Předseda kontrolní komise Exekutorské komory ČR kladenského exekutora Petra Kučeru obvinil z toho, že v jedné z konkrétních exekucí získal soudem přiznané prostředky pro oprávněné osoby prodejem nemovitostí, jejichž cena byla ve zjevném nepoměru k celkové vymáhané povinnosti. V případu se nepokusil se postupovat vhodnějším způsobem. Přestože kárně obviněný jakékoliv pochybení popíral, Nejvyšší správní soud (NSS) nakonec shledal žalobu zčásti důvodnou a exekutorovi uložil pokutu při dolní hranici. Současně ale v odůvodnění a opakovaně i v průběhu jednání poukázal na nedostatky samotné žaloby.
Exekuci (resp. jednu z exekucí, další však řešily jiné exekutorské úřady) na firmu VKR-STAV Olomouc, s. r. o. nařídil Okresní soud v Olomouci 12.12.2018. Přihlášeny byly pohledávky za 156 tisíc korun. Ty byly nakonec uhrazeny z elektronické dražby stavby a pozemků dne 31.3.2020. Nejnižší podání bylo přitom stanoveno podle odhadní ceny na cca 750 tis. Kč a nemovitosti byly nakonec přiklepnuty za 1,4 milionu korun.
Právě nepoměr těchto částek vedl na základě podnětu jednatele firmy a Policie České republiky předsedu Kontrolní komise EK ČR Jiřího Proška k tomu, že v listopadu loňského roku podal kárnou žalobu. Podle ní exekutor Petr Kučera spáchal závažný kárný delikt, protože před dražbou nemovitostí se nepokusil vymoci prostředky vhodnějšímu způsobem – prodejem dvou automobilů firmy či jejího jiného majetku, nebo exekucí bankovního účtu povinného.
Obviněný exekutor zastupovaný před NSS advokátem Janem Válkem ve svém podrobném písemném vyjádření i při svém téměř dvouhodinovém výslechu během samotného jednání jakékoliv pochybení popřel. K otázce bankovního účtu uvedl, že přes řádně prováděné opakované žádosti o součinnost se do příslušného elektronického spisu nikdy nenačetly žádné informace o existenci jakéhokoliv účtu, přestože povinný jej měl zřízen u ČSOB.
Přesný důvod, proč k automatickému načtení nedošlo, znám není, podle předloženého stanoviska příslušných softwarových firem to mohla způsobit jak selhání samotného systému (těch prý bylo v daném období registrováno výrazně více než obvykle), tak chyba na straně banky, která mohla příslušný XML soubor poslat v nesprávném formátu a ten do spisu „nepropadl“.
Mohlo by vás zajímat
Existence účtu byla zřejmá
Na názor právního zástupce komory Antonína Tomana, že existence účtu byla zřejmá z řady indicií a bylo možné ji ověřit i jiným způsobem, například telefonickým dotazem na povinného, Kučera replikoval, že postupoval způsobem, který stanovuje zákon. Jiné způsoby mu naopak zákon ani stavovský předpis komory nepřikazuje. Navíc ČSOB dodatečně potvrdila, že v době všech součinnostních dotazů byl na daném účtu nulový zůstatek.
Další část kárné žaloby pak exekutorovi vytýkala, že se nejprve nepokusil zpeněžit dva dodávkové automobily firmy, o jejichž existenci nejen věděl, ale dokonce na ně hned po zahájení celého procesu vydal v prosinci 2018 exekuční příkaz.
Nicméně dále už neučinil žádné kroky k tomu, aby vozidla zajistil a prodal. Této výtce žaloby i konkrétním dotazům senátu čelit Kučera odkazem na svůj právní názor, že tento pokus by byl neúčelný – s ohledem na stáří vozidel (v jednom případě nejméně 7, ve druhém dokonce 12 let), jejich předpokládaný stav při běžném užívání ve stavební firmě a možnou kolizi se zákazem exekuce movitého majetku nezbytného k výkonu podnikatelské činnosti, by dražba vozidel v žádném případě nepokryla vymáhanou částku, naopak by generovala další ztrátu (Kučera ji odhadl na více než 60 tis. Kč) k tíži povinného – to by prý znamenalo vážnější porušení zákona než to, které mu kárná žaloba kladla za vinu.
Povinný prý nespolupracoval
Povinný navíc vůbec nespolupracoval, nereagoval na žádné výzvy ve své datové schránce, což vyvolalo důvodný předpoklad, že by ani nepředal vozidla včetně klíčů a dokladů, jejich dohledání by tedy náklady opět výrazně navýšilo. Petr Kučera se při tomto závěru odvolával jak na vlastní dlouholeté zkušenosti s problematickými dražbami zabavených vozidel, tak na obecný názor soudního znalce.
Stejně tak prý bylo zcela bezpředmětné provádět exekuci jiného movitého majetku firmy. Ten prý u stavebních firem bývá často nefunkční – poškozený či zcela zničený, sám povinný navíc ani žádné movité věci opět neuvedl, takže pokus o jejich zajištění na místě by opět pouze navýšil náklady exekuce. Se zahájením dražby nemovitostí přesto čekal nadstandardně asi půl roku, v mezidobí se ještě stále snažil dohledat další majetek firmy. Odhadní hodnota byla ve stejném řádu jako výše přihlášených pohledávat a výnos dražby byl téměř dvojnásobkem odhadní ceny – šlo tedy o zcela řádný postup ve snaze dosáhnout co nejvyššího výtěžku, jehož přebytek putoval na účet povinného. Odměna za celou exekuci byla 6 tis. Kč, některé výdaje (za posudek a vlastní dražbu) ve výši 10 tis. Kč jsou dokonce dosud předmětem soudního sporu.
Kdo nechce, hledá důvod
Právní zástupce EK ČR Antonín Toman však tyto argumenty neuznal – podle něj se Kučera omezil jen na skutečně nezbytné formální úkony, zatímco za situace, že vše směřovalo k exekucí majetku v několikanásobné hodnotě pohledávky, měl být mnohem aktivnější. „Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod,“ zmínil při jednání svůj oblíbený citát Jana Wericha.
Ohledně exekuce automobilů zdůraznil, že veškerá čísla jsou jen zcela nepodloženým odhadem a obhajoba vychází z nejhoršího možného stavu vozidel, přestože je exekutor ani znalec vůbec neviděli. U dohledávání účtu Toman projevil podiv nad tím, že by skutečně mohlo dojít opakovaně k tak fatálnímu selhání systému. Stav účtu v době jednotlivých dotazů prý sám o sobě neznamená, že na něm nebyly peníze v jiné době. To se právní zástupce navrhovatele snažil při jednání doložit ne zcela úspěšným on-line vstupem do veřejně dostupných informačních zdrojů (např. Obchodního rejstříku).
Za to si ovšem vysloužil kritiku nejen ze strany obhajoby, ale i opakovanou výtku předsedy kárného senátu Tomáše Foltase.
Podle něj tyto důkazní prostředky měly být avizovány předem (už na samém začátku jednání byl přitom předseda nucen opravit některé nepřesnosti ve skutkových větách kárné žaloby). V závěrečném návrhu tedy Toman setrval na postoji, že kladenský exekutor se dopustil hrubé nedbalosti, když nepokračoval v exekuci automobilů, které by patrně k úhradě stačily.
Při pátrání po bankovním účtu povinného měl i při chybějícím údaji v samotném spisu pracovat alespoň s informacemi, které byly doručeny do jeho datové schránky. Podle zákona je exekutor odpovědný i za stav technických prostředků, které při výkonu své činnosti používá. Jako polehčující okolnost uvedl navrhovatel pouze fakt, že žalovaná pochybení nevedla k přímému majetkovému prospěchu, přitěžujícím je naopak to, že Kučera před kárným senátem nestál poprvé (viz link ze stránek ČJ). Přiměřeným postihem by měla být pokuta v dolní polovině zákonné sazby (její maximum je přitom podle § 116, odst. 6, písm. c) Zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti 2.5 milionu korun).
In dubio pro reo
I závěrečný návrh obhajoby akcentoval „příliš mnoho kondicionálů“, tentokrát pochopitelně na straně kárného návrhu. Advokát Jan Válek jej zahájil slovy „závěrečná řeč kárného žalobce činí dojem, že se týká zcela jiného skutku.“ Připomněl své stanovisko, že žaloba byla podána předčasně bez znalosti skutečného stavu věci a zajištění potřebných důkazů, proto se také její znění a odůvodnění měnilo a už tím byla porušena procesní práva klienta.
Dále pak zopakoval všechny již zmíněné argumenty obhajoby a upozornil, že také zde platí principiální „in dubio pro reo“ – předestřený předpoklad kárně obviněného o nedostatečné hodnotě vozidel nebyl nijak vyvrácen, přitom je to právě kárný žalobce, kdo měl tento fakt prokázat. Sám Petr Kučera pak už poněkolikáté zopakoval, že toto rozhodnutí bylo jeho právním názorem a za ten nemůže být kárně postižen.
Kárný senát nicméně po velmi dlouhé poradě nakonec dospěl k závěru, že kárně obviněný pochybil právě v tom, že pominul možnost zpeněžit obě firemní dodávky. Foltas sice ve velmi stručném ústním odůvodnění zdůraznil, že úkolem kárného senátu není suplovat civilní soud, vykládat civilní předpisy a sjednocovat judikaturu, ale toliko posoudit, zda exekutor svým jednání výrazně neporušil příslušné právní předpisy. V tomto konkrétním případě ovšem zjevně nebyla dodržena povinnost dbát ochrany práv všech účastníků.
Petr Kučera nedodržel přiměřenost dotčení majetku povinného tím, že se vůbec nepokusil provést exekuci na předmětné automobily, přestože o jejich existenci věděl – nesnažil se o jejich zajištění, kvalifikovaný odhad jejich hodnoty a případný prodej. Toto pochybení ovšem nebylo natolik závažné, aby dosáhlo intenzity závažného kárného provinění, soud tedy vyměřil jako přiměřenou pokutu ve výši 50 tisíc korun.
Při posouzení možnosti exekuovat účet povinného musel soud vycházet pouze z prokázaného faktu, že zůstatek na něm byl nulový, takže by nebylo účelné vydávat exekuční příkaz ani tehdy, pokud by jeho existence byla známa. Předseda Foltas uzavřel konstatováním, že soud mohl hodnotit pouze to, co bylo uvedeno v kárné žalobě – ta prý byla ovšem koncipována velmi složitě a poměrně úzce. Pokud se kárný žalobce rozhodl pro takový postup, musel kárný senát posuzovat skutek výhradně tak, jak byl v kárném návrhu vymezen.
Ivan Holas
