Elektronizace a digitalizace zdravotnických dat přináší dalekosáhlé možnosti pro prevenci, diagnostiku, léčbu i výzkum. Stejně tak vyvolává praktické, právní a etické otázky. Jednotný evropský prostor pro sdílení zdravotnických dat, který připravuje Evropská komise, míří zároveň k samotnému jádru zdravotní politiky EU, kde má Unie jen velmi omezené kompetence. Jaká data, mezi kým, za jakých podmínek a pro jaké účely se mají sdílet? Kdo a jak to bude kontrolovat? Svěří státy něco z toho i unijní instituci? I k tomu se nyní může evropská veřejnost vyjádřit v rámci otevřené veřejné konzultace.
V minulých dnech se europoslanci s členskými státy dohodli na tom, jak by měl vypadat tzv. covidový pas. S ním v ruce nebo v mobilu se Evropané budou moci rozjet po dlouhém půstu po evropských zemích na vytoužené letní dovolené. Kdekoli v EU a kdykoli na požádání budou moci předložit doklad o provedeném očkování či testu na covid-19. Jde o jednu jedinou informaci o našem zdravotním stavu, ale diskuse o tom, jak ji sdílet, byla dlouhá a složitá. Covidová krize tak otevřeně ukázala, jaký význam a problémy přeshraniční sdílení údajů z kategorie těch nejcitlivějších přináší.
Přitom podle Evropské komise by mělo být brzy možné, aby stejně jako data o očkování proti covidu mohly s lidmi (či bez nich) po EU cestovat i další údaje o jejich zdravotním stavu. Chystá proto téměř revoluci – vznik jednotného „evropského prostoru pro zdravotnická data“ (European Health Data Space). Ten se má navíc stát jedním ze základních pilířů dalekosáhlých plánů současné eurokomisařky pro zdraví Stelly Kyriakidesové, které vtělila do Farmaceutické strategie pro Evropu a Evropského plánu boje proti rakovině.
To, kam komisařka směřuje, naznačuje již pohled do aktuálně vyhlášené veřejné konzultace k připravovanému legislativnímu zakotvení prostoru pro zdravotnická data. To by měla Kyriakidesová předložit ještě do konce tohoto roku. Dlouhý dotazník, k němuž se může odborná i laická veřejnost do konce července vyjádřit, otevírá základní praktické, právní a v souvislosti s rozvojem umělé inteligence i etické otázky. A zároveň míří k samotnému jádru zdravotní politiky EU, kde Unie má velmi omezené kompetence a přeshraniční spolupráce stojí čistě na ochotě zemí EU se domluvit.
Možnost, nebo právo?
Idea přeshraniční výměny zdravotnických dat není v Evropě nijak nová. Evropská spolupráce v této oblasti má dlouhou historii. Již nyní většina zemí EU, včetně ČR, pracuje na vybudování společné infrastruktury a pravidel pro identifikaci, autentizaci a přenositelnost dat, které by to umožňovaly. Zapojené země si tak dokáží elektronicky vyměnit recepty na léky nebo tzv. pacientské souhrny se základními informacemi o zdravotním stavu pacienta. Pracuje se již i na tom, aby zdravotnická zařízení z různých států mohla sdílet propouštěcí zprávy z nemocnic, laboratorní výsledky či snímky.
Nicméně do realizace jednoho virtuálního prostoru, v rámci něhož budou data mezi pacienty, zdravotníky, národními orgány, výzkumnými ústavy či farmaceutickými firmami bez překážek plynout, je stále ještě daleko. A Evropská komise se nyní snaží zjistit, jaký je vlastně názor evropské odborné i laické veřejnosti na to, co všechno by mohl takový prostor zahrnout a jakými pravidly by se měl řídit.
Podíváme-li se na to z hlediska čerpání zdravotní péče v jiném státě EU, tak se Komise ptá, co všechno má pacient od systému vlastně očekávat. A nejde jen o právo nahlížet či přenášet údaje o vlastním zdravotním stavu. Má například pacient právo požadovat po svém lékaři nebo nemocnici, aby jeho data sdíleli se zahraničním zdravotnickým zařízením, pokud si to přeje? A má být tento poskytovatel nějak sankcionován, pokud to neudělá?
Interoperabilita možnou podmínkou pro čerpání fondů
Kladná odpověď by měla dalekosáhlé důsledky. To, aby poskytovatelé zdravotní péče mohli sdílet data o pacientech i přeshraničně, klade vysoké nároky na jejich technické zázemí a interoperabilitu systémů. Vyměňované údaje musí mít stejný formát a musí odpovídat určitým standardům kvality a kybernetické bezpečnosti.
Helena Sedláčková