Senát, druhá parlamentní komora, je v polistopadové historii Česka součástí legislativního procesu od roku 1996. První kolo prvních voleb do Senátu se konalo 15. a 16. listopadu 1996, druhé kolo o týden později. Ustavující schůze Senátu se konala 18. prosince 1996. Dvoukomorový parlament je součástí ústavního systému od vzniku samostatné ČR v lednu 1993, naplnění tohoto článku ústavy tak trvalo téměř tři roky.
Prvním poválečným volbám do Senátu předcházela dlouholetá bouřlivá diskuse o smysluplnosti zřizování druhé komory parlamentu, v níž zvítězil názor obhajující potřebu Senátu a tím také naplnění Ústavy. Zvítězili v nich kandidáti Občanské demokratické strany, jejíž tehdejší předseda Václav Klaus se nikdy netajil pochybnostmi o účelnosti této komory parlamentu.
Podle komentátorů měly volby tři vítěze – ODS potvrdila po zaváhání v parlamentních volbách postavení nejsilnější strany, sociální demokracii se za týden mezi prvním a druhým kolem podařilo odvrátit hrozící zdrcující porážku a KDU-ČSL potvrdila své postavení „jazýčku na vahách“.
V prvních volbách se výjimečně volili senátoři ve všech 81 obvodech. Jinak platí ustanovení, že se Senát obměňuje z jedné třetiny (27 senátorů) vždy po dvou letech. Zpočátku bylo třeba stanovit nestejnou funkční dobu (dva, čtyři a šest let) s tím, že se po čtyřech letech vyrovná na šestileté volební období.
Překvapivou překážkou se pro řadu kandidátů stalo již podání přihlášky. I přesto, že se Ústřední volební komise (ÚVK) rozhodla tolerovat drobné nepřesnosti, zamítla více než sto přihlášek. Téměř všichni zamítnutí se odvolali a 76 z nich Nejvyšší soud vyhověl.
Prvního kola se nakonec zúčastnilo 568 kandidátů, z toho 59 žen. Své zástupce nominovalo 30 politických stran a hnutí a jedna koalice (Moravskoslezská koalice). Spektrum doplnilo 49 nezávislých kandidátů.
Podmínkou účasti ve volbách byla kauce ve výši 20.000 korun, která propadla ve prospěch státu nezískal-li kandidát alespoň šest procent hlasů. Kauce nakonec získalo zpět 359 kandidátů, zbylých 209 nepřekonalo šestiprocentní hranici.
V prvním kole mohl být zvolen ten kandidát, který obdržel nadpoloviční většinu platných hlasů, což se podařilo pouze třem zástupců ODS a jednomu z KDU-ČSL. Do druhého kola postoupili v každém kraji kandidáti, kteří se v konečném pořadí prvého kola umístili na prvních dvou místech. Ze 154 kandidátů zastupovalo 76 ODS, 48 ČSSD, 17 KDU-ČSL, 7 ODA, 4 KSČM, jeden DEU a jeden vystupoval jako nezávislý. Volby se tak na mnoha místech zúžily na přímý souboj ODS s ČSSD. Neúspěšná byla snaha ODS o získání podpory od koaličních partnerů (KDU-ČSL a ODA) tam, kde proti sobě nestojí zástupci těchto stran.
Nejvíce mandátů nakonec získala ODS (32), sociální demokraté 25. Třetí KDU-ČSL s 13 senátory doplnila ODA se sedmi křesly, dva komunisté, kandidát Demokratické unie a nezávislý kandidát Richard Falbr, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů kandidující s podporou ČSSD.
Někteří politologové však podotýkali, že vítězem ve skutečnosti byli odpůrci Senátu. Voliči totiž svůj negativní postoj ke druhé komoře vyjádřili značným nezájmem – prvního kola voleb se zúčastnilo 35,03 procenta voličů, druhého kola pouhých 30,63 procenta voličů.
Voličskou nechuť nedokázala zlomit ani poměrně pestrá volební kampaň, která přinesla do krátké tradice polistopadových demokratických voleb v ČR řadu nových prvků. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od voleb do Poslanecké sněmovny se do Senátu volilo podle většinového systému, museli kandidáti propagovat sama sebe a vyrazit „mezi lidi“. Nezávislí uchazeči o senátorské křeslo se navíc museli obejít bez finanční podpory ze stranických pokladen.
Kandidáti do Senátu se v rámci svých předvolebních kampaní představovali svým voličům nejčastěji na besedách nebo prostřednictvím plakátů a letáků. Placené inzerce v novinách nejčastěji využívaly strany tehdejší vládní koalice (ODS, KDU- ČSL, ODA). Velké mítinky byly pouze výjimkou vzhledem k nízkému zájmu občanů a roční době a byly spojeny s účastí vedoucích představitelů stran. Větší návštěvnost zaznamenali kandidáti, kteří voličům nabídli i zábavný program.
Kampaň se již od svého počátku nesla v duchu konfrontací mezi dvěma hlavními rivaly ODS a ČSSD, které vyvrcholily aférou Bezpečnostní informační služby (BIS) a odstoupením jejího prozatímního šéfa Stanislava Devátého. Skandál kolem BIS byl nejen další výměnou názorů mezi čelnými představiteli ODS a ČSSD, ale přinesl rozkol i do řad vládní koalice.
Senátní volební kampaň přišla podle dostupných informací levněji než kampaň do Poslanecké sněmovny v květnu téhož roku. Parlamentní strany vložily do kampaně celkem zhruba 120 miliónů korun, přičemž ODS měla na kampaň věnovat kolem 50 miliónů korun, ČSSD o polovinu méně. ODA a KDU-ČSL volební kampaně svých kandidátů vyčíslily na 20 miliónů korun, KSČM na pouhých šest miliónů korun.
Ústřední volební komise obdržela během senátorských voleb přibližně 60 stížností, většinou se jednalo o porušení volebního zákona. O největší rozruch se však postaral Miroslav Coufal (ČSSD), který poté, co postoupil do druhého kola oznámil, že z voleb odstupuje. Příčinou měly být telefonické výhrůžky. Později své rozhodnutí změnil.
Na výsledek voleb obdržel Nejvyšší soud 36 stížností; z 29 oprávněných bylo 27 zamítnuto, u dvou bylo projednávání zastaveno, protože obsahovaly nepřesné nebo neúplné údaje. Soud obdržel stížnosti proti zvolení 23 senátorů.
(čtk)
