Správní justice a především Nejvyšší správní soud (NSS) se v poslední době staly terčem kritiky za rozhodování o některých opatřeních, které státní správa a vláda činily v souvislosti s pandemií koronaviru. Česká justice proto oslovila klíčové osobnosti správní justice, aby na tuto kritiku reagovaly. První rozhovor přinášíme s předsedou NSS Michalem Mazancem.

Ministr zdravotnictví a někteří další politici chtějí změnit pandemický zákon tak, aby státní správa mohla vydávat „preventivní opatření“ proti pandemii. Podle jejich názoru totiž NSS vyložil pandemický zákon tak, že to není možné. Pochopili podle vás rozhodnutí správně?
Ministrova reakce se zjevně týkala nikoli pandemického zákona, nýbrž našeho rozhodování podle § 69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví („zákaz nebo omezení styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami“). Tohle ministr pochopil správně, tento paragraf zkrátka neumožňuje v případech, na které dopadá, preventivní a plošné zákazy. Změně zákona v tomto smyslu musí předcházet zodpovědná diskuse.

Ministr chce také změnit to, aby řízení o opatřeních podle pandemického zákona nerozhodoval NSS v první instanci a řízení bylo dvouinstanční. Souhlasíte?
Tuto ministrovu reakci či názor jsem nezaznamenal. V této agendě, která vyžaduje rychlé a jednoznačné rozhodování v plné jurisdikci, nevidím ve dvou instancích smysl, jen by se tím věci procesně komplikovaly. Představa zavedení dvou instancí (nejspíš tedy Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud) je v příkrém rozporu s požadavkem rychlosti řízení, který je tu primární.

Poslední rozhodnutí NSS vyvolala vlnu kritiky. Například ústavní právník Jan Kysela v rozhovoru pro deník Právo uvedl, že by tato rozhodnutí očekával již minulý rok. Dokonce nepřímo správní justici obvinil z toho, že se svými rozhodnutími podílela na zmatcích, které provázely postup státní správy. Co tomu říkáte?
Rozhovor s profesorem Kyselou mě zaskočil. Jeho hodnocení je vůči správním soudům nespravedlivé, ale především i věcně nepřesné: budí to dojem, že autor směšuje loňské rozhodování Ústavního soudu a Městského soudu v Praze se současným rozhodováním Nejvyššího správního soudu, jehož příslušnost k rozhodování coby soudu prvního stupně založil až pandemický zákon účinný od letošního února. Z rozhodovací činnosti MS v Praze (případně Nejvyššího správního soudu jako soudu kasačního) k zákonu o ochraně veřejného zdraví se však ministerstvo již dříve mohlo seznámit s pochybnostmi soudů o rozsahu ministerských pravomocí.

Soud o návrzích podle pandemického zákona rozhoduje tak rychle, jak to jen lze, a toto rozhodování probíhá na újmu téměř všech ostatních věcí. K pátku 4. června evidujeme 134 došlých návrhů, některé s desítkami navrhovatelů a stovkami osob zúčastněných na řízení; řízení je skončeno v 72 věcech.

Mohlo by vás zajímat

Se vší rozhodností ale odmítám podíl justice na zmatcích, které doprovázely postup státní správy. Soudy rozhodují a v právním státě musí rozhodovat podle zákonů, které přijímá moc zákonodárná; nemohou do nich vtělit ustanovení, na které zákonodárce zapomněl, nešťastně a nedomyšleně je formuloval či je postavil do protikladu. Jistěže i soudci se dopouští chyb, ale zmatky provázející postup státní správy nejsou chybami soudů ani soudců; Mluvím tu o chybách v tvorbě právních předpisů; možnost nápravy legislativních chyb v procesu soudcovského užití práva je skutečně hodně omezená.

Pro správní justici bylo ohledně posuzování „covidových opatření“ klíčové rozhodování Ústavního soudu. Jaká byla podle vás jeho role? Byl přesvědčivý ve svých rozhodnutích?
Otázka vychází snad z nedorozumění: současné rozhodování Nejvyššího správního soudu podle pandemického zákona běží po jiné koleji než rozhodování Ústavního soudu o povaze státních aktů (vládních usnesení) v souvislosti s epidemií. Neřekl bych, že by v „našich“ věcech teď ÚS byl určující inspirací nebo dokonce nutným podkladem pro rozhodování.

Opakujícím se argumentem proti rozhodnutím správních soudů je, že hledisko zdravotní a ochrany životů má přednost před hlediskem právnickým. Je to argument racionální?
K tomu se myslím přiléhavě vyjádřil Tomáš Rychlý ve svém komentáři v Právu ze 4. června. Velmi s ním souhlasím. Chci k tomu ale dodat, že je nesmyslné stavět obě hlediska proti sobě. To je osvědčená demagogická technika.

Posláním správního soudu je chránit individuální svobody a práva jednotlivce proti veřejné moci, tedy i právo na život, zdraví, majetek, soukromí… Je asi pravda, že diktátorské režimy tvrdou rukou a s potlačením základních práv zvládnou některé krizové situace rychleji zažehnat. V době nebezpečí se ve společnosti vždy objevují hlasy po vládě pevné ruky a správním soudům se vytýká, že „zdržují“, „rozhodují formalisticky“, „nechápou potřeby doby“. Však i mně chodí v posledních týdnech nenávistné anonymy.

Příliš rychle ale zapomínáme, jakou cenu společnost musí pak zaplatit za to, že ve snaze vyřešit závažné problémy povolala k vládě režimy autoritářské nebo přímo diktátorské, potlačující pluralitu, nepodrobené kontrole a vládnoucí prostřednictvím exekutivních dekretů.

Tvrdím, že ani v těžkých chvílích nelze opustit principy právního státu a – jako třeba v takovýchto případech – nelze umožnit plošná omezení základních práv bez řádného zákonného podkladu.

Vždy je potřeba velmi odpovědně hledat proporcionální řešení nastalého konfliktu práv a svobod, které umožní naplnit všechny hodnoty v co největší míře. To je úkolem demokraticky zvoleného a kontrolovaného zákonodárného sboru. Kdyby správní soud (jehož základním úkolem je vykonávat nad veřejnou správou kontrolu) prohlásil, že ministerstvo zdravotnictví (nebo jiný úřad) smí dělat vše, co uzná za vhodné k ochraně zdraví, přestal by naše republika být státem demokratickým a právním.

Petr Dimun