Ústavní soudce Radovan Suchánek je podepsán spolu s dalšími třemi soudci Ústavního soudu (ÚS) pod disentní stanovisko k „volebnímu nálezu“ ÚS. V rozhovoru pro Českou justici popisuje okolnosti a důvody jeho vzniku. Vyjadřuje se ale i ke způsobu prezentace předsedy ÚS Pavla Rychetského. „Za zcela nepřijatelnou považuji praxi, když předseda Ústavního soudu ještě před přijetím nálezu komukoli, natož veřejně v médiích, sděluje informace z průběhu plenárních rozprav,“ říká soudce Suchánek.
Jak vznikalo disentní stanovisko 4 soudců Ústavního soudu k tzv. volebnímu nálezu?
Narychlo. Aby mohli disentující soudci využít svého práva připojit odlišné stanovisko k nálezu, který byl přijat v úterý odpoledne a vyhlášen ve středu ráno, nezbylo jim, než je sepsat za několik málo hodin. Je přitom zcela obvyklé, že mezi přijetím nálezu a jeho vyhlášením je zpravidla doba nejméně jednoho týdne, v níž mají soudci uplatňující odlišná stanoviska možnost je napsat. Základním předpokladem je, že po přijetí nálezu je k dispozici jeho konečné znění, vůči němuž se mohou soudci vymezit. V této věci však definitivní znění nálezu nebylo všem soudcům rozesláno, ačkoli jsem se toho již na plénu dožadoval. V úterý večer mi profesor Filip pouze sdělil, že jen přečísloval body v odůvodnění. Konečný text nálezu mi byl zaslán až cca hodinu před jeho vyhlášením, bez jakékoli informace, zda byly v textu, s nímž pracovalo plénum, prováděny změny. K mému překvapení jsem však zjistil, že například na konci bodu 136 odůvodnění soudce zpravodaj nahradil poslední větu „Popravdě k vyhovění návrhu by stačil tento argument.“, s níž koncept odlišného stanoviska polemizoval, větou zcela jiného obsahu, takže text disentu jsme museli ještě těsně před odevzdáním upravovat. Nebyl pochopitelně již čas kontrolovat, zda podobných změn, učiněných oproti plénem posuzované druhé ucelené verzi textu nálezu, jež byla soudcům rozeslána v pátek večer 29. 1. s dodatky ze dne 2. 2., či učiněných případně až po přijetí nálezu plénem, bylo více. Dodatečně jsem zjistil, že tomu tak skutečně bylo. Texty konceptů rozhodnutí se samozřejmě pod vlivem písemných či na plénu vznášených připomínek soudců mnohdy upravují, což se však dá všem soudcům patřičně na vědomí. Postup v této věci však nelze označit za seriózní a bylo namístě se proti němu ohradit.
Zajímali se soudci o to, kdy profesor Filip předloží svůj koncept rozhodnutí? Byli informováni někdy předsedou soudu o tom, kdy se tak stane a co dělá pro to, aby nedošlo k průtahům?
Nevím jak ostatní, já se o to zajímal, ale od profesora Filipa jsem jasnou odpověď neobdržel. Předseda soudu žádné konkrétní informace toho druhu, jak se ptáte, všem soudcům na plénu ani jinou formou nesdělil. Skutečností je, že čas předložení návrhu rozhodnutí do pléna závisí primárně na soudci zpravodaji. První indicií, že bude zřejmě v dohledné době předložen koncept nálezu, bylo, když profesor Filip 11. ledna t. r. rozeslal 7 stran osnovy nálezu, omezující se však jen na výrok, nadpisy částí a velmi obecné teze obsahu odůvodnění.
Kdy poprvé plénum Ústavního soudu začalo projednávat zpravodajskou zprávu či koncept nálezu profesora Filipa k návrhu skupiny senátorů v této věci?
Již v odlišném stanovisku jsme uvedli, že to bylo v úterý 26. ledna tohoto roku.
V jaké podobě byl koncept nálezu plénu předložen? V disentu 4 soudců se popisuje, že byl předložen neúplný. Podle informací České justice pak existovaly dokonce verze, které byly předloženy jen některým soudcům. Je tomu tak?
Na skutečnost, že soudci nejprve obdrželi 19. 1. jen část konceptu nálezu a teprve ve čtvrtek 21. 1. celý text jeho první verze (tj. dalších 50 bodů), jsme rovněž v našem disentu poukázali. Od rozeslání celého textu ve čtvrtek 21. 1. v podvečer tak zbývalo soudcům k jeho studiu před započetím jeho projednávání v plénu jen o něco málo více času – nepočítáme-li víkend – než dva pracovní dny. To je v rozporu s tím, že plénem byla před nedávnem určena minimální doba od rozeslání návrhu rozhodnutí soudcem zpravodajem do jeho projednávání v plénu v délce alespoň jednoho týdne. Opět se tak ukázalo, jak Ústavnímu soudu schází jednací řád. Pro jeho přijetí jsem se na plénu vyslovil již před několika lety. Předseda ÚS se však s mým podnětem zřejmě neztotožnil a žádný návrh jednacího řádu plénu nepředložil, což vyvolává problémy, o nichž se tu bavíme. Oproti tomu plénum Ústavního soudu ČSFR přijalo organizační a jednací řád již na počátku jeho činnosti. Skutečnost, že nynější zákon o Ústavním soudu schválení tohoto vnitřního předpisu – na rozdíl od úpravy platné za čsl. federace – výslovně plénu neukládá, přitom jeho přijetí nebrání: dle zákona totiž v plénu ÚS rozhoduje o úpravě svých vnitřních poměrů.
K vaší druhé otázce mohu říci jen to, že o tom nevím. Já v souvislosti s projednáváním návrhu obdržel od profesora Filipa jen ty verze, které rozesílal všem soudcům. Někdy se ovšem stává, že zpravodaj ještě před předložením věci plénu konzultuje svůj koncept zpravodajské zprávy jen s některými kolegy, kteří mají k materii dané věci z hlediska svého zaměření blízko. Nevím, zda tomu tak bylo i tentokrát. Krátce po půlnoci 2. 2., tedy v den, kdy byl nález přijat, jsem jen jako jiní soudci obdržel od profesora Filipa ještě úpravy výroku a doplnění několika bodů.
Předseda ÚS Pavel Rychetský i profesor Filip v médiích uvedli, že na plénu z těchto 4 soudců diskutoval pouze jediný. Je tomu tak?
Opět nechci a ani nemohu hovořit za mé kolegy, každopádně já se do diskuse aktivně na obou plénech zapojil a zaslal jsem kolegům i dva materiály se svými písemnými připomínkami. Nepovažuji však za nějaké měřítko podpory či nepodpory předložené zpravodajské zprávy, zda k ní vystoupí všichni soudci, anebo jen někteří. Ne vždy se stává, že se skutečně vysloví všichni přítomní, což je pochopitelné, neboť někteří si svůj postoj k návrhu mohou teprve ujasňovat na základě plenárních diskusí. Vystihují-li například již vznesené připomínky jejich názor, nepovažují za nezbytné zapojovat se do diskuse k předloženému návrhu.
Co je však podstatnější: Za zcela nepřijatelnou považuji praxi, když předseda Ústavního soudu ještě před přijetím nálezu komukoli, natož veřejně v médiích, sděluje informace z průběhu plenárních rozprav. Stalo se tak, bohužel, i tentokrát, když dr. Rychetský v mediálním rozhovoru uvedl, že „plénum se při projednávání zpravodajské smlouvy většinově shodlo na protiústavnosti platné úpravy … a takříkajíc se zaseklo na otázce, zda neodložit účinnost výroku právě s ohledem na to, že prezident republiky již termín voleb vyhlásil“ (echo24.cz, 2. 2. 2021). Již ráno před plénem, na němž byl nález přijat, si tato jeho slova mohl každý přečíst. Omluvou v žádném případě nemůže být, když ve stejném rozhovoru uvádí, že „K živým projednávaným věcem se zásadně nevyjadřuji, ale tady mohu učinit výjimku, protože tento náš rozhovor vyjde až po jednání pléna.“. Na onom plénu jsem se proti takové indiskreci týkající se rozhodované věci ohradil. Právě dnes (pondělí 8.2., pozn. red.) si ovšem zase všichni mohli z úst dr. Rychetského vyslechnout či přečíst jeho výroky, že o návrhu skupiny senátorů na zrušení jednotlivých ustanovení některých usnesení vlády o přijetí krizových opatření (sp. zn. Pl. ÚS 106/20) rozhodne Ústavní soud „velmi rychle“, přičemž – dle jeho názoru – některá ustanovení vládních opatření jsou za hranou ústavnosti (Český rozhlas, „Dvacet minut Radiožurnálu“, 8. 2. 2021). Takto se zkrátka před rozhodováním pléna žádný soudce Ústavního soudu, natož jeho předseda, vyjadřovat nesmí. Na místě je naopak maximální zdrženlivost.
Pavel Rychetský obhajoval v médiích délku přípravy návrhu nálezu profesora Filipa tím, že se jedná o perfektní vědecké dílo. Je tomu tak?
To byste se měl zeptat zejména kolegy Filipa, zda nález za takový považuje. Nikdo nezpochybňuje erudici profesora Filipa, který patří k našim předním konstitucionalistům. Otázkou však je, zda je úkolem Ústavního soudu vytvářet „dokonalá díla“. Mám za to, že nález by měl být především přesvědčivý a bezrozporný. V našem odlišném stanovisku jsme naznačili, že těmto kritériím zůstal mnohé dlužen. Považuji například za samozřejmé, že dospěje-li Ústavní soud k zásadní změně své dlouholeté ustálené judikatury, jako tomu bylo v tomto případě, měl by odklon od svých dřívějších právních názorů dostatečně odůvodnit. Z nálezu je naopak zřejmé, že se ubírá snazší cestou ignorování již mnohokrát dříve řečeného, namísto aby dřívější závěry Ústavního soudu vyvrátil. Neobsahuje tak například žádný argument vyvracející závěry usnesení sp. zn. Pl. ÚS 57/06, které o všech podstatných prvcích přezkoumávané podoby volebního systému podrobně pojednávalo. Podobně uvádění právně historických argumentů nemůže plně nahradit například důkladný rozbor „deformací“ proporcionálního volebního systému a rovného volebního práva na základě výsledků všech voleb, k nimž podle dosavadní úpravy volebního zákona došlo. Teprve na základě toho by bylo možno dospět k odůvodněnému závěru, že úprava právě ve svém celkovém působení (což je i dle nálezu podstatné) již neodpovídá zásadám poměrného zastoupení. V každém poměrném volebním systému jsou totiž zabudovány legitimní většinotvorné prvky, jež relativizují absolutní rovnost volebního práva, což se ostatně uznává i v nálezu, když nezrušil 5% uzavírací klauzuli, kvůli níž může dojít k „propadnutí“ i značného množství hlasů. Spor byl tedy nikoli o to, zda k umenšení váhy hlasu voliče či k jeho nezohlednění v malých volebních krajích dochází či nikoli, ale nakolik jde o jev podstatně určující celkový výsledek každých voleb, který je na škále obvyklých podob systému poměrného zastoupení již nepřijatelný. To nález dostatečně spolehlivě nedokládá.
Ohledně „volebního nálezu“ Ústavního soudu došlo v médiích k ostré polemice a kritice. Je tato kritika oprávněná? Šlo podle vás této kritice předejít? Dotklo se vás či vašich kolegů něco z toho, co v médiích zaznělo?
Kritika je oprávněná vždy, je-li korektní. V této věci je podle mého názoru důvod ke kritice nálezu jak z hlediska průběhu řízení, tak z hlediska jeho obsahu. Kritika může být samozřejmě i ostrá a pro některé „aktéry“ i citlivá či zraňující. Ústavní soud stejně jako jiné ústavní orgány ovšem rozhodně není nijak nekritizovatelný. Není důvodu, aby se svoboda slova a tisku jako jeden z pilířů demokratického státu nemohla plně uplatnit i tehdy, jde-li o výsledky činnosti jakéhokoli soudu, Ústavní soud nevyjímaje. Některé kritice v této věci šlo jistě předejít, nedělám si však iluze o tom, že by žádná kritika nezazněla, ať už by bylo rozhodnutí Ústavního soudu jakékoliv.
I když mě mediální i jiné odezvy na nález nechávají klidným, neuniklo mi, že na výroky ministryně spravedlnosti (podle níž je otázka, „komu se kdo zavázal, kdo co komu slíbil“ a že „soudci jsou jenom lidi, někteří chtějí opakovat mandát“) dr. Rychetský reagoval slovy: „Pokud paní ministryně spravedlnosti takto spekuluje, zřejmě tím míří na mé čtyři kolegy, kteří ve věci volebního zákona zaujali odlišné stanovisko, protože opakování mandátu je v rukou prezidenta Miloše Zemana …“ (Hospodářské noviny, 4. 2. 2021, s. 1). Nechce se mi věřit, že by předseda Ústavního soudu nevěděl, že funkční období všech současných soudců Ústavního soudu končí až po uplynutí volebního období prezidenta republiky Miloše Zemana. Nevím tedy, jaká motivace ho vedla k tomuto absurdnímu nepravdivému tvrzení, jež se soudců Ústavního soudu v daném kontextu samozřejmě rovněž velmi významně dotýká.
Petr Dimun
