Kvůli zneužití práva zamítl Evropský soud pro lidská práva (ESLP) stížnost registrovanou jako Lowáková v. Česká republika. Žena si stěžovala na devět let trvající civilní řízení a následné dvanáctiletý soud o náhradu škody. Právní zástupce ženy Soud neinformoval, že ještě před podáním stížnosti ve Štrasburku podala v ČR další žalobu a byla jí přiznána náhrada škody.
Evropský soud pro lidská práva tuto stížnost zamítl 10. února 2022 pro zneužití práva na podání stížnosti před ESLP podle článku 35 Úmluvy. Stížnost byla podána před rokem. Stěžovatelka uváděla, že neobdržela žádnou náhradu za nemajetkovou újmu za průtahy v řízení. Dále neuvedla, že podala novou žádost k ministerstvu spravedlnosti ani že jí ministerstvo mezitím přiznalo odškodnění, stojí v rozhodnutí Evropského soudu, které bylo vyhlášeno minulý týden. Stěžovatelka Jiřina Lowáková si stěžovala na porušení Článku 6 – práva na spravedlivý proces.
Úplné rozhodnutí je zde.
Případ se týká délky dvou řízení, jedno trvalo dvanáct let, druhé trvalo devět let. První z nich bylo civilní řízení o zaplacení, které před třemi soudními stupni trvalo v České republice od 18. června 1999 do 25. května 2009, kdy vydal nález Ústavní soud. „Stěžovatelka rovněž napadla délku následného řízení, ve kterém žádala podle zákona o odpovědnosti státu o náhradu za délku hlavního řízení. Odškodňovací řízení probíhalo před čtyřmi stupni jurisdikce od 14. září 2007 do doručení nálezu Ústavního soudu dne 4. září 2020 sp. III. ÚS 2217/20; skončily udělením přibližně 4 500 eur (EUR) za nemajetkovou újmu, kterou stěžovatelka utrpěla.,“ stojí v rozhodnutí Soudu ke druhému řízení.
Fakta dodala Soudu až česká vláda
Evropský soud pro lidská práva případ komunikoval s českou vládou, jak vyplývá z rozhodnutí. Tak se Soud dozvěděl, že situace má další vývoj. „Vláda se domnívá, že stěžovatelka zneužila svého stížnostního práva, protože neinformovala Soud o skutečnostech, které byly podstatné pro posouzení případu. Vláda oznámila, že dne 14. října 2020, tedy před podáním stížnosti k Soudu, stěžovatelka podala další žalobu na vnitrostátní úrovni, ve které se domáhá odškodnění za nepřiměřenou délku výše uvedeného kompenzačního řízení,“ uvádí se v rozhodnutá.
„Dne 21. 4. 2021 jí Ministerstvo spravedlnosti přiznalo cca 3 515 EUR, které Obvodní soud pro Prahu 2 dne 6. 8. 2021 navýšil o 2 040 EUR; v době podání vlády se proti tomuto rozsudku mohla stěžovatelka stále odvolat,“ stojí v rozhodnutí.
Soud poté s odkazem na judikaturu zopakoval, že tyto okolnosti mu umožňují stížnost odmítnout pro zneužití stížnosti před ESLP podle článku 35, odst. 3 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách., jako se to již dříve stalo v případech, kdy byly Soudu předloženy zavádějící informace. „Obdobně může být stížnost zamítnuta jako zneužívající, pokud stěžovatelé – navzdory své povinnosti podle čl. 47 odst. 6 Jednacího řádu Soudu – neinformují Soud o nových důležitých událostech týkajících se jejich projednávaných žádostí, protože takové chování brání soudu rozhodnout věc při plné znalosti skutečnosti (viz Bekauri proti Gruzii (rozh.), č. 14102/02, §§ 21–23, 10. dubna 2012).“
Soud: Jde o neprofesionální zastoupení stěžovatele
Soud dále zdůraznil, že „podle pravidla 44 A Jednacího řádu Soudu „[s]strany jsou povinny plně spolupracovat při vedení řízení a zejména činit taková opatření v rámci své pravomoci, která Soud považuje za nezbytná pro řádný výkon spravedlnosti…“.
ESLP nakonec znovu zopakoval že nemůže být jeho úkolem zabývat se zjevně zneužívajícím jednáním stěžovatelů nebo jejich oprávněných zástupců, které Soudu přidělává neplacenou práci neslučitelnou s jeho skutečnými funkcemi podle Úmluvy. „S ohledem na relevantní okolnosti této žaloby se Soud domnívá, že představují příklad neprofesionálního a zavádějícího jednání zástupce stěžovatele,“ stojí doslova v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Jak vyplývá z rozhodnutí Soudu, stěžovatelka Jiřina Lowáková je ročník narození 1940, je jí tedy 82 let.
Stížnost se zvrhla v blamáž
Jak dále vyplývá z rozhodnutí, Soud považuje tuto stížnost za blamáž. „Soud konstatuje, že stěžovatelka ve své stížnosti ze dne 25. února 2021 výslovně uvedla, že neobdržela žádnou náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení o odškodnění. Opomněla Soudu sdělit, že ke dni 14. října 2020 podala novou žádost o odškodnění u Ministerstva spravedlnosti ČR. Ještě důležitější je, že neinformovala Soud před komunikací její stížnosti vládě dne 27. května 2021, ani po ní, že jí ministerstvo dne 21. dubna 2021 přiznalo odškodnění a že se rozhodla uplatnit svůj nárok před soudem,“ stojí v rozhodnutí.
„Soud má za to, že tyto informace se týkají samotného jádra případu a že stěžovatelka nepodala žádné vysvětlení, proč tyto informace nezveřejnila předtím, než vláda informovala Soud v září 2021. Argumenty stěžovatelky obsažené v jejím vyjádření, zejména to, že její žádost se týkala náhrady za délku hlavního řízení, a nikoli za délku řízení o náhradě, se nezdají být pravdivé ani přesvědčivé. Stěžovatelka navíc Soud ani neinformovala, zda se rozhodla podat odvolání proti rozsudku vydaném ve druhém řízení o odškodnění dne 6. srpna 2021 nebo jaká byla konečná výše odškodnění, které jí bylo v tomto řízení přiznáno,“ vyjmenovává Soud, co vše stěžovatelka nebo její zástupce Soudu zamlčeli.
Ve světle výše uvedených poznámek Soud považuje za vhodné zamítnout tuto stížnost jako zneužití práva na podání žádosti podle článku 35 odst. 3 a 4 Úmluvy, uzavírá rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva.
Irena Válová
