Pouze neprolomitelnost tajnosti hlasování o soudním výroku uchránila trojici zkušených soudců ze stejného senátu Krajského soudu v Plzni od postihu za opakované nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Kárný senát Nejvyššího správního soudu totiž v právně velmi zajímavém a zásadním případu jednoznačně konstatoval, že znaky kárného provinění jsou zcela nepochybné, avšak kárnou odpovědnost lze vyvozovat jen vůči konkrétním osobám. Kárný senát přitom vyloučil možnost otevřít zapečetěnou obálku s hlasovacím protokolem, byť připustil, že jde o zjevnou nerovnost kárné odpovědnosti senátních soudců a samosoudců. Současně ale dal určitý návod, jak se s podobnými excesy vypořádat.
Senát Krajského soudu v Plzni, vedený zkušeným soudcem, právním teoretikem a pedagogem Eduardem Wipplingerem, si v loňském roce vysloužil ostrou výtku Nejvyššího soudu. V některých trestních kauzách totiž odmítl respektovat závazný právní názor NS jako soudu dovolacího a setrval na svém původním stanovisku.
V jednom případě dokonce plzeňský senát sám zavázal nalézací okresní soud, aby právní názor NS nebral v úvahu. Předsedkyně senátu NS Milada Šámalová proto zaslala vedení Krajského soudu v Plzni poměrně ostrý přípis, ve kterém informovala o problematickém chování jejich senátu a žádala o sjednání nápravy i cestou kárné žaloby. K tomu tedy nakonec došlo a všichni tři členové senátu (vedle předsedy i přísedící Daniela Jeřábková a Libuše Chudíková) museli čelit obvinění, že „společným jednáním senátu postupovali v rozporu s principem právní jistoty, vážně zasáhl do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 LZPS a způsobili nedůvodné prodloužení trestního řízení.“
Kárné řízení se týkalo dvou typově dosti podobných případů (NS ovšem senátu vytkl i další) trestní odpovědnosti účastníků mimořádných dopravních nehod. Při první šlo o střet sanitky „pod majáky“, které při průjezdu na červenou skrz rušnou křižovatku v Chebu nedal jeden z řidičů přednost, jeho vozidlo bylo při střetu odraženo, způsobilo smrt cyklistky a vážná zranění chodkyně.
Druhý případ se odehrál v Plzni, kde řidička tramvaje při výjezdu ze zastávky srazila a usmrtila seniorku přecházející bezprostředně před soupravou, takže ji řidička ze svého sedadla neviděla. V obou případech dospěl odvolací senát Krajského soudu v Plzni k závěru, že inkriminovaní řidiči nesplnili veškeré povinnosti uložené zákonem a dalšími právními předpisy a nesou tedy za nehody trestněprávní odpovědnost. Naopak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řidič sanitky i řidička tramvaje postupovali správně. Když i po dovolání a vrácení případů zpět padl stejný verdikt, rozhodl nakonec NS meritorně sám a vynesl zprošťující rozsudky.
Osobní odpovědnost vs. hiearchie
Předseda kárného senátu Karel Šimka zdůraznil hned v úvodu jednání, že celá záležitost je právně neobyčejně zajímavá, avšak současně velmi komplikovaná a subtilní. Už proto, že při jejím posuzování bylo nezbytné pečlivě porovnat váhu některých i částečně protichůdných principů soudnictví – na jednu stranu osobní odpovědnost soudce za své rozhodnutí a na druhé hierarchické fungování soudní soustavy a povinnost respektovat právní názor vyšší instance. Navíc judikatura dosud nikdy neřešila případ odpovědnosti kolektivního tělesa, kde je však zřejmé, že kárné provinění nikdy nemůže být pochybením instituce, ale vždy konkrétního člověka, u něhož musí být jednoznačně prokázáno konkrétní jednání.
Samotný kárný senát, zástupkyně kárného navrhovatele (za předsedu KS Plzeň byla přítomna pověřená místopředsedkyně Simona Kuboušková) i kárně obvinění se přitom shodli na tom, že jediným způsobem, jak prokázat zavinění konkrétních osob, by bylo rozlepit obálku s hlasovacím protokolem. Senát přitom už během jednání predikoval, že utajení hlasování „má své dobré důvody a až na naprosté výjimky je zcela nepřípustné do tohoto protokolu zasahovat.“ Zákon přitom tyto důvody vymezuje velmi úzce a potřeby kárného řízení mezi nimi uvedeny nejsou. Dr. Šimka připustil, že se v tomto případě jedná o určitou nerovnost mezi senáty a mezi samosoudci, kteří už byli za nerespektování právního názoru kárně postiženi.
Během jednání Wipplinger zopakoval, že podle mínění jejich senátu nelze ani v jednom z obou případů řidiče zcela vyvinit a že nejvyšší soud jim původně ve svých vyjádřeních nechal určitou možnost toto své stanovisko uplatňovat i nadále. „Pokud samozřejmě nadřízený soud dá jednoznačný právně závazný názor, pak bychom jej akceptovali, to se ale podle mě skutečně nestalo. Otázkou závazného právního názoru jsme se zabývali, je to zřejmé z odůvodnění obou (našich) následných rozhodnutí.“ Rovněž jeden z obhájců (ti zastupovali obě soudkyně, předseda Wipplingter se hájil sám) nadhodil, že ani sám Nejvyšší soud si zřejmě na začátku nebyl zcela jistý, jinak by oba případy rozhodl meritorně sám už při prvních dovoláních. Současně doporučil judikovat, že právně závazné stanovisko soudu vyššího stupně by mělo být vždy explicitně deklarováno, aby k podobným nejasnostem nedocházelo.
Chybí konkrétní odpovědnost
Po závěrečných návrzích sice předseda Šimka avizoval, že společné stanovisko v tak složité věci bude senát možná hledat velmi dlouho a jeho vyhlášení tedy může být odročeno, nakonec ale k jeho nalezení stačila zhruba hodina.
Zřejmě především proto, že během samotného jednání už nepadla žádná zásadně nová skutečnost. Především nezazněl argument, který by senát přesvědčil, že je možné otevřít obálku s hlasovacím protokolem. A bez toho, jak už dříve Šimka zdůraznil, nebylo možné určit konkrétní odpovědnost za obě napadená rozhodnutí, takže všichni tři členové plzeňského senátu byli kárného obvinění zproštěni. „Řečeno jazykem detektivky – víme, že ‚pachateli‘ byly někteří z těchto tří soudců, ale nemáme jistotu, kteří to byli. Jestli dva, či všichni tři, pokud dva, tak kteří z těch dvou. Tento senát bere velmi vážně zásadu, že raději se vzdáme odsouzení v případě lidí možná vinných, daleko důležitější je pro nás zajistit, že s jistotou neodsoudíme někoho, kdo může být nevinný. … Jsou dobré důvody, proč je zakázáno zákonem zjistit „určité věci“, zakázali jsme si to alespoň rámcově i s vědomím, že ne vždy je to výhodné, zákonodárce dává přednost zachování rozhodovacího tajemství před jeho transparentností.“
K tomuto hlavnímu závěru z projednávání této dosud neřešené otázky se předseda kárného senátu v teoreticko-právní rovině vrátil ještě jednou: „Vnímáme nešťastnost této situace dané tím, že jsme si některé věci zakázali vědět. Vytvořili jsme si závoj tajemství, ale na druhou stranu říkáme, že tak to je z dobrých důvodů zákonodárcem rozhodnuto. V jakési Sophiině volbě jsme dali přednost rozhodovacímu tajemství za cenu určitých obtíží při kárném postihování těch, kteří za tímto závojem jednali v rozporu s objektivním právem. Dali jsme přednost této variantě před rozhodovací transparencí s nutným důsledkem oslabování role soudů nižší instance, který by k tomu vedl, protože v takovém případě by byl ten podřízený soud více nástrojem vůle soudu vyššího. Je to rozhodnutí zákonodárce, jistě v mezích racionality, jistě v mezích ústavnosti a my nemáme právo to žádným způsobem zpochybňovat.“
Odůvodnění není autorským dílem
Šimka rovněž vysvětlil, proč nebyl vynesen postih ani v té části kárného návrhu, který se týkal odůvodnění obou napadených rozhodnutí, byť tam bylo nepochybné, že jejich autorem je výhradně předseda senátu Wipplinger. Odůvodnění totiž není nějakým „autorským dílem“, jeho zpracovatel pouze vyjadřuje navenek vůli senátní většiny a uvádí ty skutečnosti, které vedly k samotnému výroku. „Ten, kdo píše odůvodnění, tedy vlastně projevuje vůli toho, kdo odhlasuje výrok. Vztah je tedy takový, že na počátku je odůvodnění a jeho výslednicí je výrok. Tím pádem nemůžeme někoho postihovat za to, že sepsal odůvodnění, když současně říkáme, že nevíme, jak kdo hlasoval pro výrok.“
I přes zprošťující verdikt však senát nešetřil kritikou u vlastní podstaty posuzovaného případu. Podle něj obě usnesení Nejvyššího soudu obsahovala poměrně jasně vyjádřený závazný právní názor, který zjevně nebyl respektován. „Nehodnotili jsme, jestli tento právní názor je správný, přesvědčivý, vyvážený z hlediska práv a zájmů obviněných a poškozených atd. Ale byl relativně jasně vyjádřen. Krajskému soudu se mohl nelíbit, mohl s ním nesouhlasit, ale to bylo zhruba tak všechno, co s tím mohl dělat. Není pravdou, že Nejvyšší soud nechal Krajskému soudu prostor pro další posuzování po stránce skutkové, to by platilo jen v případě, pokud by se ještě něco podstatného zjistilo. Pokud nic nového najevo nevyšlo, byl právní názor vyjádřen jasně, přesto nebyl Krajským soudem respektován. Z tohoto pohledu lze chápat rozhořčení Nejvyššího soudu i jeho podmět, aby Krajský soud tu věc nějakým způsobem řešil.“
A zdůvodnění šlo (patrně i proto, že senát Wipplingera má podobných přešlapů na kontě ještě více) ještě dál: „(Jako soudce musím vědět), že ne vždy je můj systém nejgeniálnější, ten jediný správný, a i kdyby náhodou byl, pokud jsem součástí nějaké hierarchie, musím spolknout to, že jsem ten názor neprosadil a v rámci té hierarchie musím poslouchat názor jiných. Byl bych rád, kdyby tyto situace nenastávaly, aby i ti, co mají pocit, že to co vyšší instance udělaly, je v rozporu se vším, čemu do té doby věřili, respektovali, že v rámci hierarchie má nějaká institucionální pravda má přednost před mojí, byť třeba lepší pravdou.“
V samotném závěru se dr. Šimka ještě vrátil k oné zjevné nerovnosti mezi senátními soudci a samosoudci. Připomněl, že argument rovnosti je jistě závažný, na druhou stranu nelze vyložit zákon v neprospěch senátních soudců, kteří jsou za stávající situace jen obtížně postižitelní, protože „tím bychom způsobili větší zlo, než když část možná zůstane nepotrestána.“ Kárný senát vyslovil naději, že projednávaná záležitost byla skutečně ojedinělá, současně však ale dal i určitý návod, jak postupovat u „setrvale rebelujících“ soudců: „Naskýtá se zde řešení sice krajní a uplatnitelné jen u těch soudů, kde to jejich uspořádání umožní: To, že někdo je předsedou či členem senátu, nemusí být předsedou či členem senátu navždy. Z člena senátu se může stát samosoudce a pak bude mít jiné postavení z hlediska kárné odpovědnosti Je to samozřejmě řešení extrémní, použitelné maximálně v jednotkách případů ročně, ale může to být cestou v situaci, kdy by jiné prostředky nápravu neumožňovaly.“
Ivan Holas
