Alza.cz a.s. neuspěla u Městského soudu v Praze (MS) s žalobou proti pokutě, kterou jí udělila Česká obchodní inspekce (ČOI) za to, že při koupi notebooků automaticky zákazníkům vkládala do virtuálního košíku také nákup programu Microsoft Office. „Přijatelná míra působení prodávajícího na spotřebitele byla automatickým přidáním souvisejícího produktu do košíku dalece překročena,“ konstatoval soud.
Spor, který MS v Praze řešil, se týkal pokuty, kterou v roce 2018 uložila ČOI Alze.cz. Inspekce totiž zjistila u několika nabídek prodejce Alza v letech 2016 a 2018, že přednastavil při online nákupu konkrétních notebooků, aby se ve virtuálním košíku objevila automaticky před odsouhlasením nákupu také položka nákupu programové sady Microsof Office. Podle ČOI tak Alza jednala v rozporu se zákonem o ochraně spotřebitele a dopustila se nekalých obchodních praktik podle tohoto zákona.
Podle inspekce je totiž tento postup prodejce v rozporu s odbornou péčí i s elementárními zásadami slušného chování, neboť za spotřebitele nelze činit úkony vedoucí k uzavření kupní smlouvy bez jeho vědomí a spoléhat se na to, že si takto přidané položky všimne a odebere ji. Alza podle inspekce nepřidávala spotřebiteli do košíku produkt, který by byl nezbytný k používání notebooku, natož k jeho instalaci a prvnímu spuštění.
Alza rozhodnutí napadla žalobou u MS v Praze, v níž tvrdila, že rozhodnutí je nezákonné a omezilo její právo svobodně podnikat. Způsob prodeje byl zvolen s ohledem na zkušenost, že byli nakupující nepříjemně překvapeni, když notebooky sadu Office neobsahovaly. Pro mnoho spotřebitelů je navíc notebook bez programového vybavení Office legálně nepoužitelný, proto jim předem zaškrtnuté políčko mělo připomenout možnost výhodné koupě sady Office. Vzhledem k tomu, že programové vybavení bylo k nákupu přidáno hned na počátku, nemohlo se jednat o manipulaci s uzavřením kupní smlouvy, jak tvrdila inspekce. Nakupující mohl nabídku kdykoliv z košíku odebrat.
Alza v žalobě dále namítla, že nemůže být postihována za jednání, které je v rozporu s evropskou směrnicí o právech spotřebitelů, neboť konkrétní článek 22 této směrnice nebyl do českého právního řádu řádně transponován. Na Slovensku, kde k transpozici došlo, se dceřiná společnost chová odlišně a automatickou nabídku na programovou sadu Office do košíků zákazníkům nevkládá, uvedla v žalobě Alza. „Rozhodnutí soudu zatím nebylo naší společnosti doručeno. Vzhledem k tomu, že neznáme jeho znění, nemůžeme jej zatím ani komentovat,“ sdělila České justici mluvčí společnosti Daniela Chovancová.
MS v Praze dospěl k závěru, že předmětné jednání Alzy nenaplňuje žádný ze znaků skutkových podstat z taxativního výčtu nekalých praktik zákona o ochraně spotřebitele. Nejedná se podle soudu ani o klamavé opomenutí či agresivní obchodní praktiku podle tohoto zákona. Přikročil tak k provedení testu nekalosti podle tzv. generální klauzule zákona o ochraně spotřebitele, která má postihovat všechny případné ostatní nekalé praktiky.
Tři otázky
V tomto testu se zabýval třemi otázkami, tedy zda bylo jednání Alzy v rozporu s požadavkem odborné péče, zda se jednalo o jednání způsobilé podstatně narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele a zda mohlo vést k rozhodnutí, které by spotřebitel jinak neučinil. Na všechny tři otázky odpověděl soud kladně.
„Je zcela nepřijatelné, aby žalobce nahrazoval projev vůle svých zákazníků jen proto, že sám uzná, že je to pro zákazníky lepší a výhodnější. Takové jednání rozhodně nelze označit za poctivé a nelegitimizuje jej ani skutečnost, že žalobce možnost automatického přidání souvisejícího produktu do košíku avizuje ve všeobecných obchodních podmínkách. Žalobce sice opakovaně argumentoval tím, že automatickým zaškrtnutím políčka Office pouze doporučil či připomněl spotřebiteli možnost zvýhodněné koupě sady Office (či počítačové myši), avšak s takovým tvrzením v žádném případě nelze souhlasit, neboť přijatelná míra působení prodávajícího na spotřebitele byla automatickým přidáním souvisejícího produktu do košíku dalece překročena,“ odpověděl soud na první otázku.
Podle soudu zakoupení konkrétního programového vybavení není nezbytnou podmínkou pro legální použití přístroje, když například může využít licence z dřívější doby. Soud sice souhlasil s tvrzením, že sada Office je hojně využívaným nástrojem, ale za nepřijatelné označil „presumování projevu vůle spotřebitele směřujícího ke koupi takového zboží, resp. jeho nahrazování způsobem, jaký v projednávané věci užil žalobce, tj. automatickým přidáním dalšího produktu, o který spotřebitel sám zájem neprojevil, do košíku při nákupu zboží na internetových stránkách www.alza.cz“.
„Jak žalovaný přiléhavě konstatoval, žalobce tímto jednáním nepřípustně podsouval spotřebiteli vlastní projev vůle směřující k zakoupení dalších produktů a de facto jej nutil k tomu, aby místo vybírání zboží, o které má zájem, v průběhu nákupu ověřoval a kontroloval, zda se mu v průběhu rozhodování o koupi notebooku v košíku neobjevil jiný produkt, o který sám zájem neprojevil a na který vůbec neklikl. Takové jednání ze strany žalobce je v rozporu s požadavky odborné péče, kterou definuje ustanovení § 2 odst. 1 písm. p) zákona o ochraně spotřebitele, neboť neodpovídá poctivým obchodním praktikám, mezi něž nepochybně patří i obecně zachovávaná zvyklost, že si kupující (spotřebitel) při nákupu sám vkládá do košíku (ať již skutečného, či pouze elektronického) to zboží, o jehož koupi má zájem,“ konstatuje se v rozhodnutí.
Kladně soud odpověděl i na otázku, zda jednání Alzy mohlo narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele. Podle soudu Alza „neoprávněně testovala“ automatickou nabídkou ve virtuálním košíku pozornost spotřebitele a spoléhala na to, že je neustále ve střehu a košík kontroluje. Přitom každý spotřebitel se legitimně při nákupu spoléhá na to, že v košíku má jen to, co do něj vložil, což podle soudu platí i pro nákupy v kamenné prodejně, kde také prodavač nevkládá nakupujícím do košíku věci jen proto, že si myslí, že je to pro ně výhodné. „Vzhledem k legitimnímu očekávání, že prodávající bude zachovávat tuto obecnou obchodní zvyklost, nemusí ani bystrý a průměrně pozorný spotřebitel rozumně předpokládat, že si kliknutím na objednávku notebooku zároveň u žalobce závazně objednává i sadu Office či dokonce počítačovou myš,“ podotkl soud.
Povinnost zakoupit produkt je podsouvána
Také v poslední otázce, tedy zda spotřebitel v důsledku dané praktiky učinil rozhodnutí, které by jinak neučinil, dospěl soud ke kladné odpovědi. Primárně mu totiž automatickým zaškrtnutím nabídky podsouvá představu, že je povinen si produkt spolu s notebookem zakoupit. „Přidáním sady Office do košíku tak může spotřebitel, který se v aktuálních trendech prodeje spotřební elektroniky orientuje jen okrajově, lehce nabýt dojmu, že podmínkou koupě notebooku je i koupě některé z variant sady Office. Takový závěr v něm může umocnit i skutečnost, že jiné produkty (např. prodloužení záruky) jsou mu žalobcem pouze doporučeny, nikoli přímo vloženy do košíku. Spotřebiteli se tak může sada Office oproti jiným souvisejícím produktům jevit jako „nutné zlo“ (byť aktuálně zlevněné), bez kterého si nový notebook zkrátka koupit nemůže,“ uvedl k tomu soud.
Ten se také vyslovil k otázce aplikace článku 22 směrnice o právech spotřebitelů. Podle soudu je v obecné rovině pravdou, že směrnice nemá přímý účinek. Avšak v projednávané věci konstatoval soud její účinek nepřímý, kdy obsah směrnice musí být reflektován při interpretaci vnitrostátní normy. „Nejenom soud, ale i správní orgán je povinen vykládat vnitrostátní právo eurokonformně,“ vysvětlil soud. V dané věci navíc bylo jednání postižitelné podle vnitrostátní normy o ochraně spotřebitele, konkrétně tedy podle tzv. generální klauzule podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele.
Jedná se sice podle soudu o normu neurčitou, umožňující několik výkladů, avšak představuje podle soudu „zbytkovou klauzuli pro praktiky podnikatelů, které nejsou přesně definované, a proto nejsou bez dalšího kvalifikovatelné jako nekalé, avšak představují riziko pro spotřebitele, a je proto v zájmu společnosti, aby tyto byly ad hoc zakazovány a postihovány“. Podle soudu totiž není v silách zákonodárce, aby kazuisticky zakázal všechny myslitelné nekalé obchodní praktiky. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je tedy podle soudu nezbytné vykládat § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele ve světle směrnice o právech spotřebitelů tak, aby bylo dosaženo účelu, který tato směrnice sleduje, tj. že jednání, které naplňuje znaky uvedené v čl. 22 směrnice, je nekalou obchodní praktikou.
V závěru pak soud ještě kritizoval Alzu za to, že k právům českých spotřebitelů přistupuje účelově, když na Slovensku takto produkt nenabízí. „To, že ze strany žalobce dochází k vytýkanému jednání toliko v České republice, zatímco na Slovensku se žalobce tohoto jednání záměrně zdržuje (údajně s ohledem na řádnou transpozici článku 22 směrnice o právech spotřebitelů do slovenského právního řádu), svědčí o jeho ryze účelovém přístupu k právům spotřebitelů v České republice, při kterém žalobce vědomě pomíjí komunitární úpravu spotřebitelského práva i nutnost eurokonformního výkladu příslušných ustanovení tuzemského zákona o ochraně spotřebitelů,“ uvedl soud.
