S dovoláním proti státu uspěl vazebně stíhaný L.B., který se domáhal omluvy za to, že mu ve vazbě ve věznici Litoměřice byla odepřena veganská strava. Argumenty o nemožnosti připravovat veganská jídla ve věznici je nutno prokázat a ochranu světonázoru vězně ve vazební věznici posoudit stejně jako u ochrany víry a náboženství, uvedl Nejvyšší soud.
Z případu vybralo občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu na svém zasedání dne 10. listopadu 2021 právní větu, která je významná zobecněním: „Ochrana základních práv jednotlivce je rovnocenná bez ohledu na to, je-li v sázce svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání nebo přesvědčení (článek 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).“
Podle souhrnu faktů případu strávil L.B. ve vazbě sedm a půl měsíců od září 2016 do dubna 2017. „Žalobce je dlouhodobě vegan a odmítá z etických důvodů konzumaci živočišných výrobků. K žádosti žalobce a k jeho opakovaným stížnostem mu vedení věznice sdělilo, že mu může zajistit vegetariánskou stravu, nikoliv veganskou, neboť ta by se nevešla do předepsaného limitu nutričních hodnot, které musí věznice zajišťovat,“ stojí v popisu případu.
Odepření veganské stravy ve vazební věznici považoval pan L.B. za zásah do svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání zaručeného Listinou základních práv a svobod. Tím podle něho došlo k zásahu do jeho lidské důstojnosti a k diskriminaci.
Kolik stojí veganská strava?
Panu L.B. dal za pravdu Obvodní soud pro Prahu 2, když v říjnu 2018 konstatoval „porušení práva žalobce na svobodu myšlení a svědomí, a to postupem vazební věznice Litoměřice spočívajícím v podávání stravy, která byla v rozporu se zásadami veganského stravování žalobce v době jeho pobytu“. Soud prvního stupně rovněž uvedl, že „příprava plnohodnotné veganské stravy nevyžaduje žádné speciální technologické zařízení a stravovací částka odpovídající dennímu normativu na vězně v částce 57 Kč byla dostačující při použití základních surovin a doplňování vitamínu B12“.
Městský soud v Praze ovšem následně žalobu zamítl. Nesouhlasil s denním limitem 57 Kč jako postačujícím ani s potravinovými doplňky. „I pokud by bylo možno vyjít ze závěru velitele kuchařů Hradní stráže (neukotveného ovšem ke konkrétnímu období), je zřejmé, že při veganském způsobu stravování je dlouhodobě nutno doplňovat další složky, které nejsou obsaženy ve veganské stravě,“ cituje Nejvyšší soud z rozhodnutí Městského soudu v Praze.
A co zbylých 400 vězňů?
Podle Městského soudu v Praze vyplývá vyšší finanční náročnost vegetariánské stravy i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Soud měl také pochybnost o srovnání vězeňské kuchyně a pracoviště Hradní stráže. Podle MS v Praze bylo zjevné, že věznice Litoměřice nemohla kromě běžných 400 porcí jídla zajišťovat veganské jídlo pro pana L.B. Žalobci bylo navíc umožněno stravování na vlastní náklady a balíčky.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rovněž odmítl jako precedens použít případ Jakóbski v. Polsko: „V případě nynějšího žalobce nebylo možno uzavřít, že jeho veganství bylo projevem svobody náboženského vyznání; v tomto směru tak není dle odvolacího soudu použitelná shora uvedená judikatura ESLP (když v případě Jakóbski se jednalo o nezajištění vegetariánské stravy buddhistovi,“ stojí v odůvodnění Nejvyššího soudu i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu ČR v souvislosti s náboženstvím a obětí
V tomto dalším případě šlo o požadavek na košer stravu a věznice zajistila stravování zvenčí, neboť „nebylo možno požadovat, aby s ohledem na víru a přesvědčení, které ,něco stojí´, veřejná moc hradila veškeré náklady na realizaci přesvědčení a víry dotčené osoby, aniž by nebyl narušen účel a smysl omezení osobní svobody“, uvedl soud s odkazem k soudu Ústavnímu.
Úmluva chrání jen důležitá náboženství
Poté Městský soud v Praze uzavřel: „Žalobci nelze upírat výkon jeho světonázoru, kterým nepochybně veganství je, a to v rámci svobody myšlení i svědomí a jeho přesvědčení, nelze však požadovat po státu v době omezení svobody žalobce, aby vyvíjel aktivní činnost, a to i při vyšší finanční náročnosti, a zajišťoval tak stravování žalobce podle jeho představ, jeho přesvědčení a subjektivních chuťových vjemů. I za situace, kdy přesvědčení jednotlivce ve vztahu ke stravování vyplývá z náboženského vyznání či víry, podléhá realizace tohoto stravování v době výkonu vazby či výkonu trestu zákonným omezením, jak vyplývá z čl. 9 Úmluvy, z čl. 4 a čl. 15 LPS a i zákona o výkonu vazby,“ uvedl MS v Praze.
„Čl. 9 Úmluvy chrání i podle judikatury ESLP pouze náboženské přesvědčení, které dosahuje určité míry přesvědčivosti, vážnosti, soudržnosti a důležitosti,“ uvedl doslova Městský soud v Praze.
Nejvyšší soud aplikoval test
S tím se částečně ztotožnil i Nejvyšší soud. „Odvolací soud ovšem správně připomenul, že zatímco svoboda v oblasti vnitřní názorové autonomie jednotlivce, tzv. forum internum, je absolutní a stát nesmí za žádných okolností a při uvádění jakéhokoliv důvodu zasahovat do vnitřního přesvědčení, pak svoboda projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení, tedy forum externum, může být z taxativně stanovených důvodů v čl. 9 Úmluvy omezena,“ uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí.
Poté aplikoval pětistupňový test podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Jde o pět otázek v souvislosti s Článkem 9 Úmluvy. Spadá projednávaná věc pod rozsah čl. 9 Úmluvy (věcný rámec)? Došlo k zásahu do práva zaručeného čl. 9 (existence zásahu)? Byl zásah v souladu se zákonem (legalita)? Sledoval zásah alespoň jeden z legitimních cílů vymezených v čl. 9 odst. 2 (legitimita)? Byl zásah nezbytný v demokratické společnosti (přiměřenost)?
Veganství, zákon, přiměřenost
Podle Nejvyššího soudu judikatura ESLP neposkytuje jednoznačnou definici náboženství nebo přesvědčení. Proto je nezbytné zkoumat přítomnost určité úrovně přesvědčivosti, serióznosti, koherence a důležitosti. „V poměrech projednávané věci přitom není rozumných pochybností, že právě odmítání stravy založené na živočišných produktech je základním znakem veganství, jak ostatně dovodil již soud prvního stupně a v plné shodě s ním i odvolací soud,“ uvedl v odůvodnění Nejvyšší soud.
Podle názoru ESLP jsou tolerovatelná jen „minimální“ omezení přesvědčení či náboženského vyznání. „O takový případ rovněž v projednávané věci nešlo, neboť neposkytování veganské stravy je v daném případě zásahem absolutním,“ dospěl k závěru Nejvyšší soud.
K otázce legality Nejvyšší soud uvedl: „Omezení možnosti praktikujícího vegana přijímat stravu nikoliv živočišného původu by v tuzemsku muselo být výslovně stanoveno zákonem, a nikoliv předpisem nižší právní síly v podobě vyhlášky, popř. dokonce jen interním dokumentem Vězeňské služby.“
Ani provozní situace ve věznici v průběhu vazby není podle Nejvyššího soudu zásadní: „Zákonem předjímaná povinnost věznice ,přihlížet ke kulturním a náboženským tradicím obviněných´ nemůže být logicky vnímána jako zákonem provedené výslovné omezení práv plynoucích z čl. 9 Úmluvy, nýbrž naopak je projevem respektu k tam chráněným právům,“ uvedl Nejvyšší soud.
A konečně, soudy podle Nejvyššího soudu neposuzovaly přiměřenost zásahu: „Měl-li odvolací soud za to, že je namístě osoby ve výkonu vazby omezit v možnosti podávání veganské stravy, měl na projednávanou věc vztáhnout především test proporcionality zvažovaného omezení (zmíněný v předchozích odstavcích tohoto rozsudku).“
Nejvyšší soud: Posouzení otázek bylo nesprávné
Podle Nejvyššího soudu nebyl ani argument zbylými 400 vězni řádně odůvodněný: „Stejně tak za předčasný je třeba považovat argument odvolacího soudu ohledně ohrožení výživy ostatních osob omezených na svobodě, neboť i v takovém případě by zásah do práva jednotlivce musel být přesvědčivě odůvodněn např. legitimním cílem v podobě ochrany práv a svobod jiných osob umístěných ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, což se v projednávané věci nestalo.“
„Nepoměřoval-li odvolací soud projednávanou věc i zmíněnými hledisky a vnímal-li ochranu relevantního světonázoru jednotlivce jako méně významnou, než v případě ochrany víry a náboženského přesvědčení, je jeho právní posouzení v obou dovolatelem zpochybněných otázkách neúplné, a tudíž nesprávné,“ uzavřel své rozhodnutí Nejvyšší soud Č:
Podle Nejvyššího soudu bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze dále zatíženo vadou. Soud totiž nesouhlasil s denním limitem pro přípravu veganské stravy bez potravinových doplňků 57, a současně bez dalšího zkoumání učinil závěr o „finanční náročnosti poskytování veganské stravy“.
Úplné rozhodnutí Nejvyššího soudu je zde:
Irena Válová
