Dvě zajímavá rozhodnutí vydaly ohledně práva na informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím v nedávné době správní soudy. V prvním případě se novinář domáhal informací o jednání Legislativní rady vlády (LRV), v druhém pak opět novinář žádal podrobnosti o složení státní závěrečné zkoušky u konkrétní osoby na Vysoké škole ekonomické (VŠE). V obou případech soudy žádosti nevyhověly.
Má vláda povinnost evidovat oznámení o střetu zájmů členů LRV, včetně odůvodnění těchto oznámení? A má žadatel právo podle zákona o svobodném přístupu k informacím na vydání zvukových záznamů z jednání LRV? Podle rozhodnutí Městského soudu v Praze (MS) z minulého týdne jsou na obě otázky záporné odpovědi.
Soud rozhodoval o žalobě novináře Václava Moravce, který se na Úřadu vlády ČR (ÚV) neúspěšně domáhal všech oznámení o střetu zájmů, která jsou povinni učinit podle Jednacího řádu LRV její členové v případě, že se podíleli na vzniku radou posuzované normy, včetně odůvodnění, a to od roku 2016.
Moravec také požadoval vydání nahrávek z konkrétních jednání LRV, přičemž ho zajímala ta, kdy rada projednávala zákony o obalech a odpadech, novelu občanského zákoníku, která řešila úpravy vztahů k nezletilým dětem a vymáhání nevyplaceného výživného exekutory a také návrh zákona o hromadných žalobách.
Jeho žádosti nebylo úřadem vyhověno. ÚV zamítl žádost o poskytnutí informace ohledně oznámení o střetu zájmů s argumentem, že mu zákon ani Jednací řád LRV neukládá taková oznámení uchovávat, nemá je tedy k dispozici. Povinnost oznámení je totiž formulována podle úřadu obecně a bez formálních podrobností, není tak vyloučeno, aby případné oznámení bylo učiněno mimo záznam, před projednáváním samotného návrhu právního předpisu, kdy se pak takový člen jednání o dané normě neúčastní. Nahrávky z jednání LRV jsou pak „interní pracovní pomůckou“ a informace na nich zachycené nejsou projevem působnosti LRV, které by byly určené ke zveřejnění. LRV je navíc pouze poradním orgánem vlády, přičemž její stanoviska mají jen doporučující charakter, rozhodnutí samotné je na vládě. Neveřejnost jednání LRV podle ÚV podporuje otevřenost a ničím neomezenou diskusi, která by byla ohrožena vědomím, že je možné později nahrávky z jednání zveřejnit.
Podle ÚV je navíc povaha projevu členů na jednání LRV osobní, neboť se ho účastní jako soukromé osoby a vyjadřují své osobní názory, jejichž zveřejnění by bylo možné pouze s jejich souhlasem, k němuž nedošlo.
Mohlo by vás zajímat
MS v Praze dal ÚV zapravdu jak v otázce evidence oznámení o střetu zájmů členů LRV, tak ohledně charakteru projevů na LRV učiněných, respektive veřejnosti jednání LRV.
„Žádný právní předpis, a to ani Jednací řád LRV, nestanoví formu, jakou má být oznámení podle čl. 1 odst. 5 Jednacího řádu učiněno, nestanoví ani povinnost oznámení zaznamenat a evidovat. Takovou konkrétní povinnost nelze vyvodit ani z obecného ustanovení čl. 1 odst. 6 Jednacího řádu o povinnosti pořizovat ze zasedání LRV zvukový záznam a stručný zápis. Žalobcem zmiňovaná povinnost organizačních složek státu uchovávat dokumenty a umožnit výběr archiválií spolu s odkazem na zákon o archivnictví se vztahuje na již existující dokumenty, které byly vytvořeny na základě povinnosti stanovené jiným právním předpisem,“ konstatoval MS v Praze.
I podle názoru soudu jsou pak jednání LRV neveřejná a žalobcem uplatněná judikatura neřeší situaci, kdy je vyžadována „pracovní pomůcka z jednání poradního orgánu“.
Doporučující charakter
„Pro úplnost soud uvádí, že pokud jde o námitku žalobce týkající se snahy o ovlivnění soukromými zájmy, jak správní orgán prvního stupně, tak náměstkyně žalovaného v odůvodněních svého rozhodnutí uvedly, že stanovisko LRV má pouze doporučující charakter a vláda se od něj může odchýlit, což v praxi také činí, neboť toliko vláda nese ústavní a politickou odpovědnost za předkládané návrhy. Soud proto shodně s náměstkyní žalovaného dospěl ke stejnému závěru o obecnosti a irelevantnosti této žalobcovy námitky a současně konstatuje, že ani sám žalobce nepopsal, jakým konkrétním způsobem by mělo ovlivnění soukromými zájmy probíhat, když „finální“ rozhodnutí je pouze na vládě ČR,“ uvádí se dále v odůvodní rozhodnutí.
V něm také soud došel k závěru, že ÚV vyhodnotil správně charakter projevu členů LRV na jednání rady. „Soud je toho názoru, že náměstkyně žalovaného v napadeném rozhodnutí správně konstatovala, že část hovoru, byť pracovního či veřejného může mít osobní povahu, které náleží ochrana. S touto problematikou souvisí i poslední námitka žalobce učiněná v rámci druhého žalobního bodu, a to že u osob podílejících se na veřejných záležitostech lze uveřejňovat i skutečnosti z jejich osobního soukromí, pokud mají význam pro hodnocení schopností a způsobilosti vykonávat veřejnou činnost. Soud stejně jako oba správní orgány žalobci nepřisvědčil, neboť je ve shodě s náměstkyní žalovaného, která v napadeném rozhodnutí uvedla, že ‚ne všechny projevy mají význam pro hodnocení schopností a způsobilosti jejího autora‘ a současně, že kontroly jednotlivých členů LRV se podobně jako u jiných správních úřadů nelze domáhat individuálně, ale pouze prostřednictvím formálně relevantních výstupů činnosti daného úřadu,“ vysvětlil své rozhodnutí soud.
Zkouška náměstka MPO
V druhém v úvodu zmíněném případu zamítl Nejvyšší správní soud (NSS) kasační stížnost novináře Jiřího Štického, který se domáhal informací ohledně toho, za jakých okolností složil na VŠE státní závěrečnou zkoušku někdejší náměstek Ministerstva průmyslu a obchodu Miroslav Elfmark. NSS tak posvětil zamítavé rozhodnutí MS v Praze.
Novináře konkrétně zajímal název diplomové práce, dále kdo byl členem zkušební komise pro závěrečné zkoušky a termín, kdy M. Elfmark skládal na této škole státní závěrečnou zkoušku a o jaký typ se jednalo.
Jeho žádost zamítla rektorka VŠE s tím, že se jedná o osobní údaj, k jehož zpracování a poskytnutí není škola bez souhlasu dotčené osoby podle zákona o ochraně osobních údajů oprávněna.
Podle MS v Praze bylo toto rozhodnutí správné s tím, že v tomto případě právo na informace musí ustoupit právu na soukromí. „Z žalobcových podání nevyplývá žádný jiný důvod k prolomení práva na soukromí subjektu údajů než jeho soukromý zájem. Žalobce neuvedl, že dotčená osoba je veřejně činná, ani že on sám je novinářem (to, že to sdělil v telefonickém rozhovoru povinnému subjektu, je ničím neprokázané tvrzení). Informace o veřejně činné osobě mající charakter osobních údajů mohl žalobce požadovat podle výjimky uvedené v § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, avšak u instituce, pro niž dotčená osoba veřejnou nebo úřední činnost vykonává, nikoliv u vysoké školy,“ odůvodnil své rozhodnutí MS v Praze.
Osobní údaje
MS v Praze také odmítl, že by informace jednou „zveřejněné“ v průběhu státní závěrečné zkoušky a obhajoby kvalifikační práce již dále nepožívají ochrany. „Samotný fakt, že se státní závěrečná zkouška a obhajoba kvalifikační práce konají veřejně, nečiní informace v podobě osobních údajů „zveřejněné“ v jejich průběhu natrvalo veřejnými a volně přístupnými komukoliv. Tyto osobní údaje neztrácejí charakter osobních údajů a povinný subjekt je při každém jejich dalším zpracování v budoucnu nadále povinen respektovat omezení vyplývající ze zákona o ochraně osobních údajů. Účelem veřejnosti státní závěrečné zkoušky včetně obhajoby kvalifikační práce je zajištění jejich řádného průběhu prostřednictvím možné kontroly. Poté, co státní závěrečná zkouška a obhajoba kvalifikační práce proběhne, byl účel jejich veřejnosti naplněn,“ konstatoval soud.
Podle něho nelze poskytnout ani diplomovou práci, neboť bez souhlasu studenta tak lze učinit až u prací po 1. lednu 2006. Příslušná novela zákona o vysokých školách, která zveřejňování umožňuje, totiž neobsahuje přechodná ustanovení, která by fikci souhlasu studenta předpokládala i před datem účinnosti tohoto zákona.
Rozhodnutí MS v Praze pak bez výhrady potvrdil NSS. I podle jeho názoru se totiž jedná o osobní údaje, na které se nevztahuje žádná z výjimek podle tohoto zákona.
NSS dal zapravdu MS v Praze i ohledně odmítnutí námitky, že údaj je veřejný, neboť zkouška sama probíhá veřejně. „Účelem veřejnosti státní závěrečné zkoušky včetně obhajoby kvalifikační práce je zajištění jejího řádného průběhu prostřednictvím možné kontroly ze strany veřejnosti. Kontrolu řádného průběhu státní závěrečné zkoušky včetně obhajoby kvalifikační práce je přitom z podstaty věci možné konat pouze v jejím průběhu; po jejím ukončení byl již tento účel naplněn. Snaha domoci se s odstupem času informací, které byly krátkodobě dostupné v průběhu konání státní závěrečné zkoušky a obhajoby kvalifikační práce, s odkazem na zásady veřejnosti a transparentnosti vysokoškolského prostředí, proto neobstojí,“ konstatuje se k tomu v rozhodnutí NSS.
Petr Dimun
