K výjimečnému kroku přikročil jeden ze senátů Nejvyššího soudu (NS), když se rozhodl překlenout mezeru v zákoně způsobem, který představuje tzv. pravou retroaktivitu. Podle názoru soudu totiž náhrada za újmu způsobenou povinným očkováním náleží i těm, kterým vznikla v období mezi 31. 12. 2013 a 7.4. 2020, tedy v době, na kterou se nevztahovala žádná právní úprava.

Senát NS ve složení Robert Walter, Martina Vršanská a Petr Vojtek vyhověl dovolání v případu z roku 2015, kdy bylo čtyřměsíční dítě po očkování postiženo těžkou obrnou lícního nervu s trvalými následky.

Ministerstvo zdravotnictví odmítlo nahradit vzniklou újmu a jeho postoj posvětily jak nalézací, tak odvolací soud. Ty totiž došly k závěru, že žádný právní předpis nezakotvuje odpovědnost státu za újmu způsobenou očkováním. Na případ se totiž již nevztahoval „starý“ občanský zákoník s širší objektivní odpovědností zdravotnického zařízení za způsobenou škodu na zdraví v důsledku podání očkovací látky, v novém občanském zákoníku pak nebyla tato odpovědnost výslovně upravena a speciální zákon, který tento deficit napravoval, byl přijat až v roce 2020, s účinností od 8. dubna. A jeho přechodná ustanovení neřešila případy spadající právě do tohoto mezidobí.

NS se sice ztotožnil s právním posouzením soudů nižších instancí, avšak došel k závěru, že se jedná o případ mezery v zákoně, kterou jsou soudy ve výjimečných případech povolány zaplnit. „Dovolací soud pokládá za nepřijatelné, nespravedlivé a diskriminující, aby poškozeným, u nichž vznikla do 31.12. 2013 a poté od 8.4. 2020, náhrady újmy za zdraví dostalo, zatímco újma vzniklá v mezidobí mezi těmito daty by odškodněna nebyla, a to jen proto, že zákonodárce opomněl jejich nároky upravit,“ konstatuje se mj. v odůvodnění rozhodnutí.

Pravá retroaktivita

Podle názoru NS je nejpřijatelnější řešením na použít na případy, k nimž došlo ve zmíněném mezidobí sedmi let, zákon č. 116/2020, který speciálně upravuje odpovědnost státu za újmu vzniklou povinným očkováním, a to bez ohledu na absenci přechodných ustanovení.

NS tak zvolil toto řešení i při vědomí, že představuje tzv. pravou retroaktivitu. Podle soudců NS je ovšem takový postup možný, neboť stát se k úpravě náhrad takto způsobené újmy zavázal mezinárodní úmluvou a byl za absenci právní úpravy kritizován Ústavním soudem. A ten také nastínil, za jakých okolností je možné připustit výjimky z pravé retroaktivity, tedy v situaci, kdy by právní normy působila v rozporu se zásadami humanity a morálky.  

Mohlo by vás zajímat

„Dovolací soud si je vědom, že použití zákona účinného od 8.4. 2020 i na případy újmy vzniklé před tímto datem, je pravou retroaktivitou. (…) V daném případě je retroaktivita ospravedlněna tím, že umožní dosáhnout spravedlivé náhrady poškozeným, kteří by jinak bez rozumného důvodu takové právo neměli (tedy právní postavení těchto subjektů, fyzických osob, zlepší) zatímco povinnostmi zatíží stát, který pod následkem právní sankce ukládá občanům povinnost podrobit se konkrétním druhům očkování ve veřejném zájmu, přičemž sám povinnost k vytvoření zákonného podkladu pro náhradu újmy způsobené povinným očkováním, k níž se zavázal ratifikací Úmluvy o biomedicíně již v roce 2001, splnil až v roce 2020,“ vysvětluje NS.

Chlapci je nyní pět let. Podle Ligy lidských práv je zdravotní újma trvalá. Ochrnutí poloviny tváře chlapci zabraňuje dovírat oko, které se tak musí několikrát denně prokapávat a je náchylné na infekce. Dále má chlapec potíže při jídle a při vyslovování. Liga lidských práv se obává, že ani teď se nebude ministerstvo zdravotnictví k nároku rodiny chovat vstřícně. Dříve prý popíralo souvislost újmy s očkováním, navíc zákon prý drasticky omezuje odškodnitelné případy.

Případem, v němž poškozené zastupuje advokátka Zuzana Candigliota, se nyní bude znovu zabývat Obvodní soud pro Prahu 2.

Petr Dimun