Senát Filipa Dienstbiera vyhověl letos v únoru kasační stížnosti Ministerstva zdravotnictví (MZd) proti rozhodnutí Městského soudu v Praze z loňského dubna. V něm senát Štěpána Výborného konstatoval, že vyhlášením nouzového stavu náleží pravomoc přijmout mimořádná krizová opatření pouze vládě. V dubnu pak jeho senát „posvětil“ opatření, které zavedlo testování ve firmách. „Netrvat na dodržování práva a respektu k právům je někdy velmi lákavé a krátkodobě může být i efektivnější, kam ale tyto ústupky v zájmu „světlých zítřků“ vedou, to si snad ještě mnozí pamatují. A každý by se jistě divil, až by došlo právě na něj a jeho práva,“ říká v rozhovoru pro Českou justici soudce Dienstbier.

Ministr zdravotnictví a někteří další politici chtějí změnit pandemický zákon tak, aby státní správa mohla vydávat „preventivní opatření“ proti pandemii. Podle jejich názoru totiž NSS vyložil pandemický zákon tak, že to není možné. Pochopili podle vás rozhodnutí správně?
Pandemický zákon přijímání preventivních opatření proti šíření koronaviru umožňuje, ale jen takových, která výslovně stanoví. Problém nastal v těch případech, které do pandemického zákona začleněny nebyly. Ministerstvo zdravotnictví mělo za to, že může téhož účinku dosáhnout podle zákona o ochraně veřejného zdraví, konkrétně jeho § 69 odst. 1 písm. b). Ten sice také počítá s prevencí, ale jen v přesně stanovených případech – ve vztahu k osobám podezřelým z nákazy. Tyto osoby jsou v zákoně jednoznačně definovány (kdo byl v kontaktu s nakaženým nebo pobýval v ohnisku nákazy) a nemůžou za ně být považováni „pro jistotu“ všichni jen na základě možnosti, pravděpodobnosti či rizika. Pokud vím, šlo o dvě rozhodnutí našeho soudu, v nichž jsme shledali, že ty podmínky (kontakt s nakaženým nebo pobyt v ohnisku nákazy) plošně splněny nebyly a nebyl tak zákonný důvod pro celostátní zákaz činnosti provozoven služeb a prezenční výuky ve školách.

Někteří politici také chtějí změnit to, aby řízení o opatřeních podle pandemického zákona nerozhodoval NSS v první instanci a řízení bylo dvouinstanční. Souhlasíte?
Chápal jsem, že cílem té zákonné úpravy, podle níž rozhoduje rovnou Nejvyšší správní soud, byla jednak rychlost soudního přezkumu, také ale trvalost, či lépe konečnost názoru soudů na zákonnost opatření ministerstva zdravotnictví. Jsem přesvědčen, že se to daří, a snaze o změnu zpět bych nerozuměl. V poslední době se naopak setkáváme se snahou „dostat se přímo k Nejvyššímu správnímu soudu“ hned v několika připravovaných zákonech. Jde ale o mimořádné řešení, které má zůstat vyhrazené pro zcela mimořádné situace, jako jsou právě mimořádná epidemiologická opatření.

Poslední rozhodnutí NSS vyvolala vlnu kritiky. Například ústavní právník Jan Kysela v rozhovoru pro deník Právo uvedl, že by tato rozhodnutí očekával již minulý rok. Dokonce nepřímo správní justici obvinil z toho, že se svými rozhodnutími podílela na zmatcích, které provázely postup státní správy. Co tomu říkáte?
Loňská situace byla zásadně odlišná od té současné. Většinu roku byla za nouzového stavu vydávána vládní opatření podle krizového zákona, u kterých je role správních soudů podstatně limitovaná. Jen na počátku šlo o opatření ministerstva zdravotnictví – tam se ale právě ukázala nedostatečná pružnost dvoustupňového soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud některé názory Městského soudu v Praze korigoval, ale bez praktického efektu, protože ministerstvo ta přezkoumávaná opatření rušilo buď ještě během řízení před městským soudem, nebo v den jeho rozhodnutí. Pak byl ovšem prostor pro odpovědi správních soudů velmi omezený. Právních názorů pana profesora Kysely si obvykle velice vážím, obávám se ale, že v tomto případě není, vzhledem ke své účasti v MeSES, tak docela nestranný.

Pro správní justici bylo ohledně posuzování „covidových opatření“ klíčové rozhodování Ústavního soudu. Jaká byla podle vás jeho role? Byl přesvědčivý ve svých rozhodnutích?
My jsme z rozhodnutí Ústavního soudu od počátku vycházeli, například v otázce právní povahy mimořádných opatření ministerstva zdravotnictví. Jinak je jeho role především u opatření za nouzového stavu. Přiznám se, že mě – spíš jako občana než soudce – trochu znepokojila počáteční zdrženlivost Ústavního soudu, pokud šlo o otázku jeho pravomoci k přezkumu samotného aktu vyhlášení nouzového stavu vládou.

Mohlo by vás zajímat

Opakujícím se argumentem proti rozhodnutím správních soudů je, že hledisko zdravotní a ochrany životů má přednost před hlediskem právnickým. Je to argument racionální?
Samozřejmě, že ochrana životů a zdraví musí být jednou z hlavních priorit vlády, ani ta se však nesmí dít v rozporu se zákonem. Ostatně, vláda musí mít dostatečný prostor a nástroje pro plnění všech svých úkolů, ať už jde o ochranu zdraví, bezpečnost státu, výběr daní nebo výstavbu veřejné infrastruktury. Ten prostor a nástroje si ale musí v součinnosti s parlamentem vytvořit v právním řádu. Samou podstatou správního soudnictví je střežit, že veřejná správa při plnění svých úkolů dodržuje zákony a respektuje práva všech osob. Česká republika je podle Ústavy nejen státem demokratickým, ale také právním. A je-li tu tak výjimečná situace, že mají práva na chvíli ustoupit, tak na to jsou přeci právě výjimečné stavy podle ústavního zákona o bezpečnosti. Ve vztahu k nim je role obecných soudů omezena a vyšší odpovědnost přebírá parlament a Ústavní soud. Netrvat na dodržování práva a respektu k právům je někdy velmi lákavé a krátkodobě může být i efektivnější, kam ale tyto ústupky v zájmu „světlých zítřků“ vedou, to si snad ještě mnozí pamatují. A každý by se jistě divil, až by došlo právě na něj a jeho práva.
Na správní soudy se obrátily i početné skupiny osob, které měly za to, že mimořádná opatření významně zasahují do jejich práv, a přitom nejsou nezbytná, přinejmenším v takovém rozsahu a délce trvání. Zatímco někteří ministři nás dnes obviňují z přehnaných požadavků a nedostatku pochopení pro jejich obtížnou situaci, řadou lidí jsme naopak podezříváni, že jsme k nedostatkům opatření příliš shovívaví a vládě „jdeme na ruku“. Tak už to ale ve správním soudnictví chodí.

Petr Dimun