Úřad práce (ÚP) nepochybil, když dal výpověď své bývalé ředitelce Marii Bílkové. Rozhodl tak Nejvyšší soud (NS), který vyhověl dovolání ÚP proti rozhodnutí Městského soudu v Praze (MS). Ten v roce 2020 naopak konstatoval, že úřad pochybil, když nenabídl bývalé ředitelce všechna vhodná volná místa a nedal jí k rozhodnutí dostatek času.
NS v aktuálním rozhodnutí posuzoval dovolání ÚP proti rozhodnutí MS v Praze z prosince 2020. V něm MS potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (OS). OS rozhodoval o žalobě Bílkové proti Ministerstvu práce a sociálních věcí (MPSV) a ÚP, v níž Bílková napadala jak své odvolání z funkce ředitelky ÚP na podzim 2014, tak následnou výpověď z pracovního poměru.
Soudy dospěly k závěru, že Bílková byla z funkce ředitelky odvolána v souladu se zákonem, avšak následný postup ÚP již byl nezákonný. Nabídka nového pracovního místa (koordinátorka projektů ESF při Generálním ředitelství ÚP) totiž podle soudů nebyla komplexní, když byla k dispozici i jiná volná pracovní místa (např. ředitel ÚP v Kutné Hoře) odpovídající kvalifikaci bývalé ředitelky, a také nebyl dán Bílkové údajně dostatek času na to, aby mohla nabídku posoudit.
V dovolání ÚP poukázal na to, že Bílková ještě v době, kdy byla v zaměstnaneckém poměru, měla již dohodnuté nové pracovní místo na Ministerstvu financí ČR. Podle ÚP je také otázkou, zda se nabídková povinnost zaměstnavatele vztahuje na všechny jeho organizační složky a zda z pozice bývalé ředitelky neměla Bílková sama dostatečný přehled o volných pracovních pozicích a jejich podmínkách.
NS dospěl k závěru, že v obou otázkách, tedy zda měl zaměstnavatel povinnost nabídnout všechny volné pozice a zda dal v tomto případě také dostatek času zaměstnanci na rozhodnutí, je dovolání důvodné.
Ohledně přiměřenosti času pro akceptaci nabídky nového pracovního místa dospěl NS k závěru, že tato lhůta je stanovena pro to, aby měl zaměstnanec možnost seznámit se s podmínkami nabídky, a proto je nutné posuzovat ji vždy s ohledem na jeho bývalé zařazení. V daném případě jako bývalá generální ředitelka musela tedy Bílková mít představu o podmínkách nabízeného místa. „Jinak řečeno, žalobkyně v době, kdy obdržela nabídku dalšího pracovního zařazení, mohla mít (a nepochybně měla) představu o tom, za jakých podmínek setrvá u dosavadního zaměstnavatele (byť na jiné pracovní pozici), a také, že nabízená pracovní pozice tuto představu zdaleka nenaplňuje, a proto také mohla na nabídku reagovat takřka okamžitě, bez ohledu na zaměstnavatelem stanovenou lhůtu,“ konstatuje se v rozhodnutí NS.
Ohledně otázka řádného splnění nabídkové povinnosti dospěl NS k závěru, že z ustálené judikatury NS nevyplývá, že by musel zaměstnavatel nabídnout zaměstnanci všechna vhodná volná místa. „Uvedl-li tedy odvolací soud, že „…žalovaná 1) nesplnila svoji nabídkovou povinnost řádně i proto, že její povinností bylo nabídnout žalobkyni veškerá volná místa, kterými disponuje a která jsou pro ni vhodná…“, není tento jeho právní názor správný,“ uvádí se v rozhodnutí NS.
Případ se tak vrací před OS pro Prahu 7, který bude rozhodovat v intencích vyslovených právních závěrů NS.
Petr Dimun
