Autorskoprávní ochranu lze v České republice označit za zcela standardní, možnost uplatnění určitých národních specifik v této oblasti je již výrazně omezena. Myslí si to soudce Nejvyššího soudu Pavel Tůma. V letech 2011 až 2017 byl členem Velkého stížnostního senátu Evropského patentového úřadu v Mnichově.
Je pro Vás trvalé přidělení k civilnímu kolegiu Nejvyššího soudu právě tím, čeho jste chtěl jako soudce dosáhnout?
Možnosti vykonávat funkci soudce na Nejvyšším soudu si velmi vážím a beru ji rovněž jako určité ocenění mého dosavadního působení v justici a snad i mimo ní. Pocházím sice z východních Čech, ale v Brně jsem téměř deset let studoval a pracoval, a to i jako asistent soudce na Nejvyšším soudu. I když jsem se poté přesunul pracovně do Prahy, tak možnost „návratu“ do Brna na Nejvyšší soud pro mě nepředstavovala žádný krok do neznáma a vnímal jsem ji jako přirozený posun v mém profesním životě.
Jako asistent soudce jste u Nejvyššího soudu působil v letech 2006 a 2007, poté jste nastoupil na dráhu justičního čekatele. Věděl jste už tehdy, že se chcete na Nejvyšší soud jednou vrátit?
Takovými úvahami jsem se v té době rozhodně nezabýval. Jednalo se o období po několikaletém stop stavu v organizaci výběrových řízení justičních čekatelů, kdy se uvažovalo o budoucím zrušení této pozice. Zároveň došlo ke zvýšení minimálního věku pro funkci soudce, což celkově vyústilo v rozklad původního systému plynulého výběru a vzdělávání budoucích soudců, aniž by byla představena koncepce nová. Ostatně tento stav do značné míry trvá dodnes. Stát se tehdy justičním čekatelem na základě narychlo a takřka živelně vypsaných výběrových řízení některými krajskými soudy byl krok značně nejistý. K tomu si připomeňme tehdejší zjevnou nechuť příslušné části politické reprezentace k obsazování soudcovských míst, kdy s každým jmenováním byly dělány doslova „drahoty“, jmenovací akty byly organizovány zcela nepravidelně a takřka ze dne na den s najevo dávaným silným sebezapřením s tím, že se má jednat na opravdu dlouhou dobu o jmenování poslední. Za takové situace se zaobírat tím, co se stane někdy ve vzdálené budoucnosti, bylo zcela bezpředmětné.
U kterého ze soudců jste jako asistent tehdy působil?
Byl jsem formálně asistentem paní doktorky Marty Škárové, nicméně fakticky jsem pracoval především pro pana doktora Jana Eliáše, který tehdy byl na Nejvyššímu soudu dočasně přidělen a působil v tomtéž oddělení. Nepletu-li se, tak jsem byl tehdy prvním asistentem, který byl přidělen civilnímu soudci jako další, druhý, asistent, což bylo navíc bráno pouze jako výjimka z pravidla – vzhledem k uvedené situaci v soudním oddělení. Je proto zajímavé v této souvislosti sledovat, že se zajištění asistentské podpory na Nejvyšším soudu od té době přeci jen zlepšilo.
Jaké bylo po téměř patnácti letech shledání se soudci, v jejichž senátním oddělení jste tehdy pracoval jako asistent? Nebyli překvapeni?
S paní doktorkou Škárovou jsme se nyní na Nejvyšším soudu o pár měsíců minuli. Pro pana doktora Eliáše nebyla moje přítomnost žádným překvapením, neboť se z pozice předsedy civilního kolegia na mém dočasném přidělení a poté i trvalém přeložení organizačně podílel.
Jednoznačně z povědomí o Vašem dřívějším působení vyplývá, že jsou Vám nejbližší otázky práva duševního vlastnictví, školíte však na Justiční akademii ČR také v problematice nekalé soutěže nebo přednášíte k aktuálním tématům insolvenčního práva. Jaká byla Vaše cesta k těmto jednotlivým specializacím?
O problematice insolvenčního práva jsem přednášel v období, kdy jsem tuto agendu vykonával na Krajském soudu v Praze. Jednalo se v podstatě o přednášky vyžádané ze strany praktiků vykonávajících svoji činnost v rámci obvodu tohoto soudu. Bylo to období, kdy se insolvenční zákon teprve postupně zabíhal a všichni jsme hledali řešení aktuálních problémů vyvolaných především tehdy novým institutem oddlužení a prvními postupujícími a končícími oddlužovacími řízeními. Počet těchto řízení navíc v té době strmě rostl a začalo se jednat o téma zajímavé pro stále větší počet osob. S přechodem na Vrchní soud v Praze jsem však tuto problematiku profesně opustil a dnes už bych si na přednášení v tomto oboru netroufl.
O příspěvky k problematice práva duševního vlastnictví, především v oblasti práva autorského, jemuž se dlouhodobě věnuji i mimo justici, jsem byl osloven tehdejšími kolegy z Vrchního soudu v Praze, kteří pravidelné přednášky na půdě Justiční akademie organizují. K tomuto oboru jsem si našel cestu už na brněnské fakultě, kde svůj vliv nepochybně měla i tehdejší přítomnost profesora Iva Telce jako vůdčí osobnosti daného oboru. Již tehdy mě zaujala zvláštní konstrukce nehmotných, a tudíž potenciálně nekonečně všudypřítomných a zcela nezuživatelných a nezničitelných právních předmětů, které tvoří podstatu tohoto právního oboru a svým způsobem jsou i tahounem lidského pokroku. Někdy s nadsázkou říkám, že je třeba se přepnout na vyšší úroveň právního uvažování a oprostit se od „obyčejných“ principů hmatatelné existence, kde jedna věc může existovat v daném čase pouze na jediném místě a v jediné podobě. A to je přeci výzva.
Jaké specializace, a samozřejmě vím, že jsou dány rozvrhem práce Vašeho senátu, máte na starosti u Nejvyššího soudu? Můžete to přece jen krátce zrekapitulovat?
Jako zpravodaj mám na starosti spory vyplývající z práva duševního vlastnictví a ochrany proti nekalé soutěži, včetně ochrany obchodní firmy a obchodního tajemství, spory o ochranu názvu a pověsti právnických osob, spory z nedovoleného omezování hospodářské soutěže a řízení o předběžném souhlasu s provedením šetření ve věcech ochrany hospodářské soutěže, o nahrazení souhlasu zástupce samosprávné komory k seznámení se s obsahem listin a o plnění povinností z předběžného opatření Evropského soudu pro lidská práva. Jako člen senátu se podílím na rozhodování sporů z takzvaných obchodních, respektive nespotřebitelských, závazků a ve věcech, v nichž předcházelo rozhodčí řízení.
Jsou autoři, jejich duševní vlastnictví, v České republice chráněni dostatečně? Jak kvalitní je u nás, v porovnání se zahraničím, například se západní Evropou nebo třeba Spojenými státy Americkými, kolektivní ochrana autorských práv?
Autorskoprávní ochranu lze u nás označit z mezinárodního hlediska jako zcela standardní a ani tomu dost dobře nemůže být jinak. Jedná se v současnosti o oblast masivně harmonizovanou jak na úrovni mezinárodního práva, kdy se Česká republika účastní všech významných mezinárodních smluv v tomto oboru, tak na úrovní práva unijního. Ve skutečnosti je možnost uplatnění určitých národních specifik v této oblasti již výrazně omezena. Přechodným deficitem tuzemské autorskoprávní legislativy je, že nejpozději do 7. 6. 2021 mělo dojít k provedení dvou významných unijních směrnic z roku 2019. Vzhledem k tomu, že návrh novely autorského zákona nestihla původní poslanecká sněmovna schválit, bude třeba celé parlamentní projednání návrhu zopakovat, čímž se zpoždění ještě prodlouží.
Do jaké míry se ochrana duševního vlastnictví zkomplikovala s globalizací a rozvojem elektronické komunikace? Je vůbec možné uhlídat duševní vlastnictví, pokud se například hudba, výtvarné dílo, jakýkoli patent, design, text a podobně, objeví v kyberprostoru? Tvůrci sami si to asi pohlídat nedokáží – nemají jistě tolik času a někdy ani potřebné vybavení.
Záleží, o jakou oblast práva duševního vlastnictví se jedná, neboť škála nehmotných předmětů chráněných v oboru práva duševního vlastnictví je rozmanitá. Patentové a užitně vzorové ochrany se rozvoj elektronických komunikací z povahy chráněných předmětů téměř nedotkl, ochrany známkové či dalších obchodních označení a ochrany průmyslově vzorové pouze nepřímo v souvislosti se vznikem nových obchodních kanálů, prostřednictvím kterých lze dotčené výrobky či služby nabízet či poskytovat.
Nejpatrnější jsou důsledky současných možností elektronické komunikace v oblasti práva autorského a práv souvisejících, jejichž předměty, respektive jejich hospodářská úspěšnost, jsou z jejich mimoprávní umělecké a vědecké podstaty jako takové spojeny s pořizováním a rozšiřováním jejich rozmnoženin a dalším zpřístupňováním veřejnosti dle technologických možností. Proto vždy, kdy se takové nové možnosti společenského uplatnění těchto předmětů objeví, roste i riziko zneužití těchto technologií. V podstatě se dá říci, že omezené technologické možnosti na jednu stranu brání možnosti širšího obchodního a jiného využití těchto předmětů, na druhou stranu autorskému právu „pomáhají“ právě svojí omezeností či veřejnou nedostupností. Jedná se nevyhnutelně o dvě strany téže mince. V tomto směru není současná doba nijak zvlášť výjimečná. Byť to možná již nyní tak nevnímáme, tak srovnatelně či možná ještě intenzivněji byl vliv technologického rozvoje vnímán kupříkladu v souvislosti s vynálezem zvukového a zvukově obrazového záznamu, zvláště pak později s možností jejich masivního „domácího“ rozmnožování, či s rozvojem rozhlasového a televizního vysílání, včetně přeshraničního satelitního vysílání. V tomto smyslu se v současnosti jedná spíše o plynulé pokračování tohoto trendu, nikoli o něco zcela nového či naprosto převratného.
Jaké trendy očekáváte do budoucna? Kam se moderní společnost, ochrana duševního vlastnictví, posune a jak na to budou muset reagovat soudy, či snad právo?
Spojitost s rozvojem technologií bude v právu duševního vlastnictví nevyhnutelně pokračovat i nadále. Kam se však bude tento vývoj ubírat, lze předvídat jen obtížně. Říká se, že vznik nových technologií a tím spíše jejich obchodní úspěch, je do značné míry věcí náhody. Uvidíme, jaké otázky nám přinese kupříkladu tvorba prostřednictvím takzvané umělé inteligence, budou-li takové výtvory vůbec hospodářsky zajímavé. Na druhou stranu se z hlediska paradigmatu ani zde nebude jednat o něco zcela nového. Již v současnosti jsou známy umělecké přístupy za použití různých elektronických či jiných přístrojů a metod, a to i technologicky velmi sofistikovaných, stejně jako například využití aktivity živých zvířat. Konečný umělecký výsledek však vždy nakonec musí být odrazem duševní činnosti člověka jako tvora nadaného rozumem a citem.
Na co všechno se může vztahovat ochrana duševního vlastnictví? Můžete uvést několik příkladů „něčeho, co je chráněno“, kdy si to laik snad ani neuvědomí?
Myslím, že právní vědomí je v tomto směru poměrně rozšířené i v laické veřejnosti. I laik si zpravidla uvědomuje, že případně dělá něco špatně, byť to nedokáže právně definovat. Jedním z aktuálních příkladů, kdy si laická veřejnost možná neuvědomuje rozsah právní ochrany, jsou fotografické výtvory. Vzhledem k – původně unijnímu – konceptu ochrany založenému na kritériu pouhé původnosti, nikoli jedinečnosti, tvorby, požívají ochrany prakticky veškeré běžné fotografie, aniž by byly z uměleckého hlediska nějak výjimečné, nejedná-li se o zcela netvůrčí strojové snímky. Stáhnout si proto fotografii z cizích webových stránek či profilu na sociální síti a veřejně ji zpřístupnit na vlastní stránce či profilu není zpravidla právně v pořádku, byť si to často uživatelé vzhledem k „tuctové“ podobě většiny takových fotografií ani neuvědomují.
Promiňte, možná až příliš naivní, dotaz: Setkal jste se už v praxi s případem, kdy dva lidé vymysleli prakticky totéž, nezávisle na sobě? A jak se to potom v praxi řešilo? – Vybavuje se mi v té souvislosti legrační ukázka z filmu o Járovi Cimrmanovi, který se svým patentem vždy přišel na patentový úřad těsně jako druhý…
Opět bude záležet na tom, o jakém výtvoru je řeč. V případě tvůrčích průmyslových práv, respektive ochrany technických řešení, se přímo předpokládá, že na stejné technické řešení může přijít vícero osob. Proto je zásadně rozhodující zápisná úřední priorita, jak ji známe zmíněné zfilmované podobě. Byť se zde jednalo o krásně zpracovanou nadsázku, přesto se v zásadě takové situace občas stávají, nicméně jejich řešení je právě v rovině úřední, respektive veřejnoprávní. V civilním sporu již jde především o ochranu takto úředně založeného práva, proto takové situace v civilní praxi tolik nerezonují.
Jinak je tomu v oblasti tvůrčích autorských práv, které jsou u nás založeny na kritériu jedinečnosti tvorby, proto by pojmově neměly existovat totožné nebo téměř totožné chráněné výtvory. Tudíž se zde neuplatňuje ani zmíněná úřední zápisná priorita, a tedy ani veřejnoprávní nástroje řešení otázky majitele práva. Pokud se takové výtvory skutečně objeví, pak buď nejsou způsobilé požívat ochrany, nebo je jeden plagiátem druhého. Takové situace se někdy stávají a děje se tak i nevědomky, kdy určité podvědomě prožité vjemy vstoupí do umělecké tvorby. Výjimkou však jsou například zmíněné fotografické a jiné zákonem vyjmenované výtvory, jejichž ochrana je založena na odlišném konceptu původnosti. Zatím jsem se nesetkal se situací, kdy by si ochranu vůči třetí osobě nárokovali dva odlišní autoři dvou prakticky totožných původních výtvorů. Ale je zřejmě otázkou času, kdy taková situace nastane, a řešení takové otázky bude pro autorské právo zcela zásadní.
V letech 2004 až 2005 jste postgraduálně studoval v Londýně, studium jste završil získáním akademického titulu LL.M., jak moc na Vás toto studium, a seznámení se s britskou justicí, zapůsobilo? Jaké zkušenosti z tehdejší doby jste následně mohl nejvíce využít?
Možnost takto intenzivního, oborově a mezinárodně zaměřeného postgraduálního studia, přichází v úvahu prakticky pouze v cizině. Sešli jsme se tam studenti takřka z celé Evropy i z některých mimoevropských zemí, což vedlo k velmi pestrému tříbení názorů. Program byl skvělý i v tom, že nebyl zdaleka zaměřen pouze na britskou právní praxi, nýbrž i z hlediska srovnání národních přístupů při provádění mezinárodního a unijního práva v rámci významných jurisdikcí, a rovněž na komparaci zásadních světových koncepcí duševně vlastnické ochrany. Taková zkušenost podle mého názoru nenahraditelným způsobem otevírá oči, a to i při chápání významu přístupů, které se uplatňují u nás, ať už v pozitivním či negativním smyslu). Jinak řečeno, když člověk zjistí, že ve světě funguje něco jinak a z jakého důvodu, udělá si mnohem plastičtější obrázek o tom, jak a proč něco funguje u nás. Možnosti absolvovat takovýto typ studia si proto opravdu vážím. A to už proto, že po plném zapojení do pracovního procesu jsou možnosti takového náhledu nevyhnutelně omezené.
V soutěži Právník roku 2011, v kategorii Talent roku, jste obsadil 2. místo. Čím jste si získal tehdy porotu? Za co konkrétně Vás před 10 lety takto vysoce ohodnotila?
Tato kategorie je spojena s odevzdáním odborné práce na některé aktuální téma dle vlastního výběru. Asi nepřekvapí, že se v mém případě jednalo o práci z oblasti autorského práva, která porotu zřejmě zaujala.
Pamatujete si na svoji první rozhodovanou věc v soudcovském taláru, když jste v roce 2009 začínal u Okresního soudu Praha-západ?
Vzpomínám si poměrně zřetelně, že první věc, kterou jsem projednával v jednací síni, byla žaloba farmářky proti mysliveckému sdružení o náhradu škod způsobených volně žijící zvěří, zřejmě divokými prasaty. Zkušení kolegové mi radili, ať si nejprve nařídím nějakou jednoduchou věc, což jsem určitě původně učinil, ale nemohu si vybavit, proč to nakonec takto vyšlo. Vzpomínám si, že šlo o opravdu rozsáhlé škody a žalobkyně je i s odstupem času vnímala velmi osobně a intenzivně. Nakonec se podařilo účastníky přivést ke smíru a dodnes si pamatuji, že se mi hodně ulevilo.
Vedle hlavního soudcovského povolání ještě vyučujete jako odborný asistent na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a jste i externím učitelem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, konkrétně na Ústavu práva autorského, práv průmyslových a práva soutěžního. Z toho vyplývá, že asi nebudete mít příliš čas na jiné „mimoprávnické“ koníčky. Snad právě pedagogická činnost může být tím relaxem, potřebnou změnou od soudcovské práce. Nebo se mýlím?
Výukové činnosti se věnuji ve velmi malém rozsahu. Jinak by to ani nešlo odpovědně zvládat. Jsem však za tu možnost rád a považuji ji za velmi inspirativní a osvěžující. S nadsázkou říkám, že člověk aspoň nemá jen ty spisy. Přináší to navíc často i trochu jiný, komplexnější, náhled na problematiku. Mým mimoprávním koníčkem je v současnosti především moje rodina, tedy zejména naše čtyři malé děti. Starší jsou na prvním stupni základní školy, mladší je ještě ve školce a nejmladší se nedávno narodilo. Takže se rozhodně nenudíme a jsme za to samozřejmě rádi. Zbývá-li ještě nějaký čas, tak ho poslední dobou věnuji hraní golfu, byť bych ještě nedávno neřekl, že mě bude takto bavit. Zvlášť když mi to – a tak trochu doufám, že je to hlavně nedostatkem času – nijak zvlášť nejde.
