Evropský soud pro lidská práva (ESLP) shledal nepřijatelnou stížnost na porušení zákazu věznění bez odsouzení během lockdownu v Rumunsku. Na uvěznění doma kvůli tzv. epidemii Covid-19 si stěžoval rumunský poslanec Evropského parlamentu Cristian-Vasile Terheş, který žádal okamžité propuštění. Na lockdown se zákaz věznění nevztahuje a od práva na svobodný pohyb Rumunsko derogovalo, zohlednil ESLP.
Rozhodnutí o nepřijatelnosti Terhesovy stížnosti zveřejnil Evropský soud pro lidská práva ve čtvrtek 20. května 2021.
Rumunsko loni ve výjimečném stavu ohlásilo podle článku 15 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách kvůli tzv. pandemii Covid-19 přechodné odstoupení – derogaci od části Úmluvy, konkrétně od Článku 2 Protokolu 4.
Tento článek Úmluvy zaručuje každému svobodu pohybu. „Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní,“ říká tento článek Úmluvy.
Poslanci nezbylo, než si stěžovat na věznění
O státech, které v souvislosti s národním omezením nebo pozastavením garantovaných svobod a práv kvůli epidemii derogovaly od Úmluvy Česká justice již dříve informovala. K derogaci vyzvala členské státy sama Rada Evropy. Podle předmětného článku 15 se státy, které omezují nebo ruší garantovaná práva a svobody k derogaci zavazují. Česká republika na výzvu Rady Evropy nereagovala.
Derogace Rumunska byla mimo jiné důvod, proč Evropský soud pro lidská práva nezkoumal, zda zákazem vycházení v Rumunsku nedošlo k porušení Úmluvy z hlediska práva na svobodný pohyb, vyplývá ze zprávy Soudu. Hlavním důvodem však byl fakt, že sociálně demokratický poslanec Cristian-Vasile Terheş si na porušení Článku 2 Protokolu 4, tedy na porušení svobody pohybu, nestěžoval. Poslanec si kvůli lockdownu skutečně stěžoval na zákaz věznění bez soudu a důvodu.
Okamžitě mě propusťte z lockdownu, žádal poslanec
Světová zdravotnická organizace vyhlásila pandemii 11. března 2020. Pět dní poté vyhlásil rumunský prezident třicetidenní výjimečný stav a 21. března 2020 vydal ministr vnitra opatření, kterým se nedoporučuje obyvatelstvu opouštět domovy v době od šesti hodin ráno do deseti hodin večer a zakazuje se vycházení od desáté večerní do šesté hodiny ranní. Výjimečný stav Rumunsku byl prodlužován a skončil 14. května 2020 o půlnoci.
Cristian-Vasile Terheş podal žalobu ke krajskému soudu v Bukurešti podle článku 5 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách – právo na zrychlené rozhodnutí kvůli nezákonnému uvěznění. „Argumentoval, že byl podroben ,správnímu zadržení´, požádal krajský soud, aby nařídil jeho okamžité propuštění a zajištění práva opustit svůj domov z jakéhokoli důvodu, bez nutnosti předložit doklad osvědčující platné důvody a bez rizika postihu,“ stojí ve zprávě Soudu o zamítnutí stížnosti.
Už dne 17. března 2020 ovšem informovalo Stálé zastoupení Rumunska při Radě Evropy generálního tajemníka Rady Evropy o záměru Rumunska využít výjimku podle článku 15 Úmluvy. Rumunští úředníci poté pravidelně informovali o vývoji Radu Evropy až do ukončení přijatých opatření a nouzového stavu 14. května 2020, shrnuje události Soud.
Stížnost podal rumunský poslanec k Evropskému soudu pro lidská práva 11. listopadu 2020.
Soud: Nebyl pod dohledem v kobce a zbaven kontaktů
Soud na úvod poznamenal, že stěžovatel se ve stížnosti neopírá o článek 2 protokolu č. 4 (svoboda pohybu) Úmluvy. Stěžovatel se snažil prokázat, že plošný lockdown uvalený na obyvatele představuje zbavení svobody. Nejde podle něj o omezení práva na volný pohyb, stojí v aktuální zprávě o rozhodnutí Soudu.
Za účelem zjištění, zda opatření v Rumunsku znamenalo zbavení svobody, zkoumal Soud osobní situaci stěžovatele podle kritérií judikatury Soudu. Soud zjistil, že opatření trvala 52 dní a že nebyla přijata žádná preventivní opatření individuálně proti stěžovateli. Opatření byla všeobecná a vztahovala se na všechny obyvatele Rumunska. Jejich následkem byl stěžovatel zavázán setrvat doma a bydliště opustit pouze z povolených důvodů.
Soud poznamenal, že stěžovatel mohl z různých důvodů svobodně opustit svůj domov a mohl odejít na různá místa, pokud to situace vyžadovala. Nebyl podroben individuálnímu dohledu ze strany úřadů a neprokázal, že byl donucen žít ve stísněných podmínkách ani nebyl zbaven veškerého sociálního kontaktu. „S ohledem na stupeň intenzity tedy nelze předmětné opatření srovnávat s domácím vězením,“ uvedl Soud ve zprávě o zamítnuté stížnosti.
Lockdown vězení není a na nesvobodu pohybu si nestěžoval
Soud rovněž přiložil význam skutečnosti, že stěžovatel nevysvětlil, jaké konkrétní dopady měla opatření na jeho osobní situaci. Stěžovatel netvrdil, že byl uvězněn uvnitř po celou dobu trvání nouzového stavu. Obecněji soud poznamenal, že stěžovatel neposkytl žádné konkrétní informace popisující jeho skutečný život v lockdownu.
Podle soudu míra intenzity omezení volného pohybu stěžovatele nebyla taková, aby se dalo předpokládat, že orgány nařízený plošný lockdown představuje zbavení svobody. O stěžovateli tedy nelze říci, že byl zbaven svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy, uvedl Soud.
A konečně Soud poznamenal, že Rumunsko oznámilo svůj záměr podle článku 15 Úmluvy pozastavit povinnosti vyplývající z Článku 2 Protokolu č. 4 Úmluvy zaručujícího právo na volný pohyb, tedy právo, kterého se stěžovatel před Soudem nedovolával. Vzhledem k tomu, že čl. 5 odst. 1 Úmluvy nebyl v projednávané věci použitelný, Soud shledal, že není dále nutné zkoumat platnost výjimky oznámené Rumunskem Radě Evropy, uzavřel soud s tím, že stížnost je zamítnuta.
Irena Válová
