Po devíti letech skončil soudci Evropského soudu pro lidská práva zvolenému za Českou republiku Aleši Pejchalovi mandát soudce. Soud opustil symbolicky včera 10. prosince na Den lidský práv. Do roku 2020 spolurozhodoval 1189 případů. K nim sepsal 28 odlišných stanovisek. Pejchala u soudu nahradí dosavadní ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková.
„Jakákoli legislativa bude rozlišovat. Rozlišuje podle identifikace určitých skupin osob, přičemž selhává v rozlišování uvnitř skupin těchto osob nebo v rámci jiných tříd osob. Umění legislativy je uměním moudrého rozlišování. Proto jakékoli právní předpisy mohou být napadeny z hlediska principů rovnosti a nediskriminace a podobné případy se u soudů stávají stále častějšími.“
Ne, to není výňatek z pojednání „umění vládnout zákony“, nýbrž citace slov Aleše Pejchala a Krzysztofa Wojtyczeka na straně 58 rozhodnutí Nejvyššího soudu Velké Británie v případu R. v. Ministerstvo práce, důchodů a sociálních věcí ve věci omezení státních sociálních podpor na dvě děti vyneseného letos 9. července 2021 ve Velké Británii.
S odkazem na společné odlišné stanovisko českého a polského soudce Evropského soudu pro lidská práva v případu JD a A v. Velká Británie z roku 2019 tyto Pejchalovy a Wojtyczekovy věty vepsal do letošního rozsudku předseda Nejvyššího soudu Velké Británie Lord Reed a se souhlasem dalších šesti soudců stížnost R. zamítl.
Mohlo by vás zajímat
Nic míň, ale také nic víc
Jde o klíčové stanovisko soudců Pejchala a Wojtyczeka, které se dnes v takřka bitevní vřavě roku 2021 o opatření států v ne/prospěch veřejného zdraví jeví jako ještě významnější. Oba soudci totiž ve svém odlišném stanovisku označili rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve prospěch státní diskriminace jedné skupiny, avšak jiné nikoli při srovnávání nestejného za opuštění práva, vstup do politiky a rozhodnutí, ke kterému Soud nemá mandát.
Je to jeden z příkladů výkladu Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, jak ho Aleš Pejchal rozpoznal jako advokát už v roce 1992, kdy Česká republika přistoupila k Úmluvě, jak s ním jako historicky první advokát uspěl v březnu roku 2000 před Evropským soudem pro lidská práva v případu Krčmář v. Česká republika a o dvanáct let později od roku 2012 ho aplikoval jako soudce: Jako mezinárodní smlouvu Vysokých smluvních stran podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Nic míň, ale také nic víc, na což ve svých četných disentech i v rozhovorech pro Českou justici opakovaně upozorňoval.
Když rozsudky ESLP dopadnou na občany 47 zemí
Ono „nic míň“ je mimořádně významné pro občany čtyřiceti sedmi Vysokých smluvních stran. Členské státy Úmluvy jsou dnes povinny už při tvorbě legislativy i nakonec při rozhodování soudů včetně soudu ústavního zohledňovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, neboť Úmluva se stala součástí ústavního pořádku. „Porušení ústavního pořádku samotným Ústavním soudem je skutečně závažným prohřeškem. Směřuje totiž proti samotným základům právního státu,“ uvedl mimo jiné letos v únoru v posledním rozhovoru pro Českou justici soudce Aleš Pejchal.
Ono „nic víc“ může být mimořádně významným pro členské státy Úmluvy v případě mezinárodních konfliktů a krizí. Takovou krizí se mimo jiné ukázalo masové přistěhovalectví do členských států, často doprovázené hromadným násilím a útoky na hranice ze strany migrantů z afrických zemí jako se to děje ve španělské enklávě Mellile v Maroku, kde migranti hromadně slézali plot, a enkláva je vrátila do Maroka. Afričané si následně stěžovali u Evropského soudu pro lidská práva, který v případu ND a NT v. Španělsko dne 13. února 2020 shledal, že Španělsko neporušilo Úmluvu.
Soudce Pejchal však šel v souběžném stanovisku ještě dál: Soud zřízený Radou Evropy se případem z jiného světadílu podle něho vůbec neměl zabývat, pokud stížnost podali v Africe občané afrických států, které nepřistoupily k Evropské Úmluvě a současně tito Afričané pocházejí ze zemí Africké (Banjulské) charty lidských práv a práv národů a mají svůj Africký soud pro lidská práva. Maroko je členem Africké unie, avšak Afričané žádají azyl v Evropské unii, aniž by svá práva uplatnili v Africe, upozornil Aleš Pejchal na stav věci s tím, že každá stížnost u ESLP má vždy dopad na život všech občanů čtyřiceti sedmi zemí Evropské Úmluvy.
V čase, který nepřeje odvaze
V samotném stanovisku pak soudce uvedl: „Neexistuje žádný důvod nepřijmout Rawlsův postulát, že výkon spravedlnosti je v první řadě férovost a že při stanovení kritérií pro výkon spravedlnost je nutné začít férovostí. Tato myšlenka není ani nová, ani revoluční. Už dávno to byl Cicero, který ve své ,De officiis´ uvedl: ,Fundamentum autem est iustitiae fides, id est dictorum Conventionorumque constia et veritas´ (Základem spravedlnosti je důvěra, to znamená stálost a upřímnost ve slovech i v dohodách – pozn. autorky),“ napsal soudce Pejchal.
„Vídeňská úmluva o smluvním právu, která stanoví pokyny pro výklad mezinárodních smluv, včetně Úmluvy, je správně založena na zásadě spravedlnosti v mezinárodních vztazích,“ uvedl Aleš Pejchal v souběžném stanovisku k případu, který poté označil v lednovém rozhovoru pro Českou justici za událost roku a nadčasové rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
V čase, který nepřeje odvaze jít myšlenkově proti politickému a mediálnímu proudu a v době, jejíž protagonisté považují sami sebe za výjimečné a právo dostává přívlastky jako nové či jiné, vyvolalo předmětné připomenutí této staré a nerevoluční zásady takřka revoluci. V rozsáhlé stati Pejchalovo stanovisko například rozebral španělský profesor práva z Madridu Jesús Alfaro Aguila-Real.
Socializace soudce Aleše Pejchala
Do roku 2020 spolurozhodoval Aleš Pejchal 1189 případů, přičemž k nim napsal 28 disentů, kdy se odklonil od většiny. Vyplývá to z diplomové práce Anety Bartošové na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií při Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
„Sám JUDr. Aleš Pejchal si je vědom silné role soudce jako politického aktéra. Sám se vyslovil, že vliv na politiku skrze soudní oblast je samozřejmě obrovský, neboť i soudci se podílejí na aplikaci prostřednictvím jejich výkladu na právu,“ napsala ve své práci Bartošová s odkazem na knihu Základní slova, rozpravy o svobodě, společnosti, politice, procesu a právu autorů Aleš Pejchal a Irena Válová.
Fakt, že Bartošové práce nese název Socializace soudce na Evropském soudu pro lidská práva a jejím tématem je výlučně osoba Aleše Pejchala a jeho disenty, lze považovat za unikum. Dokud bude existovat internet, Aleš Pejchal díky disentům nebude zapomenut ve smyslu „práva být zapomenut“. Dokud bude chtít, bude mít vliv, neboť bývalý soudce je totéž, co bývalý prezident.
Text celé diplomové práce z roku 2020 je zde.
Aneta Bartošová hodnotí soudce Pejchala jako konzervativce a myšlenkově ho nepřímo přirovnává k jednomu z nejvlivnějších soudců Nejvyššího soudu USA Antoninu Scaliovi. „Konzervatismus ve vztahu k vyjádření hodnotového zakotvení soudce bývá mnohdy spojován s pojmy originalismus, textualismus, konstitucionalismus či formalismus… Významným soudcem, který pro americký ústavní systém představoval originalistický výklad Ústavy, byl Antonin Scalia.“
O Antoninu Scaliovi jako o odpůrci právního aktivismu a zvláštních práv pro některé skupiny lidí Česká justice informovala u příležitosti smrti soudce.
Účinky procesu nenastaly
Co autorka práce míní „socializací soudce“? „V evropském prostředí můžeme mluvit o ,evropské socializaci´, neboť evropské instituce jsou velmi specifickým prostředím význačným právě socializačním procesem. Jedná se o vzájemně se posilující proces formovaný interakcí pracovníků s institucemi, kde působí. Čím déle úředník působí v institucí, tím spíše se jí přizpůsobí a kariérně postupuje. Situace je však odlišná v evropských institucích v rámci EU a pod záštitou Rady Evropy. Na případu soudce na Evropském soudu pro lidská práva doposud obdobná analýza provedena nebyla, ačkoliv je prostředí ESLP taky velmi specifické,“ vysvětluje Aneta Bartošová.
Lidsky lze její definici shrnout tak, že evropská instituce z různých důvodů člověka zlomí a úředník nebo soudce se jí přizpůsobí.
„Na základě kvantitativní i kvalitativní analýzy jsme došli k totožnému závěru, a to že se soudce Aleš Pejchal na Evropském soudu pro lidská práva nesocializoval…Socializační účinky však nenastaly s největší pravděpodobností na základě individuálních vlastností Aleše Pejchala, a to jeho vzdělání, profesních ambicích, angažovanosti a sebepojetí. Socializace je mnohem silnější u jedince s větším souzněním s institucí,“ uzavírá Bartošová svoji práci o tom, že soudce Aleš Pejchal zůstal nezlomný.
Irena Válová
