Stát selhal při ochraně i při vyšetřování. Tak zní závěr případu Accept a spol. v. Rumunsko. Stížnost podala k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) v roce 2016 neziskový spolek Accept za zájmy homosexuálů, leseb a transsexuálů a pět osob, kterým jiné osoby znemožnily veřejné promítání filmu o homosexuálech. Dočkali se urážek a policie ani úřady nezakročily.
Rozsudek sedmi sekčních soudců Evropského soudu pro lidská práva byl zveřejněn v úterý 1. června 2021. Týká se událostí, které se staly večer 20. února 2013 během promítání filmu o životě rodin stejného pohlaví v Národním muzeu v Bukurešti. Vstup byl volný a akce byla veřejná.
Po promítání filmu měla v noci následovat diskuse o právech rodin stejného pohlaví. Veřejného promítání se zúčastnila dvacítka lidí včetně stěžovatelů. Jenže najednou přišlo dalších padesát osob, některé s vlajkami.
On-line mobilizace k protidemonstraci proti homosexuálům
Jak uvádí odůvodnění rozsudku, lidé z organizátorského spolku Accept dostali strach z „on-line mobilizace“ a z protidemonstrace proti akci. Zavolali proto policii a na její radu písemně požádali o ochranu. Na místo přijelo deset policistů včetně náčelníka, později se připojilo sedm strážníků, kteří byli přivoláni vedením muzea přes linku 112, aby poskytli homosexuálům ochranu a zabránili eskalaci konfliktu.
Podle stěžovatelů nově příchozí rušili promítání, volali „smrt homosexuálům“, „teplouši“. „Někteří vetřelci projevovali fašistické a xenofobní znaky a mávali vlajkou krajně pravicové strany Vše pro zemi, která byla v roce 2015 rozpuštěna,“ stojí v popisu událostí.
Policie nejprve zůstala na chodbě, poté vstoupila do promítací místnosti, zabavila vlajky a místnost opustila, ačkoli organizátoři žádali, aby zůstala, popisuje rozsudek, co se dělo v Bukurešti. Narušitelé poté zablokovali projektor, takže akce nemohla pokračovat. Organizátoři rozsvítili a účastníci začali odcházet.
K žádnému násilí nedošlo
Jak lidé odcházeli, policisté na chodbě legitimovali 29 osob, převážně z řad narušitelů akce. Strážníci později ve zprávě uvedli, že osoby patřily k „nové pravici“ a oponovaly akci vzhledem ke svému náboženství a „morální víře“.
„Žádný akt násilí se během bojovné diskuse mezi dvěma skupinami nestal,“ stojí v rozsudku.
V březnu 2013 podali stěžovatelé trestní oznámení za podněcování diskriminace, zneužití pravomoci úřední osoby omezováním práv a předvádění fašistických symbolů na veřejnosti. Oznámení mířilo také na policejní úředníky, kteří podle stěžovatelů selhali v přijetí adekvátních opatření tak, aby mohla akce pokojně pokračovat.
Devatenáct měsíců se šetřila příslušnost k šetření
Jak vyplývá z popisu událostí, prokurátor se prohlásil nepříslušným, protože šlo o trestní oznámení na policisty. Vyšetřování bylo proto předáno vojenskému prokurátorovi. Vojenský prokurátor rok poté shledal, že policisté nebyli schopni zajistit homosexuálům ochranu proto, že pořádající organizace akci předem nenahlásila a nezískala k ní povolení. Organizátoři se proti rozhodnutí odvolali a podali stížnost s tím, že policisté ve skutečnosti odmítli zasáhnout a prokurátor některá fakta zcela vynechal.
Případ se dostal před kasační soud, trestní řízení pokračovalo až do roku 2017 a případ skončil potvrzením rozhodnutí prokurátora, že neexistuje dostatek důkazů pro tvrzení, že na akci byly ukazovány fašistické symboly.
„Po devatenáct měsíců neučinili tři prokurátoři nic jiného, než potvrzování příslušnosti k šetření a přehazování případu z jednoho úřadu na druhý,“ stěžují si účastníci akce u Soudu.
Trestný čin omezení práv státním úředníkem
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, Rumunsko má tuto situaci „ošetřenou“ i v trestním zákonu. Článek 247 rumunského trestního zákona Zneužití funkce omezením práv říká toto: „Skutek provedený státním zaměstnancem s cílem omezit osobě využití nebo výkon práv nebo uvést osobu do situace méněcennosti na základě rasy, národnosti, etnické příslušnosti, jazyku, náboženství, pohlaví, sexuální orientace, názoru, politické příslušnosti, přesvědčení, bohatství, sociálního původu, věku, zdravotního postižení, chronické nenakažlivé choroby nebo infekce HIV / AIDS, se trestá odnětím svobody od šesti měsíců až do pěti let.“
Takřka totožné znění má ustanovení trestního zákona o podněcování k diskriminaci, které ovšem platí pro všechny osoby, skutek popisuje jako podněcování k nenávisti a sazba je od šesti měsíců do tří let vězení nebo pokuta.
Evropský soud pro lidská práva v rozsudku dále rozebral příslušná ustanovení občanského zákona, diskriminační legislativu, soudní praxi v Rumunsku a mezinárodní úmluvy.
Vláda: K ničemu nedošlo
Stěžovatelé si u Evropského soudu pro lidská práva stěžovali na porušení Článku 3 Úmluvy – zákaz mučení a nelidského zacházení, Článku 8 – právo na respektování soukromého a rodinného života, Článku 14 – zákaz diskriminace, Článku 13 – právo na opravné prostředky a Článku 1 dodatkového protokolu 12 – všeobecný zákaz diskriminace.
S tím nesouhlasila rumunská vláda, proti níž byla vedena stížnost. Podle vyjádření vlády události nedosáhly intenzity Článku 3, protože nedošlo k žádnému fyzickému poškození, což prokázaly lékařské zprávy. Co se týče mentální újmy, konstatovala vláda, že událost nedoprovázely žádné mimořádné okolnosti ve vztahu k pohlaví, věku nebo zdravotnímu stavu, které by opravňovaly použít Článek 3.
Soudem přizvaný vedlejší účastník, polská nezisková organizace Ordo Iuris Institut pro právní kulturu uvedla, že ne všechna porušení Článku 3 vyžadují zásah trestního práva.
Co se týče porušení Článku 8 – právo na soukromý a rodinný život, upozornila rumunská vláda, že šlo o veřejnou akci s volným vstupem a že neexistuje žádná souvislost mezi ne/konáním státu a touto akcí. Vláda rovněž odmítla, že stěžovatelé jsou oběti, neboť ani z vlastních prohlášení organizátorů akce nebylo zřejmé, zda jde o členy komunity homosexuálů nebo jejich příznivce.
Na to stěžovatelé reagovali, že samotný fakt, že navštívili promítání homosexuálního filmu byl způsobilý vystavit je homofobním hrozbám, ponížení a dehumanizaci. Rovněž dodali, že narušitelé akce je fotografovali a natáčeli bez svolení, snímky publikovali n asociálních médiích, čímž je vystavili stigmatizaci a diskriminaci.
Jak se dále uvádí v odůvodnění, neexistuje žádný důkaz o tom, že by kdokoli po organizátorech vyžadoval ohlášení akce.
Vláda užívá špatný jazyk, homosexuály nazývá stoupenci
Na dalších dvaceti stránkách pak Evropský soud pro lidská práva rozebírá celý případ ze všech možných úhlů pohledu s jasným závěrem: Stát selhal ve své povinnosti chránit, rozumně vyšetřovat a zjišťovat homofobní motivaci a sjednat nápravu.
Sekce Soudu dokonce rozebrala událost lingvisticky: „Soud poznamenává, že se orgány soustavně odvolávaly na slovní napadení namířené proti jednotlivým žadatelům jako k pouhé ,diskusi´ nebo ,výměně názorů´. Pachatelé byli popsáni jako ,sympatizanti´ krajně pravicových organizací a oběti jako ,stoupenci´ vztahů osob stejného pohlaví. Tento jazyk zdaleka není neutrální nebo náhodný, může vést k podjatosti ze strany orgánů proti jednotlivým žadatelům, což lze považovat za indicii, že úřady zavíraly oči nad homofobním podtextem těchto činů, čímž by byla ohrožena přesnost a účinnost vnitrostátního řízení jako celku,“ stojí v rozsudku. Rumunské úřady ani nevzaly v úvahu, že narušitelé byli z „notoricky známé organizace proti homosexuálním vztahům“.
Soud: Stát celkově selhal v přezkumu homofobie
Celkově se Soud domnívá, že vnitrostátní orgány selhaly v povinnosti zajistit, aby se akce ze dne 20. února 2013 (kterou organizoval stěžující si spolek za účasti jednotlivých žadatelů) uskutečnila klidně za účasti homofobních protidemonstrantů. Z důvodu selhání orgány nesplnily své pozitivní závazky podle článku 14, které přijaly ve spojení s článkem 11 Úmluvy, uvádí v závěru rozsudku mimo jiné Soud.
„Na základě zjištění výše se Soud domnívá, že bylo prokázáno, že orgány nenabídly odpovídající ochranu, pokud jde o důstojnost jednotlivých žadatelů (a hlouběji i jejich soukromého života) ani efektivní přezkum skutečné povahy homofobního útoku namířeného proti nim. Soud konstatuje, že jednotliví žadatelé byli diskriminováni na základě jejich sexuální orientace. Dále se domnívá, že vláda neposkytla žádné odůvodnění, které by jen naznačovalo, že přístup státu je slučitelný se standardy Úmluvy. Došlo tedy k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy,“ stojí rovněž v rozsudku. Porušení Článku 13 Soud dále nezkoumal.
Odpovědný stát Rumunsko musí do tří měsíců vyplatit 7 500 euro stěžujícímu si spolku a 9 750 euro každému z pěti stěžovatelů a 3 264 euro za soudní poplatky každému.
Irena Válová
