Státní zástupce nemůže vědomě porušovat pravidla trestního procesu a argumentovat procesně nepoužitelnými důkazy. I on totiž musí respektovat základní zásady trestního řízení, zejména pravidla zákonného procesu, tzv. materiální pravdy, presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. K takovému apelu přikročil senát Nejvyššího soudu (NS) ve zdůvodnění rozhodnutí, kterým odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce v případu OKD.
NS odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce na konci února letošního roku, aniž by byly známé důvody. Česká justice nyní získala odůvodnění rozhodnutí senátu v čele se soudcem Jiřím Říhou.
Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce směřovaly k tomu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce a napadené rozhodnutí mělo spočívat na nesprávném právním posouzení skutku. Podle názoru dovolacího soudu však nejvyšší státní zástupce jen zopakoval to, co již uplatňoval státní zástupce v řízení před soudem prvního i druhého stupně. A proto NS označil jeho dovolání za „zjevně neopodstatněné“.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání konkrétně namítal podjatost předsedkyně senátu nalézacího Obvodního soudu pro Prahu 2 (OS) Ivy Fialové. Především mu vadila ta skutečnost, že soudkyně Fialová měla opakovaně přerušovat státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (VSZ) Tomáše Černého při jeho přednesu závěrečné řeči. Stalo se tak 20. dubna 2018, kdy Černého Fialová upozorňovala na nezákonnost jeho postupu, neboť měl ve své řeči citovat z protokolů o podání vysvětlení, k jejichž čtení ovšem nedali obžalovaní souhlas. Podle názoru nejvyššího státního zástupce měla být Fialová z rozhodování vyloučena s ohledem na její „silnou osobní averzi“ vůči státnímu zástupci.
Podle NS však pro vyloučení soudce pro podjatost musí být zákonný a silný důvod, nepostačuje jen „subjektivní pocit“ některé ze stran řízení.
Nejvyšší státní zástupce údajnou podjatost soudkyně dovodil pouze ze způsobu, jakým řízení vedla a z toho, jak písemně odůvodnila rozsudek. Navzdory tomu, že sám v dovolání připustil, že způsob, jakým soudce vede hlavní líčení, zpravidla podjatost nezakládá, považuje ho za důkaz pochybnosti o nepodjatosti předsedkyně senátu, neboť mělo jít o „celý komplex projevů či postupů vrcholící invektivami na adresu státního zástupce“.
NS se však pozastavil nad tím, proč státní zástupce v řízení podjatost předsedkyně senátu nenamítal včas a tak, jak je předvídáno trestním řádem.
„Dovolatel jako zástupce veřejné žaloby dovozoval podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně z toho, jakým způsobem zasáhla do přednesu závěrečné řeči státního zástupce zastupujícího v dané věci před soudem prvního stupně veřejnou žalobu. Tím dokonce mělo vyvrcholit předchozí nepřátelské jednání předsedkyně senátu v průběhu řízení před soudem, kdy mimo jiné jej měla nedůvodně osočit z úniku informací médiím. Tyto skutečnosti, z nichž byla dovozována podjatost předsedkyně senátu, však byly této stran trestního řízení známé, nebyly ale před příslušným orgánem pro rozhodnutí o podjatosti, tedy soudem prvního stupně, zákonem předvídaným způsobem namítnuty tak, aby bylo vyvoláno jeho rozhodování o vyloučení předsedkyně senátu pro podjatost, jak vyplývá z § 31 odst. 1 tr. řádu (přitom proti takovému rozhodnutí by býval mohl státní zástupce podat stížnost, o níž by následně rozhodoval stížnostní soud),“ uvádí k tomu NS.
Podle NS tak jde v tomto případě spíše u výraz nesouhlasu se způsobem rozhodnutí soudu ve věci, v níž nebyla veřejná žaloba úspěšná.
Vstřícný, až benevolentní přístup
NS oproti nejvyššímu státnímu zástupci považuje postup předsedkyně senátu za správný a zcela v souladu se zákonem. Ke stranám řízení přistupovala podle NS „zásadně rovně“. Vůči veřejné žalobě měla podle NS dokonce vstřícný, až benevolentní přístup. Když totiž státní zástupce Černý nerespektoval její výhrady, mohla mu předsedkyně senátu odebrat slovo. Anebo dokonce jednání státního zástupce vyhodnotit jako přečin pohrdání soudem.
„Podobně ani její velmi vstřícný přístup toliko upozorňující na porušování zákona státním zástupcem v rámci hlavního líčení bez vyvození důsledků, jak o tom bude zmínka níže, vůbec nevypovídá o její údajné osobní averzi. I pro Nejvyšší soud je však poněkud zarážející, že dokonce i nejvyšší státní zástupce zcela nekriticky převzal tu část argumentace dozorového státního zástupce, kterou brojil proti naprosto řádnému a zákonnému postupu předsedkyně senátu v řízení před soudem prvního stupně, ba dokonce v tom spatřoval její podjatost, zatímco tím zároveň hájil postup státního zástupce v průběhu hlavního líčení konaného dne 20. 4. 2018, který byl soudy nižších stupňů důvodně označen za nepřípustný a nezákonný. Také Nejvyšší soud v tomto směru zcela souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, které (spolu s obhajobou) považovaly za nepřípustný a nezákonný postup státního zástupce při přednesu závěrečné řeči, v níž obsáhle citoval z úředních záznamů o podaných vysvětleních, jež nebyly v hlavním líčení v souladu se zákonem přečteny a provedeny k důkazu (tj. postupem podle § 211 odst. 6 tr. řádu) a nemohly tak sloužit k prokázání viny obviněných. Šlo skutečně o naprosté obcházení pravidel o provádění dokazování v hlavním líčení, která by v případě akceptace postupu státního zástupce nemusela vůbec existovat, pokud by státní zástupce i přes jejich existenci mohl v rámci závěrečné řeči, která by se týkala věci, přečíst bez omezení jakoukoliv listinu, byť nezákonně opatřenou či nepoužitelnou pro dokazování,“ uvádí k tomu NS.
Ten dovolání nejvyššího státního zástupce vytkl i to, že obchází zákonem a judikaturou nastavené mantinely a snaží se zpochybnit skutkové závěry a hodnocení důkazů soudy nižších instancí.
NS připomněl, že v dokazování před soudy nebyla prokázána verze obžaloby, že by znalec Jiří Doucha vědomě předložil nepravdivý či hrubě zkreslený posudek ohledně ceny OKD. „Naopak sám upozorňoval, že některé majetkové hodnoty neoceňoval, protože to ani nevyplývalo z původního zadání s přesně stanovenou metodou pro ocenění akcií, k vypracování následně požadovaného doplňku posudku pak neměl dostatek informací, postupoval tak podle svého přesvědčení zcela v souladu se zadáním,“ konstatuje mj. NS. Podobně tomu bylo i u dalších dvou obžalovaných, Pavla Kuty a Jana Škurka.
NS se v rozhodnutí na závěr také pozastavil nad celkovým přístupem státního zástupce k případu, kdy podle něj „nezohledňoval případ v jeho komplexnosti, jako to učinily soudy nižších stupňů, některá zjištění soudů nižších stupňů pomíjel, nevěnoval jim pozornost, a to ani poté, co se soudy nižších stupňů takovou otázkou zabývaly a nedostatky verze předestřené obžalobou vytýkaly“.
„V této spojitosti (i s ohledem na výtky státního zástupce adresované obviněným o vadném hospodaření s majetkem státu) je též možno připomenout další z nálezů Ústavního soudu, konkrétně ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/2019. Podle něj trestní právo představuje v systému právní regulace příslovečné ultima ratio (čl. 39 Listiny), což znamená, že nikoliv každé jednání, které se ukáže být iracionálním, nehospodárným či dokonce protiprávním, je nutně i jednáním, které by mělo být potrestáno prostředky trestního práva,“ upozornil NS.
Petr Dimun
