Nejedná se o typického pracovního otroka KLDR, který by v zahraničí vydělával režimu Kim Čong-una na financování jaderného a balistického programu, a tudíž se na něj nevztahují sankce Organizace spojených národů (OSN). K takovému závěru dospěl minulý týden Městský soud v Praze (MS), když zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra, které zamítlo žádost o trvalý pobyt zakladateli českého taekwonda Hwang Ho‑yongovi.
Hwang Ho-yong přišel do tehdejšího Československa v roce 1987 na pozvání Pražského svazu karate, aby zde vyučoval nové bojové umění taekwondo, přesněji řečeno jeho „severokorejskou“ větev. A to jako příslušník armádního exhibičního týmu, který propagoval toto bojové umění po světě. V roce 1993 musel z České republiky odejít, oficiálně proto, že byl z KLDR povolán, aby vedl oddělení státní reprezentace Korejského svazu taekwondo. Do ČR se však vrátil záhy, v roce 1995, a od té doby zde profesionálně působí jako lektor této specifické severokorejské odnože bojového umění.
V roce 2017 požádal o povolení k trvalému pobytu, které mu ovšem bylo po více než roce od podání žádosti zamítnuto komisí Ministerstva vnitra (MV) s tím, že nepředložil doklad o zajištění prostředků. Proti tomu se odvolal a MV jeho odvolání vyhovělo.
O další rok později ale přišlo nové rozhodnutí, kdy jako důvod zamítnutí žádosti byla uvedena rezoluce Rady bezpečnosti OSN z roku 2016, která postihovala občany KLDR, kteří v zahraničí vykonávají výdělečnou činnost a mohou svými výdělky podporovat jaderný a balistický program této země. Proti tomu již bylo odvolání neúspěšné. MV se přitom opřelo o stanovisko Finančně analytického útvaru Ministerstva financí ČR (FAÚ), v němž útvar odmítl výklad, že by se sankce OSN vztahovaly pouze na osoby, které konkrétně financují balistický a jaderný program KLDR. Sankce tak podle MV dopadají plošně na všechny státní příslušníky KLDR, s výjimkou uprchlíků z této země, na které se vztahuje zákon o azylu. MV se také nedomnívalo, že by zamítnutím žádosti zasáhlo nepřiměřeně do soukromého a rodinného života žadatele, neboť ten si může požádat o azyl a pobyt v ČR „legalizovat“. Pokud by naopak bylo žadateli uděleno povolení k trvalému pobytu, došlo by k porušení mezinárodních závazků ČR.
Neustále vyžadovány další dokumenty
Proti tomuto rozhodnutí podal Hwang Ho-yong správní žalobu, v níž upozornil mj. na to, že přestože celou dobu se správními orgány spolupracoval, byly neustále vyžadovány další dokumenty a rozhodováno bylo šestkrát déle, než je zákonná lhůta.
Je přesvědčen, že uvedená rezoluce výslovně míří na úzký okruh osob, které svými příjmy podporují KLDR a jsou za tímto účelem kontrolovány atašé KLDR. Rada EU při prosazování sankcí uvalených na KLDR Radou bezpečnosti OSN pravidelně aktualizuje seznam osob a subjektů, na něž se vztahují omezující opatření. Mezi těmito osobami není.
Nesouhlasí také s tím, že nebylo nutné posuzovat zásah do soukromého a rodinného života. Tato povinnost vyplývá nejen z § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ale také z čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv. Navíc na nepřiměřený zásah upozorňoval po celou dobu řízení. I samotné Sankční rozhodnutí OSN zdůrazňuje, že repatriace osob je možná pouze za splnění podmínek daných vnitrostátním a mezinárodním právem.
Senát Městského soudu v Praze (MS) v čele se soudcem Štěpánem Výborným jeho žalobě vyhověl a rozhodnutí MV zrušil.
Soud dal předně žalobci zapravdu v tom, že úřady v jeho případě překračovaly neúměrně lhůty, což by se mělo dít jen v nezbytně nutných případech.
Ohledně příslušného sankčního rozhodnutí OSN soud sice přisvědčil výkladu MV, že není omezeno jakýmkoliv seznamem osob, ale vztahuje se na všechny, kdo svým výdělkem v zahraničí „ve své podstatě podporují režim KLDR“, na stranu druhou to však nelze podle soudu automaticky vztáhnout na všechny občany KLDR, kteří v zahraničí získávají svůj příjem.
Soud v rozhodnutí upozorňuje především na Ústavním soudem opakovanou zásadu, že přílišný formalismus, spočívající v uplatňování pouhého jazykového výkladu právní normy nerespektující účel tohoto institutu, je způsobilý založit extrémní rozpor s principy spravedlnosti, a tím porušení základních práv a svobod. Takový pohled podporuje i judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU) týkající se problematiky sankčních opatření. „Soud přitom opakuje, že v daném případě nelze hovořit o nejasnosti či nesrozumitelnosti čl. 26a odst. 5 Sankčního rozhodnutí, neboť jazykový výklad je naprosto jednoznačný a odpovídá závěrům žalované. Dle mínění soudu je však tento výklad v rozporu se smyslem a účelem předmětného ustanovení, a proto jej nelze použít, resp. nelze setrvat pouze a jen na jazykovém výkladu předmětné právní normy,“ uvádí k tomu soud.
I samotné sankční opatření má výjimky, z nichž lze podle soudu usuzovat, že jeho účelem není postihnout plošně všechny občany KLDR, kteří v zahraničí vydělávají.
Podle soudu tedy bylo povinností ministerstva přihlédnout k charakteru pobytu žalobce na území České republiky a tento poměřit s cíli sankčního rozhodnutí. A teprve při prokázání, že svou výdělečnou činností na území České republiky ve své podstatě finančně či jinak podporuje režim KLDR, bylo na místě rozhodnutí aplikovat.
Soud sice konstatoval, že není povinností orgánů státu, aby prokazovaly, že daná osoba opravdu finanční prostředky režimu KLDR posílá, je ale možné na takový charakter aktivity usuzovat z jiných okolností: například vysláním na dobu určitou, či kontrolou severokorejských úřadů.
V případě Hwa Ho-yonga mohly příslušné správní orgány „snadno seznat“, že se o typického „pracovního otroka“ KLDR nejedná. Působí v ČR po dlouhou dobu a jedná se o významnou sportovní osobnost. V takovém případě měly správní orgány prokázat, pokud měly být sankce OSN aplikovány, že svým výdělkem podporuje režim KLDR. A to jak konkrétními finančními vazbami, tak případně i společenskými aktivitami žalobce, k čemuž si mohly vyžádat informace příslušných bezpečnostních složek, což ovšem neučinily.
Soud také dospěl k závěru, že MV pochybilo, když neposoudilo dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Tato povinnost vyplývá jak z Listiny, tak z Úmluvy o lidských právech. „Soud tudíž považuje za chybný odkaz žalované na dodržování závazků vyplývajících z mezinárodních smluv, kterým toliko odůvodnila závěr o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Tímto postupem totiž žalovaná mezinárodní závazky České republiky porušila, neboť pominula nutnost zohlednění čl. 8 Úmluvy, přestože Sankční rozhodnutí vyhrazovalo aplikaci předmětného ustanovení pro případy, kdy jinak stanoví vnitrostátní právo (v daném případě § 174a zákona o pobytu cizinců), resp. mezinárodní právo, se zdůrazněním mezinárodního práva v oblasti lidských práv (čl. 8 Úmluvy),“ konstatuje se v odůvodnění rozhodnutí.
Petr Dimun
