Pokud by snahu státních zástupců přibližovat se v nezávislosti soudcům označil za „nebezpečný precedent“ někdo z politiků, pravděpodobně by byl označen špičkami státního zastupitelství za přisluhovače korupčníků. Nyní tak ovšem učinilo Krajské státní zastupitelství (KSZ) v Ostravě. To se totiž rozhodlo podat dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze září minulého roku, který vyhověl odvolání bývalé vedoucí ostravských státních zástupců Tamary Kornasové.
Bývalá vedoucí Okresního státního zastupitelství v Ostravě Kornasová žalovala stát za to, že byla terčem bossingu a šikany ze strany někdejší vedoucí KSZ v Ostravě Zlatuše Andělové. Kornasová u Okresního soudu v Ostravě neuspěla, avšak jejímu odvolání vyhověl Krajský soud v Ostravě.
Dovolání KSZ napadá jeho rozhodnutí primárně ze tří důvodů. Vedle údajné absence odůvodnění výše přiznané satisfakce 50 tisíc Kč, které soud přiznal Tamaře Kornasové jako symbolické zadostiučinění, to je údajný špatný procesní postup soudu a také hmotněprávní vada.
Námitka ohledně procesního pochybení spočívá v tom, že na základě stejných důkazů, provedených nalézacím soudem, došel odvolací soud ke zcela odlišným závěrům, které navíc údajně nijak nezdůvodnil. „Žalovaná má za to, že je v přímém rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně zjistil řádně a úplně skutkový stav věci a zcela správně vyhodnotil provedené důkazy, kdy tato jako správná přejímá a pro stručnost na ně pouze odkazuje, avšak neposkytne odůvodnění, na základě čeho dospívá k odchylnému právnímu závěru a na základě jakých konkrétních důkazů tak činí,“ argumentuje se v dovolání.
Právo na spravedlivý proces
Podle KSZ odvolací soud nepostupoval dle § 213b OSŘ, neboť přestože došel k zásadně odlišnému právnímu názoru od soudu prvního stupně, tak nevyzval žalovanou, aby se k odchylnému právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřila a případně navrhla důkazy. „Odvolací soud svým postupem poškodil právo žalované na spravedlivý proces, kdy mj. upřel žalované i zásadu dvojinstančnosti řízení, která zaručuje, aby nejen skutková, ale i právní zjištění soudu byla podrobena přezkumu soudem vyššího stupně,“ uvádí se v dovolání.
Hmotněprávní vada pak podle KSZ spočívá v údajně chybném názoru odvolacího soudu, který postavil své závěry o bossingu a šikaně mj. na tom, že co se týče pracovních podmínek lze pohlížet na státní zástupce stejně, jako na soudce. „Odvolací soud v rozporu se zákonem o státním zastupitelství a v rozporu s rozhodovací praxí staví pozici státního zástupce na úroveň pozice soudce, kdy však toto je zcela nesprávný právní závěr,“ argumentuje KSZ.
A přidává také hodnocení podobných úvah: „S ohledem na výše uvedené a bez řádného odůvodnění odvolacího soudu nelze akceptovat závěry odvolacího soudu, že by na státní zástupce neměl být aplikován zákoník práce a mělo by na ně být nahlíženo stejně, jako na soudce. Takovýto názor způsobuje značnou diskrepanci ve vnímání pozice státního zástupce, kdy z faktického hlediska zavdává i nebezpečný precedent z hlediska obecného vnímání pozice státního zástupce oproti pozici soudce odbornou, ale i běžnou populací, zejména pak z hlediska jejich postavení v rámci soudního řízení.“
Žalobci jako zaměstnanci
Podle KSZ je tedy nutné na státní zástupce pohlížet jako na zaměstnance. A proto je zcela oprávněné, je-li vedením státního zastupitelství evidována jejich docházka na pracoviště. Pro podporu svého tvrzení se pak v dovolání uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 612/2006, v němž se tato konkrétní odlišnost v postavení mezi soudci a státními zástupci má popisovat.
Jak ovšem upozorňuje ve své replice advokát Kornasové Pavel Uhl, dovolání KSZ je v tomto nekorektní: argumentuje totiž údajnou citací rozsudku NS, která se ovšem v tomto znění ve zmíněném rozhodnutí nenachází. V dovolání uvedená údajná citace rozhodnutí NS měla podle Uhla vzniknout spojením dvou pasáží z rozsudku a připojením smyšlené věty. „Pokud tak žalovaná konstruuje právní myšlenku údajně obsaženou v citovaném rozsudku spojením dvou vytržených citací a jedné smyšlené věty, je to podle žalobkyně krajně nekorektní,“ konstatuje Uhl.
„Obstát podle žalobkyně ani nemůže úvaha, že právní úpravy výkonu obou funkcí jsou v zásadě odlišné z důvodů věcných, pokud se pomine nekorektní způsob práce s judikaturou. Oba příslušné zákony, tedy zákon o státním zastupitelství a zákon o soudech a soudcích, jsou založeny na myšlence, že výkon příslušné funkce je výkonem veřejné funkce. Citovaný rozsudek pak odvozuje specifické postavení soudců právě z toho, že se jedná o veřejnou funkci, což ovšem platí v případě státních zástupců rovněž,“ vysvětluje rozhodnutí NS Uhl.
Petr Dimun
