Slabá vymahatelnost práva, v podstatě nefunkční systém a příliš dlouho trvající řízení. Tak podle většiny odpovědí zástupců justice vypadalo vymáhání pohledávek před zavedením institutu soukromých exekutorů před dvaceti lety. Naopak na tom, zda by bylo prospěšné zavést pro exekutory princip teritoriality, tedy místní příslušnosti, se špičky justice neshodnou. Podle ankety České justice ale převažuje názor, že místní příslušnost exekutora by problémy, kterými exekuční řízení trpí, nevyřešila. „Mám za to, že zavedení teritoriality exekutorů by vykonávacímu řízení nijak významně neprospělo a právo věřitele na výběr exekutora považuji i z tohoto důvodu za důležité,“ míní předseda krajského ostravského soudu Petr Novák.
Zavedení institutu soukromých exekutorů ale podle Nováka výrazně zvýšilo úroveň vymahatelnosti práva a z tohoto pohledu se jednoznačně osvědčilo.Možnost výběru soudního exekutora oprávněným (věřitelem) je ale jedním z hlavních principů, na kterých podle něj stávající exekuční řád stojí.
Novela exekučního a občanského soudního řádu přinášející změny v exekucích, kterou před více než měsícem schválila Sněmovna, nyní čeká na posouzení Senátem. Ani jeden z návrhů teritoriality se zatím politikům prosadit nepodařilo a sněmovna odmítla i její varianty.
Věřitelé by podle stanoviska Městského soudu v Praze měli mít právo zvolit si exekutora, který jejich pohledávku vymůže. „Máme za to, že se zhorší postavení věřitelů, budou-li se muset obrátit na exekutora v místě bydliště dlužníka,“ uvedl asistent předsedkyně Jaroslavy Pokorné Adam Wenig.
Teritorialita by pro věřitele znamenala zvýšení nákladů
Podle zástupců největšího krajského soudu v ČR je otázkou, jak by nakonec teritorialita byla upravena, obecně by ale zřejmě nebyla přínosná. „Je-li argumentováno snížením nákladů exekuce, pak s tímto bez dalšího nelze souhlasit. Změna by přinesla zvýšené administrativní náklady věřitelů, které by se v konečné fázi promítly do nákladů, které by musel hradit dlužník. Zároveň by došlo ke zvýšení pracovního zatížení na soudech prvního stupně, což by se neobešlo bez personálního posílení této agendy,“ uvedl Wenig s tím, že teritorialita by vylučovala možnost výběru exekutora podle potřeb daného případu, přičemž ne všichni exekutoři jsou např. vybaveni k provádění exekucí vyklizením nebo odebráním věci.
Při zvažování zavedení teritoriality a tedy odklonu od stávajícího principu volby soudního exekutora oprávněným je podle předsedy ostravského krajského soudu Nováka třeba vzít v úvahu, že uvažovaná změna by se mohla z praktických důvodů týkat pouze exekucí zahájených po změně úpravy a neřešila by tak poměry stávajících povinných, kdy určitá skupina opakovaně exekvovaných osob již „své“ exekutory má. V posledních letech a v období pandemie také nabývá na významu elektronická forma komunikace a případná vzdálenost bydliště povinného od sídla exekutorského úřadu tak nemusí být zásadní. Osobní jednání povinného se soudním exekutorem zákon až na výjimky nepředpokládá.
Vymáhání bylo dříve „čirým zoufalstvím“
Podle hlavního autora občanského zákoníku Karla Eliáše bylo vymáhání pohledávek před rokem 2001, pokud dlužník neměl na účtu finanční prostředky, „čirým zoufalstvím“. Dílčí vady zákona postupně odstranily zákonné úpravy. „Nemám vyhraněný názor na teritorialitu exekutorů. V zahraničí najdeme jeden i druhý model. Byl bych spíše zdrženlivý. Rozumím důvodům, ze kterých se zavedení teritoriality prosazuje, ale kladu si otázku, zda by k odstranění některých negativ nestačily méně invazivní právní nástroje. Navíc, protože exempla trahunt, by někoho za čas třeba mohlo napadnout, proč nezavést teritorialitu i pro některá další svobodná povolání,“ varuje profesor Eliáš před neuváženými změnami. Právo věřitele na výběr exekutora pokládá za hodně důležité. „Máme-li ústavně garantováno právo vlastnit majetek, je věcí každého, jak se o svůj majetek bude starat. Rozumím tomu, že věřitel stojí o exekutora, ke kterému má důvěru. Nicméně, pokud věřitel zadá výkon rozhodnutí vyklizením bytu v Aši exekutorovi z Jablunkova a pokud to vyvolá zvýšené náklady v porovnání s výkonem svěřeným chebskému exekutorovi, nemyslím, že by je měl nést dlužník,“ varuje přední tuzemský civilista Eliáš.
Předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy připomíná statistiky ze kterých vyplývá, že procento případů, kdy se podařilo věřitelům vymoci dlužné částky alespoň zčásti zpět, se po zavedení institutu soukromých exekutorů mnohonásobně zvýšilo. S tímto názorem se ztotožňuje i místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk.
Soudům, které neměly na exekuční řízení dostatek kapacit, se přitom výrazně ulehčilo, pro dlužníka a věřitele se celý proces zkrátil. Exekucí je teď navíc mnohem více, než v 90. letech. „Na druhou stranu, k ideálu má současný systém opravdu ještě daleko, potřebuje změny. A je dobře, že se teď o nich široce diskutuje,“ míní předseda Nejvyššího soudu.
Zavedení principu teritoriality by podle něj znamenalo přínos jen pro určité „typy“ exekucí. „Místní exekutor zná určitě lépe prostředí, což může přinést vyšší efektivitu u exekucí nemovitostí anebo mobiliárních exekucí. Naopak u exekuce cílené na bankovní účty to nehraje žádnou roli. Obecně si myslím, že znalost místních poměrů představuje pro zdárný průběh exekuce, vymahatelnost práva, nespornou výhodu,“ vysvětluje Angyalossy. Pokud podle něj budou všichni exekutoři přibližně stejně kvalitní, což by měli být, pak ztrácí smysl, aby si je věřitelé vybírali. „To si ale musí pohlídat Exekutorská komora. Nemám na tuto otázku zcela vyhraněný názor,“ dodává předseda Nejvyššího soudu a tím, že by se nejspíše přiklonil ke kompromisnímu modelu, podle kterého jsou dnes přidělováni například notáři.
Exekutor není vymahač
Podobně situaci vidí i předseda Krajského soudu v Hradci Králové Vladimír Lanžhotský. „Za nejméně šťastné řešení považuji návrh zkráceně označovaný jako tzv. sněhulák. Jsem přesvědčen, že zavedení teritoriality by mělo jen zanedbatelný vliv na výtěžnost exekucí (a pokud nějaký, pak spíše kladný). Na straně velkých věřitelů by to patrně znamenalo určitý nárůst administrativních nákladů, pro malé věřitele by se nezměnilo prakticky nic,“ uvedl.
Místopředseda Nejvyššího soudu zase připomíná, že většina zemí, kde je výkon exekučních titulů svěřen soukromým exekutorům, ponechává věřitelům právo na výběr exekutora. On sám to ale za klíčové nepovažuje. „Exekutor není „vymahač“ „najatý“ věřitelem, ale je osobou pověřenou státem k tomu, aby vykonával určitou část státní moci. Proto preferuji, aby jednotlivé exekuce přidělovaly podle nastaveného klíče soudy,“ uvedl Petr Šuk.
Předsedkyně krajského soudu v Českých Budějovicích Martina Flanderová nepovažuje chyby exekutorů při vymáhání pohledávek za systémový problém, ale o dílčí selhání jednotlivců. „Myslím si, že činnost komory exekutorů a dohledová činnosti ze strany státu přispěly ke kultivovanosti tohoto prostředí. Málo platné, exekuce nebude asi nikdy příjemná. Neměli bychom zapomínat, že smlouvy se mají plnit, což je zásada už z římského práva. Je normální nedlužit,“ zdůrazňuje.
Princip teritoriality podle ní podporu justice nemá. „Názory na zavedení teritoriality exekutorů se různí. Mezi kolegy soudci vnímám jako převažující názor, že zavedení teritoriality není jediné správné řešení a má svá úskalí,“ dodává Martina Flanderová. Věřitel by podle ní měl mít právo na to si exekutora vybrat.
Zavedení teritoriality exekutorů by se podle ústavního soudce Radovana Suchánka nijak nevymykalo tomu, co je obvyklé v naprosté většině evropských států. Subjektivní právo věřitele na výběr exekutora z ústavního pořádku nijak neplyne a je tedy odvislé od aktuální zákonné úpravy, upozorňuje. „Jakkoli je považuji za důležité, nelze je absolutizovat. Exekutoři sice vyvíjejí svou činnost podnikatelským způsobem, podle platného exekučního řádu jsou však soudními exekutory, tj. osobami, které stát pověřil exekutorským úřadem a nad exekuční činností i činností soudních exekutorů Ministerstvo spravedlnosti vykonává státní dohled,“ vysvětluje Suchánek. Zákonodárce podle něj může nepochybně regulovat, resp. omezit i zcela volnou možnost výběru exekutora.
Správná cesta, kterou je třeba kultivovat
Navzdory všem negativům mělo zavedení exekutorů pozitivní dopad na vymahatelnost rozhodnutí podle dalšího ústavního soudce Davida Uhlíře. „Považoval bych za vhodné, aby v případě vedení více exekucí na majetek jednoho dlužníka byla věc koncentrována k prvnímu exekutorovi. Dále si myslím, že v případě více exekucí by věc měla být „překlopena“ do insolvenčního řízení vedeného z moci úřední,“ dodává Uhlíř.
Podle jeho kolegy Tomáše Lichovníka došlo jednoznačně ke zlepšení vymahatelnosti práva. „Jedná se o správnou cestu, kterou je dobré kultivovat a vylepšovat. Ostatně, to platí obecně,“ dodává.
Soukromí exekutoři se osvědčili, dříve byl systém vymáhání v podstatě nefunkční, míní předseda Krajského soudu v Praze Ljubomír Drápal. Soudy dříve neměly pro vymáhání pohledávek vytvořeny personální, organizační a ani finanční předpoklady a snahy justice o nápravu byly odmítány. „Exekuce byly v exekučním řádu pojaty „věřitelsky“ a s minimální ochranou dlužníka; to bylo původně pokládáno za přínos, ale později se to „vymstilo“. Institut exekutorů se jako takový osvědčil, problémy tu jsou především proto, že se vymáhání práva stalo „podnikáním“ a že soukromí exekutoři musí „generovat zisk“,“ uvedl Ljubomír Drápal. Exekutoři mají podle něj nesporný přínos pro vymáhání práva, vyžadovalo by to ovšem poněkud „předefinování“ jejich postavení.
Zavedení teritoriality exekutorů ale podle něj samo o sobě podstatnější zlepšení přinést nemůže. „Spory o teritorialitu spíše brzdí potřebu zamyslet se nad celkovým postavením exekutorů ve vymáhání práva,“ uzavírá Drápal.
Eva Paseková
