Česká republika zaplatí nemajetkovou újmu 7 500 euro Rusovi s trvalým pobytem v ČR, který byl kvůli žádosti o vydání do Ruska držen v detenci od května 2016 do listopadu 2017. Občan v Rusku obžalovaný z podvodu požádal v ČR následně o azyl. Kvůli souběhu řízení o azylu a extradici strávil v tuzemském vězení 18 měsíců. Poté byl vydán do Ruska. České soudy nekonaly a nereagovaly, uvedl v odůvodnění Evropský soud pro lidská práva.
Evropský soud pro lidská práva rozhodl 3. února 2022, že Česká republika nepřiměřenou délkou obou řízení a detence porušila Článek 5 – Právo na svobodu a bezpečnost, jehož článek 1 říká, že nikdo nesmí být vězněn bez soudu s výjimkou „zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání“. Taková řízení se však musí odehrávat podle zákona a v přiměřených lhůtách.
Obžalován v Rusku dostal trvalý pobyt v ČR
Pan Komissarov se narodil v roce 1968 v Nižnym Novgorodě. V roce 1998 přicestoval do České republiky, oženil se s Češkou, se kterou má dítě, s další partnerkou pak má dvojčata. V roce 2000 obdržel povolení k trvalému pobytu, uvádí fakta o stěžovateli Evropský soud pro lidská práva.
V roce 1999 byl ovšem Komissarov obžalován v Rusku z podvodu. V letech 2005 – 2014 poslalo Rusko České republice několik žádostí o vydání, avšak v ČR jim nebylo vyhověno z formálních důvodů. Teprve v roce 2015 rozhodl Městský soud v Praze, že Komissarov může být vydán na základě záruk. Ústavní stížnost proti extradici podaná panem Komissarovem byla odmítnuta pro nepřípustnost v březnu 2016.
Schváleno, neprovedeno, neskončeno
Dne 16. května 2016 byl pan Komissarov vzat do vazby. Den poté požádal o azyl v České republice. Dne 15. listopadu 2017 byl předán ruským úřadům na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze. Mezitím se rok a půl odehrávalo azylové a vydávací řízení. Složitost případu popsal i Evropský soud pro lidská práva.
„V projednávané věci byl stěžovatel po schválení vydání soudem a povolení vydání ministrem spravedlnosti České republiky dne 17. května 2016 umístěn do vazby až do vydání. Následujícího dne stěžovatel podal žádost o azyl, která bránila jeho vydání. Následně byl stěžovatel informován o tom, že proces přípravy na jeho vydání byl zastaven až do řízení o azylu. Soud proto uznává, že zadržení stěžovatele před vydáním nemůže být jako takové považováno za svévolné, protože bylo způsobeno tím, že jeho vydání již bylo schváleno, ale nemohlo být provedeno před skončením azylového řízení, jak od roku 2013 stanoví praxe Ústavního soudu, což Soud nemůže než uvítat,“ uvádí se v odůvodnění rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Lhůty byly překročeny čtyřnásobně
Evropský soud pro lidská práva poté analyzuje situaci z hlediska konkrétních lhůt. „Pro situace, kdy řízení o vydání a řízení o azylu probíhá souběžně, stanoví tuzemské právo samostatné lhůty pro vyřízení žádosti o azyl a doručení rozhodnutí příslušnými orgány. V každém případě musí být rozhodnutí přijato ,bez zbytečného odkladu´, což je dle judikatury příslušného Nejvyššího správního soudu míněno případ od případu v řádu dnů či týdnů, nejpozději do šedesáti dnů pro posouzení žádosti o azyl správním orgánem a šedesát dnů pro každý ze dvou stupňů příslušnosti, pokud je rozhodnutí přijaté na základě výše uvedeného posouzení předloženo soudu,“ uvádí ESLP v rozhodnutí.
„Tyto lhůty byly v daném případě značně překročeny: Správní rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o azyl bylo vydáno až po osmi měsících – tedy čtyřikrát déle, než je maximální přípustná lhůta stanovená vnitrostátním právem; lhůty, ve kterých byla věc projednávána na dvou samostatných soudních instancích, rovněž překračovaly příslušné stanovené lhůty. Řízení o udělení azylu tak trvalo téměř sedmnáct měsíců namísto šesti měsíců, jak stanoví tuzemské právo,“ uvádí se v odůvodnění rozhodnutí Soudu.
ESLP zkritizoval české soudy
Takový přístup hodnotí Evropský soud pro lidská práva značně kriticky. „Podle názoru Soudu v tomto případě přísné lhůty pro posouzení žádostí o azyl představují důležitou ochranu proti svévoli. Tudíž jak podle vnitrostátního práva, tak podle Úmluvy byly vnitrostátní orgány povinny prokázat požadovanou péči.
„Vnitrostátní orgány však závažné průtahy v řízení neuznaly ani na ně nereagovaly, a to navzdory stížnostem stěžovatele ohledně těchto průtahů. Zejména rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016 bylo vydáno v okamžiku, kdy azylové řízení stěžovatele překročilo více než trojnásobek nejvyšší lhůty stanovené tuzemským právem pro posouzení žádostí o azyl, a dokonce překročilo celkovou lhůtu šesti měsíců pro posouzení žádostí o azyl jako zákonem maximální přípustnou délku,“ stojí doslova v rozhodnutí.
Evropský soud pro lidská práva proto konstatoval, že Česká republika porušila Článek 5 Úmluvy. Panu Komissarovovi musí do tří měsíců na jeho účet uhradit 7 500 euro konvertovaných na ruskou měnu jako náhradu za vniklou nemajetkovou újmu. Dále musí ČR zaplatit náklady řízení ve výši 1 600 euro.
Úplný rozsudek je zde:
Irena Válová
