Vězeňská služba a její vedení podle generálního ředitele Simona Michailidise o své vizi „příliš nežvaní“, zato ji postupně realizuje. Odmítl tak slova jednoho ze svých předchůdců a kandidáta na náměstka ministra spravedlnosti pro vězeňství Pavla Ondráška. Ten v rozhovoru pro Českou justici uvedl, že Vězeňská služba stagnuje a chybí jí vize.
S nelibostí jste reagoval na slova bývalého generálního ředitele Vězeňské služby Pavla Ondráška. Ten kritizoval Vězeňskou službu za to, že stagnuje a chybí jí kvalitní koncepce. Jak jste tato slova vnímal?
Vnímám jako svou povinnost ohradit se věcně a jasně proti snůšce notoriet a floskulí, vyjádřených v rozhovoru. Mé důvody nejsou osobní, neucházím se o žádné místo a nemám pocit, že bych měl vylepšit svůj osobní obraz v očích mocných tím, že někomu jinému, kdo se o popsané momentálně snaží, jak se říká, „polezu po zádech“. Má reakce je vedena snahou chránit pověst bezpečnostního sboru a svých téměř 12 000 kolegyň a kolegů, kteří odvádějí těžkou a společensky prospěšnou práci v nelehkých podmínkách. Práci, na kterou můžeme být společně právem hrdi. Momentálně jsem v postavení, které mi umožňuje nejen srovnávat, ale i hodnotit.
Současná Koncepce vězeňství, která měla za cíl například více zapojit vězně do práce či je vést k větší samostatnosti, byla vypracována jako představa o fungování vězeňství do roku 2025. Daří se ji tedy naplňovat?
Mám jako bývalý ředitel věznice stále k dispozici koncepci vězeňství, kterou krátce před vytvořením „ministerské“ Koncepce rozvoje vězeňství do roku 2025 předložila v roce 2015 ministru spravedlnosti Vězeňská služba ČR vedená panem Ondráškem. Dle mého soudu se jedná o velmi nevyvážený a nekonkrétní materiál zanedbávající celou řadu vnitřních procesů ve vězeňství a neobsahující provázanost vězeňství s ostatními rezortními i mezirezortními procesy, zato obsahující velmi povrchní až hloupé hodnocení některých výsečí činností VS ČR, které mělo sloužit jako východisko pro další směřování rozvoje, který ovšem není formulován příliš věcně. Jsem přesvědčen, že ten materiál co do obsahu nedosahuje ani úrovně středoškolské ročníkové práce. Proto také byla práce na koncepci Vězeňské službě tehdejším ministrem odebrána a vznikla jiná koncepce pod vedením úředníků z ministerstva. Ani ta není ideální a má své vady, nepracuje se s ní zrovna komfortně, ale co do konkrétního obsahu je z velké části dobře využitelná a také využitá a postupně naplňovaná.
Podle pana Ondráška je ale současná koncepce zcela nevyhovující.
Pak by měl by umět sdělit, v čem konkrétně je nevyhovující a které plánované kroky by neměly být realizovány nebo co konkrétního by v ní změnil. Pokud je mi známo, nikde se v tomto smyslu věcně nevyjádřil. Vězeňská služba na tyto otázky zná odpovědi a proto v loňském roce koncepci revidovala a tuto revizi, která je dílem lidí vzdělaných v zasažených oborech a s potřebnou praxí a nevznikala pod vedením jen bývalých novinářů a strážných, jak tomu bylo při pokusu o upletení něčeho koncepci vzdáleně podobného v letech 2014 a 2015, nyní po dosažení konsensu všech zúčastněných předkládá znovu Ministerstvu spravedlnosti.
Za důležité Pavel Ondrášek považuje také nastartovat nový systém personálního rozvoje a kariérní řád pro zaměstnance. Nevidíte zde prostor pro zlepšení?
Vězeňská služba v současné době zavádí celou řadu nových postupů jak v oblasti dalšího kontinuálního vzdělávání, tak v oblasti profesního postupu. Plně využíváme možností tzv. měkkých programů v rámci ESF a Norských fondů, prodlužujeme nástupní kurzy, zavádíme kontinuální manažerské vzdělávání jako jeden z předpokladů pro možnost ucházet se o „vyšší“ vedoucí místo, byl zaveden nový jednotný proces výběrového řízení na obsazení míst v devátých a vyšších tarifních třídách příslušníků, znemožňující provádění personální práce tzv. podle obličeje, což bylo v letech 2014 až 2015 dle mého názoru běžnou praxí. Byly také zavedeny mechanizmy znemožňující personální libovůli a zlovůli, byla pragmatizována a efektivizována spolupráce s odborovými organizacemi, což vedlo k mnoha úspěchům při vyjednávání lepších pracovních podmínek pro zaměstnance.
Můžete být konkrétnější? Přiznejme si, že zaměstnanci Vězeňské služby si na platové a pracovní podmínky často stěžují.
Došlo k navýšení stovek platových a tarifních tříd, získání tabulek nových pracovníků, zásadní změna v tzv. katalogu prací ve prospěch pracovníků ve vězeňství, zvýšení zvláštních příplatků atd.. Současná existence dvou kategorií zaměstnanců je vedením VS ČR řešena konkrétními roky ve spolupráci s odborovými organizacemi a s ministerstvem. Jsou připraveny návrhy dalších změn v „katalogu prací“ a jeho přílohách s tarify pro konkrétní skupiny zaměstnanců a také je připraveno obnovení služebních míst vychovatelů a speciálních pedagogů s ambicí rozšířit postupně existenci služebních míst i na další odborné profese. Od tohoto kroku si slibujeme jistou nápravu doslova zpackaného „zcivilnění“ a rádoby „demilitarizace“ odborných profesí ve vězeňství z přelomu tisíciletí. Hlavním přínosem by pak měla být opětovná možnost profesního postupu odborně vzdělaných a dělných lidí s praxí v oboru na vedoucí místa. Ta byla v minulosti, mimo jiné díky neprostupnosti odborně zdatných civilistů na vedoucí místa ve služebním poměru, často z důvodu personální nouze obsazována i méně schopnými, nebo naopak všeho schopnými lidmi ve služebním poměru, což mívalo následně velmi negativní dopady na celou Vězeňskou službu i její pověst. V potřebě řešit uvedený problém se tedy, soudě dle obsahu rozhovoru, na nějž reaguji, s panem Ondráškem shodneme. Zatím co však on o této záležitosti v minulosti pouze hovořil, současná VS ČR činí ke zlepšení konkrétní systémové kroky.
Ze čtyř typů věznic v posledních letech díky legislativní změně zůstaly dva, přičemž ten první, věznice s ostrahou, je již v rámci působnosti VS ČR dělen na tři stupně zabezpečení. Není na místě další lepší využití diferenciace odsouzených, jak uvádí Pavel Ondrášek?
Možnost prostupovat stupni zabezpečení věznic podle vyhodnocení konkrétních rizik má být pro vězně silnou motivací k vnitřní změně při přípravě na tzv. bezpečné propuštění. Za touto změnou a jejím zavedením do praxe i za jejím „mentálním přijetím“ ze strany všech zúčastněných je tolik odborné práce, o které jen mírně informovaný laik, byť s dlouhou praxí v jedné výseči vězeňství, nemůže mít ani zdání. VS ČR postupně dosáhla zákonného stavu, vyžadujícího existenci poměru počtu odsouzených k počtu vychovatelů 20:1. Ani tento stav však zdaleka nepovažujeme za optimální a máme v úmyslu dále zvyšovat počty odborných zaměstnanců. Byl ověřen a bude dál rozšiřován koncept tzv. otevřené věznice na místě, kde pan Ondrášek jako součást „své“ reformy vězeňství formoval novou zásahovou jednotku VS ČR s celorepublikovou působností – osobně jsem rád, že taková reforma nebyla realizována, stejně jako úmysl zrušit renomované vzdělávací zařízení VS ČR ve Stráži pod Ralskem, které bylo po roce 2016 nejen rozšířeno, ale také reformováno ve prospěch skutečných potřeb VS ČR. Oproti roku 2015 máme dnes asi čtyřikrát více ucelených specializovaných programů zacházení pro specifické skupiny vězňů podle jimi spáchané trestné činnosti, nebo podle jejich specifických osobnostních potřeb. Zlepšování praxe v diferenciaci práce s odsouzenými bude samozřejmě vždy žádoucí, jde přece jen o živý proces, jehož vývoj nelze ukončit. Pokud se ale dobře pamatuji, za vedení pana Ondráška se v oblasti diferenciace odsouzených ani v oblasti odborné péče nezměnilo k lepšímu vůbec nic. K dnes úspěšně využívanému nástroji pro hodnocení rizik odsouzených SARPO se údajně dokonce stavěl velmi rezervovaně. Pan Ondrášek je myslím skutečně ten poslední, kdo by měl současný stav v této oblasti kritizovat.
Bylo reformováno také učiliště VS ČR s důrazem na preferenci výuky učebních oborů využitelných na trhu práce, bylo zavedeno prospěchové stipendium, oproti letům 2014 a 2015 zvýšena skutečná zaměstnanost odsouzených. VS ČR spolupracuje s IKSP a s univerzitami v řadě výzkumných projektů s ambicí aplikace jejich výsledků do praxe. Kolik výzkumných a ověřovacích projektů bylo realizováno v letech 2014 a 2015? Odpověď lze najít v otevřených zdrojích a není pro tehdejší vedení VS ČR nijak lichotivá. Dále: Téměř všechny věznice dnes provozují hospodářskou činnost. Byl podstatně zvýšen počet specializovaných oddílů pro odsouzené se specifickými potřebami, byla kapacitně rozšířena ochranná léčba různých poruch a závislostí. Od r. 2017 se snížil počet vězněných osob o více než 3700, také díky odbornému působení VS ČR. O všem zmíněném se lze snadno přesvědčit porovnáním čísel z otevřených zdrojů VS ČR z let 2014 až 2021.
Co by se dalo zlepšit v oblasti ekonomiky a hospodaření Vězeňské služby?
Zatímco pan Ondrášek pouze konstatuje, že v současném systému není prostor pro velkou kreativitu, současná VS ČR dokáže těžit z rozvoje vlastní ekonomické činnosti, z provozovny hospodářské činnosti, z Evropských a Norských fondů a také dokáže realizovat plánované investice. V r. 2021 bylo ve VS ČR vyčerpáno v rámci investic více než 520 miliónů korun, což je zřejmě největší úspěch za posledních 20 let a stojí za ním nejen dřina mých kolegů a efektivní spolupráce s ministerstvem spravedlnosti a napříč rezorty, ale také systémové změny v realizačních procesech. K rozvinutí kritiky vedení VS ČR za působení pana Ondráška i v této oblasti zde není prostor, ale zájemcům doporučuji opět komparaci čísel z otevřených zdrojů. Volat zde po některých prvcích zahraničních systémů financování státních institucí bez zohlednění všech souvislostí a snad s vědomím časové náročnosti na realizaci takové změny mi přijde poněkud pošetilé, když současný systém dosud zřejmě nebyl plně efektivně využíván.
Zatím jste Vězeňskou službu hlavně obhajoval. Pavel Ondrášek hovoří a stagnaci a absenci vize do budoucnosti. Kde jsou podle vás největší rezervy možného zlepšení chodu Vězeňské služby?
Z uvedených skutečností myslím plyne dostatečně zřejmě, že pokud dnes kdokoli hovoří o dlouhodobé stagnaci a absenci vize Vězeňské služby do budoucnosti, hovoří zároveň nahlas o své neinformovanosti a nevědomosti. Označit dnes Vězeňskou službu za stagnující můžeme vnímat co do věrohodnosti stejně, jako by někdo tvrdil, že zeměkoule se neotáčí. To, že někdo jen nevnímá, není účasten procesů, nebo prostě jen neví, ještě neznamená, že něco není, nebo že se neděje, co se má dít. Vězeňská služba a české vězeňství, stejně jako celý trestní systém a související oblasti, mají dnes před sebou celou řadu velkých výzev, specifikovaných například doporučeními a zjištěními kanceláře VOP a výboru CPT i závažnými zjištěními vnějších i vnitřních kontrolních orgánů. Ty výzvy lze také najít jak v současné, tak v revidované koncepci vězeňství a některé z nich vskutku nejsou nové. Udržení úrovně zdravotní péče, zvýšení úrovně odborné péče a poradenství, propojení penitenciární a postpenitenciární péče, příprava na bezpečné propuštění a doprovázení k němu, zefektivnění systému podmínečného propouštění, zavedení efektivního systému vzdělávání personálu s akcentem na profesní etiku v praxi, spolupráce s akademickou půdou, atd. vydalo by to nejméně na další článek. Na všechny dnes Vězeňská služba aktivně reaguje a to, že pan Ondrášek o tom neví neznamená, že tomu tak není.
Tvrdit, že je vše v nejlepším pořádku by bylo vskutku stejně nepravdivé a nekorektní, jako jsou floskule pana Ondráška. Mimochodem úplně stejné bezobsažné bláboly sděloval do veřejného prostoru v době svého dosazení na místo generálního ředitele VS ČR. Jsem přesvědčen, že lidé, kteří se na koncepčních, legislativních i aplikačních procesech rozvoje českého vězeňství dnes podílejí, jsou schopni v současných podmínkách a za podpory vedoucích činitelů a odborníků z akademické půdy tyto výzvy naplnit stejně, jako společnou vizi, o jejíž existenci pan Ondrášek nemá tušení. Možná je to proto, že současná Vězeňská služba o jejím naplňování příliš nežvaní, ale zato ji postupně realizuje. Patří za to dík všem, kteří ve vězeňství tvrdě pracují pro ostatní, pro věc samotnou, a nikoli pro naplnění vlastních osobních ambicí na účet všech ostatních.
Na konec si nemohu odpustit jednu osobní poznámku. Snaha dosáhnout profesního postupu bez doložení výsledků vlastní práce a vlastní invence, jen pomocí veřejné nekonstruktivní kritiky jiných jednotlivců, nebo skupin lidí, nebývá širším okolím vnímána příliš pozitivně a bývá považována za poněkud neslušnou. Člověk nemocný touhou po sebeprosazení pak nezískává, ale ztrácí.
Eva Paseková
