „Bižuli“ nějak zvládl, přečetl další desítky knih o historii, politologii, ekonomii a podobných vědách, a odmaturoval nakonec se samými jedničkami. A s dvojkou z chování – nějak mi nesedl lehce autoritativní způsob výuky tělocviku jedním mladým stážistou z pedagogické fakulty.
Vaším spolužákem z gymnázia byl Pavel Zeman, někdejší nejvyšší státní zástupce?
Byl, v první z mých gymnaziálních tříd. Poté, co jsem propadl, jsem ho trochu ztratil z dohledu. Paralelně a nezávisle na sobě jsme udělali podobné kariéry. Oba jsme vystudovali právo a politologii, ovšem na různých fakultách. On nastoupil na státní zastupitelství, já na soud. Jeho si brzy vzala jako mladého nadějného chlapce Marie Benešová na Nejvyšší státní zastupitelství, a nakonec ho poslala zastupovat Českou republiku do Eurojustu. Mě si zas Josef Baxa vytáhl na Nejvyšší správní soud. Naše cesty se zas více sešly kolem roku 2010, kdy Jiří Pospíšil, můj spolužák z práv, hledal nového nejvyššího státního zástupce. Již delší dobu jsem jméno svého spolužáka z gymplu, toho času dlícího v dalekém Haagu, měl v hlavě jako dobrou volbu, a Jirkovi jej doporučil. Nakonec volba padla právě na Pavla Zemana, protože byl odborně a profesně výborný, a přitom šlo o kompromisního kandidáta, trochu vzdáleného tehdejším sporům kolem státního zastupitelství.
Studoval jste práva v „devadesátkách“. Jaké to tehdy bylo studium a kdo vás jako přednášející nejvíce ovlivnil?
Studoval jsem paralelně práva a politologii, což mě přirozeně směřovalo do veřejného, zejména ústavního práva. Nová metodologie výuky se tehdy teprve rodila. Kulturní šok pro mě znamenalo studium práv v Německu, kde jsem strávil dva roky. Tam jsem se naučil tomu, co používám dodnes každý den, a sice metodologii právní argumentace. Němci dokážou perfektně propojit dogmatiku a její obecné principy a systematický přístup s analýzou a řešením konkrétních právních případů. U nás tenhle přístup zaváděl zejména skvělý civilista Filip Melzer z mojí generace a ve správním právu podobným způsobem přemýšlel Dušan Hendrych.
Do justice mě nasměroval Baxa
Byla volba povolání soudce automatická?
Rozhodně ne. Devadesátky byly jiné než dnes, dravější, více „protistátní“ a méně orientované na pozitiva a sociální jistoty. Soudcovská profese tehdy nebyla zdaleka tak populární jako dnes, spíš frčela advokacie, kde se dalo také vydělat více peněz. I já jsem profesně začal, když jsem se vrátil z prvního studijního pobytu z Německa, jako stážista v jedné výborné německé advokátní kanceláři. A mohl jsem v ní skončit jako koncipient a pak advokát. Do justice mě nasměroval Josef Baxa, můj učitel trestního práva na fakultě. Byl soudce, a zároveň chytrý a charismatický. Řekl jsem si, že i to justiční prostředí může být zajímavé a mít potenciál. Řekl bych, že jsem to vcelku trefil.
Jaké byly vaše začátky v justici?
Víceméně standardní. Justiční čekatel, který absolvoval obvyklé „kolečko“ po různých soudních úsecích. Nad rámec běžného jsem si přidal stáž na správním úseku Vrchního soudu v Praze. Po justičních zkouškách jsem byl civilní a exekuční soudce a podílel se na startu exekučního řádu. No a pak na jaře 2004 zavolal Josef Baxa.
Vaši kariéru nastartovalo působení v týmu Jiřího Pospíšila. Co jste pro něj dělal a jak byste jeho éru zhodnotil?
Ale kdepak! To se o mně povídá, ale není to tak. Jiří Pospíšil mě i další své spolužáky či učitele z plzeňských práv oslovil, když se stal poslancem a začal se zabývat justicí. Pomáhal jsem mu s návrhy justičních zákonů a vymýšlel, co by se dalo v justici změnit a zlepšit. Nemohu vyloučit, že bych s ním nakonec šel v roce 2006 na Ministerstvo spravedlnosti jako dočasně přidělený soudce či náměstek, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Josef Baxa mě na podzim 2004 povolal na Nejvyšší správní soud, kam mě rok poté ministr Pavel Němec natrvalo přeložil. Ale s Jiřím Pospíšilem jsem samozřejmě i nadále zůstal ve velmi dobrých vztazích a i díky němu získal vhled do justiční politiky. I dnes k němu rád zajdu do Sovových mlýnů, ale o přechodu na ministerstvo jsem po roce 2004 už nikdy nepřemýšlel.
Pospíšilovým odkazem zůstane zřejmě řadu let nový občanský zákoník. Sepsal jej zejména jeden z učitelů nás obou, profesor Karel Eliáš, a práce na něm zadal ještě na přelomu minulého a dnešního století ministr Motejl a jeho tehdejší první náměstek Josef Baxa, taktéž předtím náš učitel. Ale byl to Jiří Pospíšil, kdo tento legislativní monument dovedl do schválitelné podoby a protáhl legislativním procesem. A dalším významným Pospíšilovým odkazem byl Pavel Zeman, zatím nejdéle sloužící český nejvyšší státní zástupce.
Jak to probíhalo, když za vámi přišel Josef Baxa s nabídkou, abyste se stal soudcem NSS?
Probíhalo to úplně jednoduše, a i důvody toho byly vlastně velmi jednoduché. Josef Baxa mi zavolal někdy na jaře 2004 s tím, že se mu nelíbí základní filosofie, s níž většina pléna Nejvyššího správního soudu přistupuje k řešení určitých daňověprávních otázek. Zdála se mu moc prostátní a málo zohledňující práva těch, kteří daně platí. Povídali jsme si spolu o právu, filosofii, hodnotách i o životě a on pochopil, že má před sebou klasického liberála, který bere vážně ochranu vlastnictví a chce, aby se stát k lidem choval slušně. Takže jsem dostal nabídku stáže na NSS. Na ni jsem nastoupil na podzim 2004, rok jsem stážoval a poté jsem byl bez větších debat na NSS trvale přeložen. Dnes, ve stabilizované, byrokratické a vlastně hrozně nudné době se to zdá neskutečně jednoduché a až neuvěřitelné, ale přesně tak to bylo.
Mám ambici být nevýjimečným předsedou
Jaký byl Baxův a Mazancův NSS, a jaký bude či by měl být ten Šimkův?
Přesně tohle jsem se snažil zformulovat, když jsem ve čtvrtek poprvé předstoupil před své kolegy. Řekl jsem jim, že mou základní ambicí je být první z dlouhé řady předsedů, kteří budou považováni za předsedy obyčejné, nevýjimečné. Za předsedy, kteří zkrátka spravovali svěřenou instituci a předali ji svému nástupci ve stavu aspoň ne horším, než ji sami převzali. Musíme si uvědomit, že Josef Baxa a Michal Mazanec byli výjimečné osobnosti ve výjimečné době a měli i výjimečné možnosti „dělat dějiny“ tím, že budovali soud na zelené louce. V první řadě měl Josef Baxa jedinečný prostor pro personální rozhodnutí. Dvě třetiny soudců NSS si vybral on, jen menší část mu „přišla“ ze zrušených správních úseků vrchních soudů. Dnes je úplně jiná situace. Pokud nepřijde nějaká revoluce, skončí za dobu mého desetiletého mandátu z důvodu věku 7 soudců z dnešních 30. Mohou nastat i další odchody, ale půjde nanejvýš o jednotky navíc. Takže mou rolí opravdu bude spravovat, opatrovat a obnovovat, ne nově tvořit.
Jste sociálně nezdrženlivý soudce?
A co mám na tuhle otázku říci? Skoro dvacet let se pohybuji v nejvyšších patrech české justice, veřejné správy, advokacie a s tím spojené politiky. Určitě rozumím justiční politice víc než průměrný český soudce. Potkal jsem se osobně se všemi ministry spravedlnosti od roku 2004 do současnosti, někteří jsou mí kamarádi, jiní moji učitelé. Znám řadu poslanců i senátorů z ústavněprávních výborů obou komor. Znám i jiné politiky prakticky ze všech politických stran a vážím si mnohých z nich. Politiku nepovažuji za sprosté slovo. Znám lidi z byznysu, z daňové správy, z různých jiných úřadů, nyní i z Kanceláře prezidenta republiky. Znám spoustu akademiků, a zdaleka ne pouze právníků, řadu advokátů, daňových poradců, novinářů… Je-li toto sociální nezdrženlivost, pak jsem sociálně nezdrženlivý a vůbec mi to nevadí.
Co říkáte výtkám, že vaše kandidatura byla náhlá a nepředcházela jí žádná debata? Neměli by si předsedu soudu vybírat sami soudci?
Předsedy nejvyšších soudů jmenuje prezident republiky. Jednoho (NS) bez kontrasignace, druhého (NSS) s kontrasignací předsedy vlády. Tohle je ústavní a zákonná úprava, která platí přes 30 let a pro NSS platí po celou dobu od jeho vzniku. Jmenování žádného z předsedů nejvyšších soudů nepředcházela, co si pamatuji, nikdy žádná formální veřejná debata. Nanejvýš v některých případech proběhly různé mediální spekulace. Výběr byl neveřejný, předcházely mu nejrůznější diskrétní konzultace, vyjednávání, zkoumání těch či oněch možných adeptů, a nakonec přišlo rozhodnutí toho, kdo k tomu měl ústavně danou pravomoc. Pokud se někomu tenhle model nelíbí, může jistě zavést jiný. Nejsem si však jist, zda formalizované výběrové řízení povede k lepším výsledkům. Příklady z nižších pater soudnictví nedávají jednoznačnou odpověď.
Výběr předsedů samotnými soudci je také ošemetná otázka. Justice bývá někdy osočována z jakéhosi zapouzdření do sebe. Ta výtka má své ratio a měla by je o to více, o co více by justice sama sebe řídila „samosprávně“. Ústavní systémy jsou založeny na kombinaci dvou principů: separace mocí na straně jedné a na druhé straně systému brzd a rovnovah, tedy jakéhosi tance spočívajícího v kombinaci kooperace a řízeného ústavního konfliktu. Separační prvek je u soudů nezbytný, a má být opravdu velmi silný, při rozhodovací činnosti. Jiné státní moci ani nikdo další nemají mít žádnou možnost ovlivnit podobu konkrétního soudního rozhodnutí, protože jinak by nešlo o rozhodnutí nezávislé. Ale v personálních otázkách soudů, tedy u jmenování soudců, jmenování soudních funkcionářů a i u povyšování soudců, je systém brzd a rovnovah naopak velmi žádoucí. Politika má mít možnost výběru konkrétní osoby v určitý iniciační moment do určité pozice, ať již jde o jmenování soudce, jmenování funkcionáře, či o povýšení soudce. A tím se má politický aspekt ovlivnění soudů vyčerpat. Pak má za přesně stanovených podmínek – dlouhý mandát soudce, garance platu a nepřeložitelnosti, předem stanovené funkční období funkcionáře – opět převážit prvek separace mocí. Jakmile zavedeme „samoplození“ funkcionářů jejich výběrem samotnými soudci, posílíme zapouzdření soudů a „politiku“ z rozhodování stejně nevyženeme. Jen se ty diskrétní konzultace, vyjednávání a tak dále budou odehrávat uvnitř soudcovského sboru. Konkurující ambice a boj o jejich naplnění tím rozhodně nevymýtíme.
Co řeknete na otázku „Co jsi za to na Hradě slíbil?“
To je zas otázka za milión dolarů. Pokud bych něco slíbil, nemohl bych to říci, a pokud jsem nic neslíbil, nemusí mi to být věřeno. Takže nakonec si každý bude muset o tom, zda a případně co jsem slíbil, učinit úsudek ne podle slov, nýbrž podle mých činů. Bedlivě mě sledujte! Ale přece jen – něco jsem veřejně slíbil svým kolegům, když jsem ve čtvrtek přišel na soud: Že chci zachovat stávající základní pravidla rozvrhu práce a že bych rád zachoval i základní filosofii doplňování soudu novými soudci, a sice zhruba ze dvou třetin soudci ze správních úseků krajských soudů a ze třetiny lidmi z vnějšího světa, zejména pak z advokacie, ale i ze správních úřadů či akademické sféry.
Jste v poměrně unikátní roli, na NSS nadále jako soudce působí jeden z vašich předchůdců, navíc „otec zakladatel“. To nejen na soudech většinou nedělá dobrotu. Jakou roli vidíte pro Josefa Baxu?
Má to své výhody i nevýhody a zažili jsme to už za Michala Mazance. Nevýhodou je, že jsem jako nový šéf neustále podrobován srovnání s tím předchozím. Ale takový je život a zas mě to o to více bude držet ve střehu. Výhodou je, že se Josefa Baxy mohu zeptat, jak to či ono dělal on. Ptát se budu, a budu se ptát i Michala Mazance, i když už soudcem není. Ale věřte, že rozhodovat budu sám. Jsem vcelku vzpurný člověk a nerad někoho poslouchám. Ale rozhodnutí svých šéfů jsem vždy respektoval. Někdy jsem nesouhlasil a řekl jim to, ale vždy jsem věděl, že mají pravomoc i legitimitu svá rozhodnutí činit a že je činí po zralé úvaze.
Jedeme na doraz, hrozí nám vyhoření
Jaké jsou podle vás nejpalčivější problémy české správní justice?
Nejpalčivějších problémů české správní justice je, přesněji ke konci roku 2022 bylo, 3469. To je počet nedodělků NSS. Od roku 2018 do současnosti nám čtyři roky po sobě každý rok napadá celkem přes 4000 věcí (2018: 4645, 2019: 4642, 2020: 4338, 2021: 4917). Rozhodujeme jich každý rok také přes čtyři tisíce, ale rozdíl mezi tím, co přijde, a tím, co rozhodneme, se zvyšuje. Dnes činí právě těch zhruba 3500 věcí. Soudce NSS je schopen dlouhodobě zvládnout kolem 100 až 110 věcí ročně. Je-li nás nyní 30, prostou matematickou operací zjistíme, že nápad o více než třetinu přesahuje to, co jsme schopni lidsky zvládnout. Nějaké řešení musí přijít, nebo se začneme bořit do bezedné bažiny nedodělků stále hlouběji podobně jako prvorepublikový NSS. Jen pro srovnání: V agendě kasačních stížností, pro nás té nejdůležitější, napadlo v roce 2010, kdy jsme měli 9 senátů, 2213 věcí. V roce 2021 s 10 senáty, tedy jedním navíc, napadlo 4012 kasačních stížností. Nepoměr je víc než jasný.
Co s touhle přetížeností NSS dělat?
Vnitřní řešení a rezervy už nejsou. Vidím na kolezích, obrovských kapacitách ve svém oboru, zejména pak těch, kteří na soudu působí už delší dobu a nyní již pátým rokem jedou nadoraz, že jsou vyčerpáni a na pokraji vyhoření. To je stav ducha nebezpečný pro samotné soudce, ale ještě více pro ty, o nichž rozhodují. Máme zajímavou práci, pestrou a intelektuálně náročnou, ale co je moc, to se přejí a nedej Bože, aby začalo být vnitřně nenáviděno.
Nápad nejspíš nepoklesne, je-li čtyři roky po sobě prakticky stejný, spíš rostoucí. Covidová agenda zde nehraje větší roli, jde zatím celkem o něco přes 300 věcí. Vyjma toho, že nás jednorázově donutila se přednostně věnovat těmto těžkým a velmi kontroverzním věcem. Snad zas zmizí, ale co bude na podzim, netušíme. Jádro naší agendy, věci finanční, stavební, regulační, sankční, cizinecké, azylové, zůstává už roky stejné, jen objemově postupně narůstá a případy jsou právně složitější a komplexnější.
Takže musí přijít řešení vnější. Jedno už přišlo, další je na cestě a o tom třetím je třeba začít vážně jednat.
Zákonodárce rozšířil institut nepřijatelnosti kasační stížnosti z azylů na všechny samosoudcovské agendy, tedy zejména na cizinecké, přestupkové a důchodové věci. Díky aspoň za to. Účinek pocítíme snad od poloviny letošního roku. Novela se vztahuje až na věci napadlé od dubna minulého roku a my nyní rozhodujeme věci tak s ročním zpožděním. Ale to nestačí, protože i věci, co jsou nepřijatelné, je třeba pročíst, posoudit a zdůvodnit, jen o něco jednodušeji než ve standardním režimu.
Na druhém řešení pracujeme a postupně se snad podaří. Navýšíme v příštích třech letech počty asistentů každý rok o 10 tak, abychom měli nakonec tři na každého soudce.
A to třetí řešení je přidat minimálně jeden, ale pokud možno spíše dva další senáty, tedy šest až sedm soudců nad rámec dnešního stavu. Bude problém vejít se do naší krásné a dobře udržované budovy, ale zkusíme to nějak vymyslet. A budeme doufat, že i v těchto těžkých dobách získáme potřebné finanční prostředky.
Otevřeně říkám, že pokud tyhle kroky neuděláme, nejsem jako předseda schopen garantovat rozhodování našich věcí v rozumném čase. A nemůžu ani svým lidem, pokud opravdu každý rok rozhodnou těch 100 až 110 věcí, a to oni dělají, vyčítat, že se jim délka řízení prodlužuje. Pokud od nás společnost chce rozhodování množství takových věcí, jaké máme, musíme to zkrátka nějak řešit.
Obstála správní justice v době koronaviru?
Velmi se zdráhám hodnotit koronavirovou epizodu, jestliže ještě neskončila. I když už doufám, že konec právě přichází. Takže jen velmi stručně a obecně. Pandemický zákon vymezil, že mimořádná opatření lze vydávat jen v případech v něm výslovně uvedených. A v žádných jiných. Stanovil – a to je rozdíl oproti vydávání zákonů či vyhlášek – že ta opatření musí být důkladně odůvodněna, že exekutiva je povinna pravidelně analyzovat pandemickou situaci a že zásahy do práv jednotlivců se mají dít jen v nezbytné míře a nejšetrnějším rozumně dostupným způsobem. Toto jsou, a to zdůrazňuji, zákonné požadavky na mimořádná opatření. Takto je do pandemického zákona vepsal zákonodárce. Ne my. Naším úkolem bylo kontrolovat, zda exekutiva zákon dodržovala. Dělali jsme přesně to, co nám zákon uložil. Naše rozhodnutí byla důkladná, přesvědčivá a v rámci možností přicházela ne úplně pozdě.
Myslím, že hodnocení právních aspektů pandemie by mělo začít v klidnější době, řekněme začátkem léta. A je třeba, abychom se nejdřív opravdu důkladně bavili o hodnotách. Protože pandemie je situace silného střetu konkurujících si hodnot – ochrany života a zdraví, svobody, ekonomického rozvoje.
Část lékařů reagovala na rozhodnutí správních soudů kriticky, zpochybňovali odbornou způsobilost soudů o takových věcech vůbec rozhodovat. Připomeňme exministra Petra Arenbergera, podle něhož jedna věc je názor soudu, jiná pak odborné posouzení. Obdobně nyní hovořil infektolog Pavel Dlouhý. Co tomu říkáte?
Pandemická mimořádná opatření jsou právní akty a musí být v souladu se zákonem. Ochrana životů je samozřejmě velmi důležitá ústavní hodnota, ale není jediná. Konkurují jí i jiné, jak jsem už řekl, a ty jiné někdy mohou a mají převážit. Pořád se provádějí optimalizační úvahy – jaký je přijatelný mix ztrát na životech, svobodě a ekonomických hodnotách. Lékaři to někdy nevnímají dostatečně. My právníci bychom s nimi měli začít hovořit a nacházet společnou řeč.
O svůj plat se soudit nebudu
Chybí podle vás v ČR nejvyšší rada soudnictví?
Mně nechybí. Ministerský model správy soudnictví má ve Střední Evropě tradici a na rozdíl od některých kolegů nemám pocit, že by se vyčerpal. Existuje v něm systém brzd a rovnovah při jmenování a povyšování soudců i jmenování soudních funkcionářů a nemám pocit, že by drhl. Rozumně funguje a nevidím důvodu nic měnit. A hlavně chci být zdrženlivý v hraběcích radách. Správa justice a její případné změny jsou věcí zákonodárce. A ten zatím, pokud vím, nic takového nechystá.
Jaký je váš názor na aktuální spor ohledně snižování platů soudců?
Řekněme si upřímně, v jaké situaci se nacházíme. Zažili jsme dva roky největší globální i evropské katastrofy od druhé světové války. Svět, jak jsme jej znali, se ze dne na den změnil v noční můru. Spousta lidí ztratila své byznysy, řešila nejistotu, ze dne na den musela přehodnocovat priority. Státní sféra však byla za pandemie dotčena málo. Platy nám chodily, pravda, i my jsme na homeofficech pracovali stejně jako předtím, ale přece jen, míra naší nejistoty byla ve srovnání se soukromou sférou výrazně menší. Dokonce ty platy i solidně rostly, takže jsou dnes ve veřejné sféře v průměru vyšší než v soukromé. To dlouhodobě není udržitelné. O tom, jak vypadá státní rozpočet, nemá smysl mluvit. Zatímco před pandemií se právem kritizovalo, že v dobách dlouhého hospodářského růstu máme deficit v řádu desítek miliard ročně, poslední dva roky jsme si navykli takto přemýšlet ve stovkách miliard. Takže přiznám se, že zmrazení nominálních platů – formálně jde o snížení, fakticky ale o zmrazení, neboť onen jeden zvýšený plat nám byl vyplacen jen proto, že zákonodárce nestihl zmrazení schválit včas – je něco, co v nynější situaci chápu, jakkoli mě to osobně finančně netěší. O plat se proto soudit nebudu. Na druhé straně budu respektovat, pokud jiní kolegové zaujmou jiný názor. Tohle si musí vnitřně vyřešit každý sám. Nedávno jsem četl Soudcovskou unií pěkně zpracovaný přehled zásahů do soudcovských platů za poslední desetiletí. Jen málo z nich bylo odůvodněno opravdu vážnými vnějšími obtížemi; povětšinou to byl legislativní populismus. Dnes ale jde o jeden z menšiny případů, kdy krok zákonodárce má své ratio.
Daleko víc než jednorázový zásah do platů soudců, který je součástí širšího přibrzdění růstu platů v celé veřejné sféře, by mě zneklidnilo, kdyby se začal zhoršovat poměr našich platů k platům jinde ve veřejné sféře. Funkce soudce má být exkluzivní a ta exkluzivita se má projevit i ve výši platu. V přiměřené míře to má platit i pro státní zástupce. Uvažuji pragmaticky i symbolicky. Potřebujeme v justici ty nejlepší právníky a potřebujeme, aby měli vážnost. A marná sláva, vážnost se měří i výší platu. Takže bych se hlasitě ozval, pokud by se platy soudců a státních zástupců začaly v rámci veřejné sféry ve srovnání s jinými pozicemi zhoršovat. Zatím se nebojím, ale budu vývoj bedlivě sledovat.
Když se vás zeptám jako předsedy kárného senátu, v jaké kondici je česká justice?
Podle mě ve vcelku solidní. Kárných případů je snesitelné množství a typově jde nejčastěji o průtahy. Ale nejsem si jist, zda pohled předsedy kárného senátu na stav justice jako celku může být reprezentativní. Vidí jen malou část celého koláče, a navíc tu nejokoralejší.
Po odchodu Josefa Baxy schází justici mluvčí. Má tuto úlohu hrát předseda NSS či NS?
Budu spíše ten švec, co se drží svého kopyta. Myslím, že dobře rozumím roli Nejvyššího správního soudu. Už hůře, ale přece snad dost, vidím do krajské úrovně správní justice. Ale nebudu se tvářit, že mám co říci zbytku obecných soudů. Charakter práce správních soudců je jiný než trestařů či civilistů, navíc jsme jen malou menšinou celého soudnictví. Takže se budu vyjadřovat k tomu, čemu rozumím. Obecně si nejsem jist, zda mají soudy mít jednoho mluvčího. Nechal bych věci být, jak jsou, fungují dobře. V justici je vždy slyšet hlas ministra spravedlnosti, šéfů vysokých soudů – ten můj bude v přiměřené míře slyšet také – soudcovské unie a pak také hlas výrazných osobností předsedajících vrchním či krajským soudům. Nemyslím, že to má být zásadně jinak.
Vzal byste na NSS jako nového soudce spíše advokáta, anebo státního zástupce?
Připouštím, že charakter profese ovlivňuje i mentalitu daného člověka, ale snažil bych se spíše poznat jeho individualitu. Na NSS potřebujeme lidi, kteří mají smysl pro ochranu práv jednotlivců před nezákonným jednáním veřejné správy. U advokáta tohle mentální nastavení můžu možná předpokládat častěji než u státních zástupců, ale varoval bych před předsudky a paušalizacemi.
Petr Dimun
