Tvrzení státního zastupitelství o nedostatečné míře sebereflexe Davida Ratha je zavádějící a v rozporu se stanoviskem Probační a mediační služby i Vězeňské služby. Podle soudu si Rath za negativní stanovisko státního zastupitelství k žádosti o podmíněné propuštění může sám svojí obstrukční obhajobou a kritikou práce orgánů činných v trestním řízení. Vyplývá to z písemného odůvodnění rozhodnutí senátu Městského soudu v Brně (MS), který na začátku listopadu souhlasil s podmíněným propuštěním Ratha z výkonu trestu.
Senát MS v Brně v čele s předsedou Josefem Tatíčkem rozhodoval o Rathově propuštění 9. listopadu, a to na žádost Svazu pacientů České republiky, který za Ratha nabídl také záruku.
Podle soudu měl Rath pro kladné rozhodnutí všechny předpoklady. V jeho prospěch svědčilo jak hodnocení Vězeňské služby, tak Probační a mediační služby ČR. Soud přihlédl i k tomu, že Rath se sám ve výkonu trestu nabídl, že bude léčit vězně, a to i v době pandemie. Předtím uklízel například eskortní místnosti a prováděl sanitární úklid. Soud zmiňuje i to, že byl při výkonu lékařské praxe napaden spoluvězněm, který mu nůžkami zaútočil na krk, přičemž Rath se útoku ubránil. Přesto se domluvil s Vězeňskou službou na další spolupráci, a i pokud bude propuštěn, bude na dva dny v týdnu dojíždět do Brna a jako lékař zde nadále pracovat.
Soud se poměrně obsáhle věnoval i okolnosti, kdy Rath dosud nezaplatil část uloženého peněžitého trestu. Dospěl však k závěru, že to není vinou Rathovy nedostatečné snahy, ale v důsledku kombinace nedobrých vztahů s bratrem a soudních sporů s ním o majetek na straně jedné a tím, že Krajský soud v Praze (KS) mu dosud neuvolnil zabavené peníze (cca 10 mil. Kč). O jejich vrácení přitom již v roce 2019 rozhodl v odvolání Vrchní soud v Praze v tzv. první větvi jeho případu. „Odsouzenému dle názoru soudu nelze vyčítat, že by si při úhradě peněžitého trestu počínal laxně (a to i s ohledem na nadále blokované finanční prostředky, které byly v hotovosti zajištěny v květnu 2012 v jeho bydlišti). Odsouzený deklaruje snahu ihned po podmíněném propuštění realizovat účinnější kroky ke zpeněžení nemovitého majetku, a především představil jasnou vizi o dalším intenzivním splácení poloviny peněžitého trestu z budoucí odměny lékaře. Je si současně velmi dobře vědom hrozby nařízení také poměrné části náhradního trestu odnětí svobody. Tedy skutečnost, že odsouzený dosud během pobytu ve výkonu trestu (s omezenými možnostmi disponovat s majetkem) neuhradil celý peněžitý trest, není důkazem o nějaké nízké míře sebereflexe a nijak nezpochybňuje závěr soudu, že po právní moci rozsudku prokazuje polepšení,“ konstatuje k tomu soud.
Sebereflexe a kritický pohled
Senát MS v Brně v čele se soudcem Tatíčkem také hodnotil otázku sebereflexe a kritického pohledu Ratha na trestnou činnost, za níž by odsouzen. V rozhodnutí se pak odkazuje na mnohé nálezy Ústavního soudu, včetně těch z poslední doby, v nichž se ústavní soudci vyslovili právě k podmínkám, k nimž mají soudy při rozhodování o podmíněném propuštění přihlížet.
„Také soud v rámci výslechu odsouzeného tomuto náhledu odsouzeného věnoval náležitou pozornost a rozhodně nesdílí názor státní zástupkyně, že sebereflexe na straně odsouzeného Ratha je stále nedostatečná, že by snad měla být důvodem k zamítnutí žádosti. Pokud odsouzený opakovaně uvedl ve veřejném zasedání, že přijal dokonce i hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, že se z jednání ponaučil, že se chce vyvarovat v budoucnu stejných chyb, nechce mít s veřejnými dotacemi a zakázkami již nic společného, nechce se rozhodně do vězení vrátit a dokonce je schopen vyslovit větu (před mnoha lety ještě nepředstavitelnou), že si trest zasloužil, pak soud skutečně nevidí, jak jinak by měl odsouzený projevit svůj kritický náhled na dříve páchanou trestnou činnost. Je třeba v této souvislosti zdůraznit, že sebereflexe odsouzeného či kritický náhled na předchozí jednání a tzv. přijetí trestu není totéž co bezvýhradné doznání. Trestní zákoník v rámci úpravy podmíněného propuštění nepožaduje a nikdy nepožadoval po odsouzených, aby se, byť dodatečně, doznávali, například ve veřejném zasedání. Doznaní, byť i dodatečné, tedy není a nikdy nebylo zákonným předpokladem pro kladný závěr o podmíněném propuštění konkrétního odsouzeného,“ popisuje soud svůj pohled na věc.
Fakt, že přes všechny důvody, svědčící ve prospěch kladného rozhodnutí, státní zastupitelství trvá na opaku, si soud vyložil jednoznačně. „Otevřeně je třeba uvést, že zjevně negativní postoj státního zastupitelství k podmíněnému propuštění odsouzeného již k podané první žádosti si do značné míry zapříčinil sám odsouzený jednak způsobem vedení obhajoby (často až obstrukčním) v průběhu trestního stíhání, neutuchající kritikou orgánů činných v trestním řízení, rovněž neadekvátní medializací případu až po nemístná opakovaná vyjádření o zpolitizování celého procesu (což je mimochodem vyjádření tolik oblíbené rovněž u jiných stíhaných politiků),“ uvádí se v rozhodnutí.
Soud však upozornil na to, že z možnosti podmíněného propuštění nelze vyloučit žádnou skupinu pachatelů, a to ani recidivistů. „Tím spíše si pak soud musí položit otázku, zda a jak vážné důvody by měly bránit podmíněnému propuštění u osoby, která je ve výkonu trestu poprvé, spáchala jeden skutek, vedla jinak řádný život do nástupu trestu, systematicky prokazuje polepšení během výkonu trestu a zcela se vyvaruje jakýchkoliv kázeňských přestupků,“ uvedl v odůvodnění senát soudce Tatíčka.
Proti jeho rozhodnutí podala stížnost intervenující státní zástupkyně a Rath tak musí vyčkat, jak se k ní postaví Krajský soud v Brně.
Navíc ještě nebylo pravomocně rozhodnuto v tzv. druhé větvi případu, kde se čeká na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. I tomu se Tatíčkův senát v odůvodnění věnoval s tím, že musí ctít presumpci neviny. A tudíž nepravomocný, byť odsuzující verdikt, nemůže být důvodem, aby žádost zamítl.
„Soud nyní rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění tedy nemůže vyčkávat pravomocného skončení jiné věci, byť jde nepochybně o případný souběh trestných činů, a rozhodně jen samotná skutečnost, že obžalovaný je stíhán a byl dosud nepravomocně odsouzen, nemůže být důvodem k zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který zatím jako jediný byl pravomocně uložen,“ uvedl k tomu soud v odůvodnění.
Petr Dimun
