Evropský soud pro lidská práva dnešním rozsudkem ve stížnosti proti povinnému očkování dětí Vavřička a spol. v. Česká republika neshledal porušení článku 8 – práva na soukromý a rodinný život, když přijal argumentaci české vlády, že stěžovatelé nevyčerpali možnosti nápravy v národním státě. Ve zbylých bodech stížnosti odmítl pro nepřípustnost. Některé části stížnosti vůbec nezkoumal.
Evropský soud pro lidská práva tento výsledek oznámil dnes v 11 hodin ve Štrasburku, osm let po podání první stížnosti Pavla Vavřičky proti postupu českého státu ohledně povinné vakcinace dětí v roce 2013. Vavřička a spol. si stěžovali na pokutování a vylučování jejich dětí z předškolní a školní výuky kvůli odmítání očkování dětí.
Česká justice o stížnosti šesti občanů na povinné očkování dětí v ČR rozsáhle informovala. Stěžovatelé opírali své stížnosti o více článků Evropské Úmluvy o lidských právech: Článek 8 – Právo na soukromý a rodinný život a Článek 9 – svoboda myšlení, svědomí a víry a o Článek 2 prvního dodatkového protokolu – právo na vzdělání.
Soud v odůvodnění mimo jiné shromáždil relevantní mezinárodní úmluvy a pakty a rovněž legislativu některých zemí v Evropě. Mimo jiné jde o dokumenty WHO, Evropskou sociální chartu, Úmluvu o právech dítěte nebo o Úmluv o ochraně lidské důstojnosti a biomedicíně.
Na základě argumentů vlády a podle mezinárodních úmluv má Soud za to, že v České republice je společenský tlak na očkování. Lze říci, že tato povinnost představuje odpověď vnitrostátních orgánů na naléhavou sociální potřebu ochrany zdraví jednotlivců a veřejnosti proti dotčeným chorobám.
Podle judikatury ESLP povinné očkování jako nedobrovolný lékařský zásah představuje zásah do práva na respektování soukromého života. V projednávaném případě však nebylo provedeno žádné ze sporných očkování a Soud má za to, že v důsledku odmítnutí přijmout je, nesli stěžovatelé (v pěti z těchto žádostí) přímé důsledky neplnění povinnosti očkování, uvedl Soud v tiskové zprávě k dnešnímu rozsudku.
„Pro nás je rozsudek samozřejmě zklamáním, protože zvítězila nekritická očkovací ideologie před důkladným posouzením přiměřenosti vynucování potenciálně rizikového zásahu do tělesné integrity, kterým očkování je,“ uvedla ve svém komentáři k verdiktu advokátka Zuzana Candigliota, která stěžovatele před soudem zastupovala.
„Velký senát označil nastavení povinného očkování v České republice za adekvátní a do světa vyslal zprávu, že kromě základních práv má člověk i základní povinnosti a odpovědnost vůči druhým. Vyzdvihl tak důležitost sociální solidarity ve společnosti… Až do vydání dnešního rozsudku přitom otázka souladu povinného očkování s lidskými právy v Evropě zůstávala nevyřešená,“ uvedla kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP.
Právo na vzdělání není absolutní
V případu měly možnost vyjádření jako třetí strany některé evropské země. Toho využilo Německo, Francie a Slovensko. Pochybnost k vyloučení neočkovaných dětí vzneslo pouze Německo. Slovensko a Francie vyloučení dětí, které nejsou očkovány, z předškolních zařízení nebo ze školní výuky, označily za odůvodněné. Slovensko poukázalo, že „právo na vzdělání není absolutní, a tvrdilo, že stávající judikatura úmluvy výslovně neuznává jeho použitelnost na předškolní zařízení, jako jsou mateřské školy“, stojí v rozsudku mimo jiné.
Stěžovatelé dále uváděli, že vyloučením ze školky jsou porušena jejich práva podle článku 2, protokolu 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Mezi stěžovateli byli rovněž rodiče, kteří odmítají očkování z důvodů víry. Článek zní takto: „Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením.“
Národní prostředky nebyly vyčerpány
K tomu česká vláda uvedla že stížnosti měly být přezkoumány podle první věty uvedeného článku. Pokud si stěžovatelé, kterými byli také děti, stěžovali na jakýkoli dopad na jejich rodiče, byly podle vlády tyto stížnosti neslučitelné ratione personae s tímto ustanovením. „Navíc stížnosti byly každopádně neslučitelné ratione materiae, protože článek 2 se na předškolní vzdělávání nevztahuje. Kromě toho, pokud byla stížnost podána stěžovateli Brožíkem a Dubským, byla rovněž předmětem námitky vlády týkající se nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy,“ stojí v souhrnu odůvodnění dnešního rozsudku.
Kvůli nevyčerpání vnitrostátních prostředků Evropský soud pro lidská práva nakonec shodil celou stížnost ze stolu, přičemž některý její body proto vůbec nezkoumal.
Polský soudce: Promarněná příležitost
Částečně souhlasné stanovisko k dnešnímu rozsudku dal soudce Lemmens, který rozebral otázku sociální solidarity ve vztahu k předškolnímu vzdělávání.
Rozsáhlý disent pak sepsal respektovaný polský soudce Wojtyczek. Kritizuje v něm práci Soudu na této stížnosti. Podle něho rozsudek trpí procesními vadami i chybějícími argumenty, proč nebyla Úmluva porušena, tyto argumenty podle soudce vůbec nebyly předloženy Soudu. Z materiálu soudce Wojtyczeka, který je stejně rozsáhlý jako samotný rozsudek, vyplývá, že jde o promarněnou příležitost Evropského soudu pro lidská práva, když problematiku ve většině bodů vůbec nezkoumal.
Irena Válová
